ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3363.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3363/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, proti žalované České republice – České národní bance se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení částky 1.232.110,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 196/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 20 Co 23/2010-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce coby akcionář společnosti IP Exit, a.s., v konkursu (dříve IPB, a.s.), se po žalované domáhal zaplacení žalované částky s přísl. jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dne 16. 6. 2000 se orgány České republiky násilím zmocnily majetku Investiční a poštovní banky a dne 19. 6. 2000 jej prodaly Československé obchodní bance, aniž poskytly dosavadním akcionářům jakoukoliv úhradu za odejmutý majetek. Při převádění veškerého majetku určil stát hodnotu akcií jako nulovou a zakázal jejich převod. Žalovaná zanedbala bankovní kapitálový dozor. V důsledku nesprávného úředního postupu klesla cena jeho 11.000 akcií bývalé společnosti IPB, a.s., v nominální hodnotě 100,- Kč, čímž vznikla škoda na akciích, jež může dosáhnout až částky 112,01 Kč na akcii.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 22 C 196/2002-161, žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o odměně ustanoveného zástupce žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně konstatoval, že rozhodnutím ČNB ze dne 16. 6. 2000, potvrzeným rozhodnutím Bankovní rady ČNB ze dne 2. 11. 2000, byla na IPB, a.s., zavedena nucená správa. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2001, č. j. 38 Ca 61/2001-40, byla zamítnuta žaloba IP banky, a.s. (dříve IPB, a.s.), proti uvedenému rozhodnutí Bankovní rady ČNB. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod odpovědnosti státu za případnou škodu ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť uvedené rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Z výsledků řízení se pak nepodávají ani nedostatky v činnosti ČNB, svědčící pro existenci nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně též podotkl, že nákup akcií může být rizikový a žádný státní orgán nemůže akcionáři zaručit zhodnocení vloženého majetku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2010, č. j. 20 Co 23/2010-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a v nákladovém výroku mezi účastníky potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o odměně zástupce žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně zástupce žalobce v odvolacím řízení ( výroky III. a IV. ). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce nikdy nebrojil proti vlastnímu zavedení nucené správy, ani netvrdil nezákonnost rozhodnutí, jímž byla zavedena. Závěry soudu prvního stupně tak v tomto směru nejsou správné. Zásadním důvodem pro neopodstatněnost žaloby však je dle názoru odvolacího soudu trvající konkurs na majetek společnosti, jejíž akcie žalobce drží (dříve IPB, a.s., dnes IP Exit, a.s.). Žalobce dovozuje svou majetkovou újmu z okolnosti, že tyto akcie ztratily v důsledku popsaných událostí svou tržní hodnotu, avšak jakožto akcionář této společnosti má nárok na odpovídající podíl na jejím obchodním jmění, resp. likvidačním zůstatku. Škoda nemůže akcionáři vzniknout v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž teprve tehdy, jestliže je akciemi představovaný podíl akcionáře na likvidačním zůstatku menší, než byl jeho podíl na obchodním jmění před škodnou událostí. Hodnota akcií je proměnlivá a její pokles v určitém období nemůže být určující. Vzhledem k probíhajícímu konkursnímu řízení nelze předjímat, že akcionáři neobdrží na likvidačním zůstatku ničeho , a že jim tedy již nyní vznikla škoda nejméně ve výši nominální hodnoty jejich akcií. Dokud akciová společnost existuje, má akcionář práva spojená s akcií jakožto cenným papírem a vznik případné škody spadá do doby, kdy pominou účinky konkursu a bude postaveno najisto, že žalobce jako akcionář úpadce neobdrží nic z jeho obchodního jmění. Do té doby je žaloba předčasná. Chybí-li základní předpoklad pro posouzení nároku na náhradu škody, a sice existence samotné škody, nejsou dány podmínky pro zkoumání dalších předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu. Odvolací soud se pak zabýval důvody, pro něž by žaloba byla neopodstatněná i v případě, že by nebyla předčasná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce zrekapituloval skutkový a právní stav věci a vyložil, že zásadní právní význam napadeného rozsudku tkví dle jeho mínění v „posouzení otázky okamžiku vzniku, resp. výše škody a v otázce možnosti soudu vydat mezitímní rozsudek, jakož i v otázce počátku a běhu lhůty pro promlčení nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem“. Zdůraznil, že není konkursním věřitelem, a jeho nároky tudíž nemohou být v konkursním řízení uspokojeny. Probíhající konkursní řízení nemá na výši žalované škody žádný vliv, a žaloba proto není předčasná. Ze žalobcem předložených důkazů, především ze sdělení správkyně konkursní podstaty, vyplývá, že hodnota předmětných akcií je nulová. Ke znehodnocení akcií došlo podle názoru dovolatele okamžikem převodu veškerého majetku společnosti IPB, a.s., na společnost ČSOB, a.s., takže škoda žalobci již vznikla, a za účelem zjištění její výše měl soud ustanovit znalce. Zmíněná zpráva správkyně konkursní podstaty je stará a odvolací soud si měl opatřit zprávu novou. Dovolatel se domnívá, že je zřejmé, že akcionáři IPB nebudou po skončení konkursu nikterak uspokojeni, neboť zde nebude žádný likvidační zůstatek. Soud měl o základu projednávané věci rozhodnout a vydat mezitímní rozsudek ve smyslu ust. §152 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel je přesvědčen, že soudy interpretovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 i čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Žalobcem předestřenými otázkami se dovolací soud ve své praxi již zabýval, a to v typově obdobných případech, kdy žalovaná byla totožná a žalobci vždy byli akcionáři bývalé společnosti IPB, a.s. (jmenovitě viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2079/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, neboť majetková újma, spočívající ve ztrátě hodnoty akcií, vzniká akcionářům teprve tehdy, nejsou-li jejich práva spojená s akcií jakožto cenným papírem akciovou společností uspokojena. Zásadně platí, že náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2421/2003). Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku pochybení žalované byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Ani okolnost, že správkyně konkursní podstaty sdělila, že se v konkursní podstatě nenachází žádné finanční prostředky, není tou právní skutečností, se kterou by bylo možné spojovat vznik škody jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Stále platí, že dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena jednotně např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, či usneseních téhož soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2546/2003, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 805/2004. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl vydán mezitímní rozsudek a tím bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.), tedy pokud již nárok vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, a proto teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. K uvedené námitce ostatně dovolací soud nemůže vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (mohl by tak učinit pouze v případě, že by byl dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v souvislosti se spornou otázkou výkladu procesního práva, avšak o takovou situaci se zde nejedná). Obdobné platí i v případě dalších namítaných vad, tedy nevypracování znaleckého posudku (nebyl navíc důvod pro jeho vypracování, když nárok na náhradu škody není dán, a není tedy možné zabývat se jeho výší) a nevyžádání si nového vyjádření správkyně konkursní podstaty (které by ani nemohlo na právním posouzení věci nic změnit).
Právní posouzení provedené odvolacím soudem je zcela v souladu s relevantní judikaturou, a nelze proto dovodit, že by bylo v rozporu s čl. 36 či 38 Listiny.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu