ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3539.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3539/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. L. F. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným 1. KLENOTY AURUM, s.r.o. , IČ: 25148788, se sídlem v Praze 8, U libeňského pivovaru 10, a 2. Klenoty aurum a.s. , IČ: 60193816, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, zastoupeným JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, o zaplacení částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 115/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 22 Co 247/2009-697, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Špoulové.
Odůvodnění:
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 8. 2005, č. j. 24 C 115/2001-266, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006, č. j. 12 Co 236/2006-344, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k odstranění vad řízení, uložil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 24 C 115/2001-606, žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 4.072.284,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 5.447.761,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že žalované užívaly bez právního důvodu nebytové prostory v jeho nemovitosti, čímž mu vznikla škoda ve výši žalované částky. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 38 na pozemku parc. č. 721 v k. ú. N., obec Praha, a že žalované vědomě užívaly nebytové prostory v této nemovitosti bez právního důvodu minimálně od července 1997, kdy jim byla dána výpověď z nájmu, až do 9. 2. 2001. Ačkoliv mezi účastníky probíhala jednání o uzavření nájemní smlouvy, žalobce se zároveň aktivně domáhal vyklizení prostor (mimo jiné i úspěšnou žalobou na vyklizení podanou již v roce 1996), a jednání o nové nájemní smlouvě tak nikterak nemůže ovlivnit skutečnost, že žalované užívaly předmětné prostory bez právního důvodu. Soud odmítl tvrzení žalovaných, že prostory nebyly užívány v žalovaném rozsahu, s odkazem na zjištění učiněná v předchozím řízení o vyklizení předmětných prostor vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 23/96, v němž bylo účastníky učiněno nesporným, že druhá žalovaná užívala nemovitost v celém žalovaném rozsahu, a na předávací protokol ze dne 9. 2. 2001 týkající se veškerých sporných nebytových prostor. Užíváním nemovitosti bez právního důvodu porušovaly žalované právní povinnost, jíž lze dovodit přinejmenším z §415 obč. zák., stanovícího obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody, čímž žalobci vznikla škoda ve výši ušlého nájemného. V řízení přitom bylo prokázáno, že o předmětný nebytový prostor byl velmi vysoký zájem ze strany jiných subjektů. Za období let 1997 a 1998 a ledna až května 1999 žalobce nedoložil žádnou nabídku, a soud tak dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda ve výši obvyklého nájemného, jehož výši určil na základě znaleckého posudku. Za období od června 1999 do února 2001 soud vycházel z konkrétních žalobcem doložených nabídek. Za nedůvodnou soud považoval námitku promlčení vznesenou žalovanými, jelikož promlčecí doba počala běžet až od okamžiku vyklizení nemovitosti žalovanými, neboť k tomuto momentu lze konstruovat samotný vznik škody v její konečné výši. V tomto okamžiku počala rovněž běžet subjektivní dvouletá lhůta pro uplatnění práva, jelikož až v této chvíli měl žalobce k dispozici všechny informace pro vyčíslení škody. Došla-li žaloba soudu 12. 4. 2001, neuplynula ani objektivní ani subjektivní promlčecí doba. V této souvislosti soud zdůraznil rovněž úmyslnost jednání žalovaných. Soud se dále zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných, ze zjištění, že prostory užívaly obě žalované společnosti a obě se tak podílely na vzniku škody žalobci, dovodil jejich solidární odpovědnost za vzniklou škodu. Soud ve svém rozsudku zohlednil platby, které žalované učinily ve prospěch společnosti ALTRO s. r. o. (nájemce, jenž měl prostory v nájmu od původních vlastníků nemovitosti a jenž je přenechal do podnájmu žalovaným) a o nichž mezi účastníky nebylo sporu, že mají být ve věci zohledněny podle předložených tabulek. Stanovenou částku náhrady škody snížil dále o částky zaplacené v průběhu žalovaného období žalovanými přímo žalobci a shledal žalobu důvodnou do částky 4.072.284,30 Kč s přísl. Nárok na úrok z prodlení, jehož se žalobce domáhal od data podání žaloby, shledal soud důvodným od tohoto data v částce, v jaké svými fakturami vyzýval žalobce žalované k zaplacení (v celkové výši 925.825,- Kč) již před podáním žaloby, ve zbytku, tj. v částce 3,146.459,30 Kč, uznal nárok na úrok z prodlení důvodným až ode dne následujícího po dni splatnosti, jež nastala dnem po doručení žaloby žalovaným dne 12. 11. 2002. Co do zbytku žalované částky a úroku z prodlení soud žalobu zamítl.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Co 247/2009-651, jej změnil v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku, tj. co do částky 2,121.703,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná i dostatečná a ztotožnil se rovněž s jeho závěry týkajícími se otázek věcné legitimace účastníků, rozsahu užívání nebytových prostor i námitky žalovaných osob, že užívaly předmětné nebytové prostory se souhlasem žalobce, odmítl však názor obvodního soudu, že v dané věci vznikl žalobci nárok na náhradu škody a nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud totiž užívaly žalované nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, a to i poté, kdy jim byla pravomocně uložena povinnost nebytové prostory vyklidit, vzniklo žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Promlčení tohoto práva je pak třeba posoudit podle ustanovení §107 obč. zák., přičemž subjektivní doba počala běžet dnem, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, zatímco objektivní dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, žalobce má tudíž nárok pouze na vydání obohacení za dobu tří let před podáním žaloby, tj. od 12. 4. 1999. Obohacení soud stanovil podle znaleckého posudku ve výši nájemného v místě a čase obvyklého po přihlédnutí k tomu, co v předmětném období za užívání těchto prostor žalované žalobci uhradily.
Na základě dovolání podaného žalobcem i žalovanými přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, zrušil v části, v jaké jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a v jaké jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku zůstalo rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu nedotčeno (dovolání bylo odmítnuto). Rušící výrok rozsudku dovolacího soudu se opíral o závěr, dle nějž bylo-li před soudem prvního stupně prokázáno, že protiprávní jednání žalovaných mělo za následek, že žalobce nemohl po část žalovaného období (od června 1999 do února 2001) využít konkrétních nabídek na uzavření nájemních smluv ohledně uvedených nebytových prostor, a nedošlo tak k rozmnožení majetku žalobce v rozsahu, v jaké by se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, není důvod se odklánět od závěru soudu prvního stupně, že tímto na straně žalobce došlo ke vzniku škody ve výši zisku takto ušlého.
Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j.
22 Co 247/2009-697, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky i ve výrocích o nákladech řízení státu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud, veden právním názorem soudu dovolacího, posoudil nárok žalobce za období, za něž prokázal, že mu protiprávní jednání žalovaných zmařilo uzavření konkrétních nájemních smluv na příslušné nebytové prostory a pobírání nájemného v tomu odpovídající výši, jako nárok na náhradu škody ve výši ušlého zisku. Za období od června 1999 do 9. února 2001 tedy přiznal odvolací soud žalobci právo na náhradu ušlého zisku ve výši, v jaké dle dokazování provedeného soudem prvního stupně mohl žalobce pobírat nájemné na základě zmařených nájemních smluv. Za měsíce duben a květen 1999, za něž žalobce neprokázal existenci konkrétních nabídek zájemců o nebytové prostory, mu pak vůči žalovaným náleží nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že nároky na náhradu škody vzniklé opakovaným porušením, jde-li o oddělitelné škodné události, téže povinnosti je třeba považovat za samostatné nároky, promlčecí doba k jejich uplatnění začíná běžet, jakmile se poškozený o vzniklých škodách dozvěděl. Doložil-li žalobce zájem konkrétních osob o žalovanými užívané nebytové prostory v době od června 1999, je zřejmé, že se o škodě dozvěděl nejdříve v tomto okamžiku. Byla-li žaloba podána dne 12. 4. 2001, je zjevné, že dvouletá subjektivní promlčecí doba stanovená ustanovením §106 odst. 1 obč. zák. byla zachována. Odvolací soud připomněl úvahu obsaženou v jeho předchozím rozhodnutí, že zčásti nepromlčeno je rovněž právo na vydání bezdůvodného obohacení za měsíce dubna a května 1999, což byla akceptováno jako správné i soudem dovolacím. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení prvostupňového rozhodnutí co do částky, v níž ve svém původním rozhodnutí žalobu zamítl, jelikož žalovaný nárok mylně pokládal v plné výši za nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně části tohoto rozhodnutí, jíž bylo odvolacím soudem co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podaly žalované dovolání, jehož důvodnost považují danou nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatelky současně odkázaly i na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelky odmítly názor odvolacího soudu, jenž posoudil část nároku žalobce vztahující se k období listopadu 1997 až března 1999 jako nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Vyslovily názor, že na dané časové období je možno aplikovat pouze ustanovení o bezdůvodném obohacení (§457 obč. zák.), přičemž poukázaly na skutečnost, že žalobcem nebylo prokázáno, že by jejich protiprávní jednání zmařilo uzavření konkrétních smluv, a byl tak naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu spočívající ve vzniku škody jako takové. Za nesprávný považují dovolatelky taktéž závěr týkající se běhu promlčecí doby, neboť promlčení žalovaného nároku mělo být posouzeno podle §107 obč. zák., přičemž dle tohoto ustanovení je nárok žalobce za období listopadu 1997 až dubna 1999 promlčen. Další výtkou poukázaly na nesrovnalost v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, představující vadu řízení a spočívající v tom, že odvolací soud označil za nepromlčený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období dubna až května 1999, ačkoliv v následující větě toto tvrzení vyvrací a nezohledňuje je ani ve výrokové části rozhodnutí, jíž zcela potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně, který se však s námitkou promlčení žalovaných neztotožnil. Otázkou zásadního právního významu pak dle dovolatelek je posouzení, zda v případě právního zhodnocení nároku žalobce jako souběhu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jsou-li tyto nároky v rámci žalobního návrhu jasně ohraničeny přesným časovým obdobím s ohledem na předložené důkazní prostředky, se má stanovit počátek běhu promlčecí doby u každého nároku samostatně nebo zda se má chápat celé, v žalobě uvedené období, jako jeden celek. Otázkou tedy je, jak posoudit okolnosti podmiňující počátek běhu subjektivní promlčecí doby u žalovaného nároku, jde-li o nárok zčásti kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody a zčásti jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tyto argumenty vedly dovolatelky k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumenty dovolatelek a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Takovou otázku však dovolací soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Dovolatelky předně přehlížejí, že odvolací soud se ve svém přezkumu, zcela v intencích právního názoru vysloveného v rušícím rozsudku dovolacího soudu, zabýval pouze nárokem žalobce za období od června 1999 do února 2001, nárok za období tomuto předcházející se již předmětem opětovného přezkumu odvolacího soudu nestal. Odvolací soud pouze zmínil svůj předchozí závěr o nepromlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za část dubna a květen 1999. Argumenty ohledně neprokázání předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu či promlčení práva za dobu od listopadu 1997 do části dubna 1999 jsou tedy zcela nepřípadné. Nadto je možno podotknout, že k námitkám proti správnosti skutkových zjištění a jejich opory v provedeném dokazování, tedy směřujícím k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., není umožněno dovolacímu soudu při zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. znění §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.). Současně je možno připomenout, že právě s ohledem na přesvědčivost zjištění učiněných soudem prvního stupně ohledně naplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu spočívajícího ve vzniku škody jako takové za část žalovaného období, jež nebyly v rámci odvolacího řízení nikterak vyvráceny, přistoupil Nejvyšší soud pouze k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu předcházejícímu nynějšímu dovoláním napadenému rozsudku.
Dále je třeba uvést, že dovolatelky při formulaci otázky zásadního právního významu patrně vycházely z poněkud mylného závěru, že byl-li by celý žalovaný nárok posuzován jako bezdůvodné obohacení, pak by s ohledem na jeho promlčení (uplynutí subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák.) nemohlo být žalobě vyhověno. Tato úvaha však přehlíží, že i v případě, že by zčásti nešlo o nárok na náhradu škody, ale pouze o bezdůvodné obohacení, docházelo by k bezdůvodnému obohacování na straně dovolatelek postupně, celková výše by postupně narůstala za každý měsíc, kdy by dovolatelky bez právního důvodu užívaly nemovitost žalobce. Uplynutí promlčecí doby by pak i tak bylo třeba zvažovat vždy ve vztahu k určitému období. Závěr, dle nějž by subjektivní promlčecí doba začala plynout za celé období, po něž dovolatelky předmětné nebytové prostory užívaly, již okamžikem, kdy byly předpoklady pro stanovení počátku jejího běhu naplněny ve vztahu k prvnímu měsíci, po který tyto prostory užívaly, by měl zcela v rozporu s logikou věci i dikcí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. za následek, že právo na vydání bezdůvodného obohacení by se promlčelo dříve, než by vůbec vzniklo. Dovolatelkami předestřená otázka směřující k posouzení promlčení v případě, že žalovaná částka je soudy kvalifikována částečně jako právo na náhradu škody a částečně jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, je pak bez jakéhokoliv významu, nejen z hlediska projednávané věci, ale i z hlediska obecné rozhodovací praxe soudů, neboť ať už bude žalovaný nárok mající totožný skutkový základ spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu posouzen zčásti jako náhrada škody a zčásti jako vydání bezdůvodného obohacení či pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bude v obou případech třeba posoudit běh promlčecí doby zvláště ve vztahu k jednotlivým časovým úsekům, v nichž docházelo ke vzniku bezdůvodného obohacení či škody. Není přitom pochyb o tom, že každý ze samostatných nároků má i samostatný právní režim týkající se otázky promlčení.
Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku dovolatelek dovozující vadu řízení z nesrovnalosti v odůvodnění rozhodnutí, v němž si odvolací soud dle jejich názoru protiřečí. V tomto směru je třeba prvně zdůraznit, že na přípustnost dovolání z vytýkané vady řízení lze (při zásadním právním významu napadeného rozhodnutí) usuzovat jen tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se sporného výkladu procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008), jíž však dovolatelky ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepoložily. Dále je na místě podotknout, že dovolatelky ani blíže nevysvětlily, jak by tento nedostatek v odůvodnění mohl ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci. Dovolací soud přitom neshledává, že by věta, na niž dovolatelky ve svém dovolání upozornily, byla v rozporu se zbytkem rozhodnutí. Odvolací soud v této větě navazuje na úvahy vyslovené ve svém předchozím rozhodnutí, jež byly soudem dovolacím shledány správnými a dle nichž nepomlčeným bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení za dobu nepředcházející dvěma letům - subjektivní promlčecí doba - před podáním žaloby (v případě objektivní doby se jednalo o roky tři). Zcela logickou se pak jeví i formulace výroku rozsudku odvolacího soudu jako potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím, neboť nehledě na to, že se dílčí úvahy soudů obou stupňů ohledně běhu promlčecích dob lišily, přisouzenou částku soudy obou stupňů považovaly za odpovídající nepromlčenému právu žalobce na náhrady škody vzniklé protiprávním jednáním žalovaných.
Nejvyšší soud tedy neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu