ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4358.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4358/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Bezovky s. r. o., IČ 62620517, se sídlem v Plzni, V Bezovce 4, zastoupené Mgr. Janem Křivonožkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Slezská 2191/134, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 261/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 35 Co 191/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2011, č. j. 18 C 261/2009-51 jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem byla výrokem I. zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 3.800.000 Kč s příslušenstvím. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení proti Ing. V. M. V rámci trestního řízení byly zabaveny akcie společnosti SLATE - B. D. S. O., a. s., akcionáři - právnímu předchůdci žalobkyně, t. j. společnosti 1. Tabáková a zemědělská společnost LEONARD, a. s. Podle žalobkyně akcie byly vráceny zhruba po deseti letech a za tuto dobu, kdy s nimi nemohlo být nakládáno, došlo k paralyzování společnosti SLATE - B. D. S. O., a. s. Žalobkyně ušlý zisk určila jako částku jmenovité hodnoty zabavených akcií, t. j. částku 3.000.000 Kč navýšenou o zákonný úrok z prodlení od 26. 6. 1997 (den následující po odnětí akcií) do data vydání akcií, tedy o částku 800.000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 26. 6. 1997 bylo proti Ing. V. M. zahájeno trestní řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 114/2005. Vzal za prokázané, že řízení bylo skončeno dne 6. 2. 2007 a dne 15. 12. 1997 odevzdal Ing. M. policii akcie společnosti SLATE - B. D. S. O., a. s., které vlastnila společnost 1. Tabáková a zemědělská společnost LEONARD, a. s. Dále zjistil, že akcie byly vráceny dne 7. 12. 2007, přičemž se jednalo o 30 kusů akcií v nominální hodnotě 100.000 Kč za jednu akcii. Dále vzal za prokázané, že v roce 2005 uzavřela společnost 1. Tabáková a zemědělská společnost LEONARD, a. s. (původně druhý žalobce) smlouvu o převodu cenných papírů se společností CABEZA CONSULTING Ltd. (původně první žalobce), t. j. bylo převedeno 30 kusů výše uvedených akcií. Akcie byly dále převedeny smlouvou ze dne 9. 2. 2010 na společnost AD VITAM, s. r. o. a zároveň smlouvou o postoupení došlo k převodu pohledávky, která je předmětem sporu. Následně smlouvou ze dne 27. 9. 2010 byla tatáž pohledávka převedena na současnou žalobkyni Bezovka s. r. o. a zároveň byly převedeny předmětné akcie. Původní žalobci uplatnili u žalované dne 6. 2. 2009 nárok na náhradu škody, které žalovaná nevyhověla.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §1, §5, §7, §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel, že mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce řízení není příčinná souvislost, a žalobkyně, resp. její právní předchůdci nebyli účastníky předmětného trestního řízení, a proto nemohou uplatňovat nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí o sdělení obvinění Ing. V. M., když trestní řízení proti této osobě skončilo zproštěním obžaloby v plném rozsahu. Odkázal na ustanovení §155 odst. 1, §156 odst. 7 obch. z. s tím, že fungování akciové společnosti, její ovládání a řízení akcionáři není bezprostředně závislé na fyzickém držení akcií, v daném případě akcií na majitele. Soud prvního stupně zaujal názor, že fungování orgánů akciové společnosti není závislé či podmíněné předložením akcií v jejich fyzické podobě. Konstatoval, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by policejní orgán požádal o vydání prohlášení o úschově předmětných cenných papírů. Vyslovil, že za této situace nelze tvrdit, že v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání nemohla vykonávat práva akcionáře tak, že práva spojená s akciemi bude převádět či zatěžovat. Soud prvního stupně tedy shledal tvrzení o nemožnosti převádět práva spojená s předmětnými akciemi v rozporu s tvrzením a důkazy předloženými právními předchůdci žalobkyně, neboť sám právní předchůdce žalobkyně 1. Tabáková a zemědělská společnost LEONARD, a. s. převedl předmětné akcie na společnost CABEZA CONSULTING Ltd. ještě před skončením trestního řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně v plném rozsahu. Shodně se soudem prvního stupně uvedl, že nárok uplatněný žalobkyní na náhradu škody je nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 24/2002 Sb., zákona č. 539/2004 Sb. a zákona č. 160/2006 Sb., konkrétně §1, §13 zákona. Vyslovil, že podle uvedených ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem s tím, že odpovědnost je objektivní, nelze se jí zprostit a je dána za současného splnění tří podmínek, a to nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Vyslovil, že za situace, kdy není splněna byť i jen jedna z výše uvedených podmínek, nemůže být žaloba na náhradu škody úspěšná. Podle odvolacího soudu původní žalobci nemohli ovládat společnost SLATE - B. D. S. O., a. s., nikoli v důsledku odevzdání akcií policii v souvislosti s trestním stíháním Ing. M., nýbrž proto, že v jejich vlastnictví bylo pouze 30 kusů akcií na majitele z celkově vydaných 6.500 kusů. Považoval za nesporné, že samotné zajištění 30 kusů akcií policií nemohlo mít na chod společnosti žádný vliv. Odvolací soud nemohl přihlédnout k námitce žalobkyně, že v rámci trestního řízení bylo v souhrnu zabaveno 54 % akcií, neboť tato námitka byla uplatněna nově až v odvolacím řízení, tedy v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Navíc nelze přehlédnout, že žalobkyně odvozuje svůj nárok pouze od trestního stíhání Ing. M. a pouze v souvislosti se zabavením 30 kusů předmětných akcií. Tvrzení původních žalobců, že s akciemi nebylo možno disponovat, je vyvráceno smlouvami o převodu cenných papírů z roku 2005, jimiž bylo prokázáno, že původně druhý žalobce prodal předmětné akcie původně prvnímu žalobci za částku 3.000.000 Kč, tedy za částku nyní požadovanou jako škoda. Dovodil, že ke vzniku škody nedošlo, a nebyl tak naplněn druhý z výše uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Tvrzení žalobkyně, že se nejednalo o prodej, nýbrž o přeskupení vlastnických vztahů v rámci jednoho a téhož holdingu, uvedla žalobkyně až v projednávaném odvolání, tedy rovněž v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně škodu, jejíž úhrady se v řízení domáhá, spatřovala v poklesu cen akcií společnosti SLATE - B. D. S. O., a. s. Podle odvolacího soudu k uvedenému snížení hodnoty akcií však došlo v souvislosti s úpadkem této společnosti a jejím následným výmazem z obchodního rejstříku a nikoliv v souvislosti s délkou trestního řízení vedeného proti Ing. M. Dospěl k závěru, že v dané věci proto není splněn ani třetí z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a žalobkyní tvrzeným vznikem škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil aplikaci ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. a tím i zásadu neúplné apelace v rámci řízení o odvolání, a to především s ohledem na předložené důkazy předchůdci žalobkyně v rámci řízení před soudem prvního stupně. Podle žalobkyně v dané věci byly naplněny všechny tři předpoklady vzniku škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Poukazovala na skutečnost, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení došlo ke znehodnocení 30 kusů akcií společnosti SLATE - B. D. S. O., a to každá ve jmenovité hodnotě 100.000 Kč. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl k námitce žalobkyně, že v rámci trestního řízení bylo v souhrnu zabaveno celkem 54 % akcií, v důsledku čehož nemohla být společnost SLATE - B. D. S. O., a. s. řádně vedena a směřována k vytváření zisku. Dovolatelka nesouhlasila se závěry odvolacího soudu, že tato námitka byla uplatněna nově až v odvolacím řízení, tedy v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se měl v souvislosti s posouzením vzniku škody touto námitkou zabývat. Podle dovolatelky rovněž závěr odvolacího soudu, že ke snížení hodnoty akcií nedošlo v souvislosti s délkou trestního řízení vedeného proti Ing. M. je v rozporu s navrhovanými důkazy. Nepovažovala za správný závěr odvolacího soudu, že tvrzení žalobkyně, že se nejednalo o prodej, nýbrž o přeskupení vlastnických vztahů v rámci jednoho a téhož holdingu, je v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka konstatovala, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby svá tvrzení před vydáním rozhodnutí doplnila. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za věcně správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. a dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), t. j. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo namítanou vadou řízení /§241a odst. 2 písm. b)/, což dovolatelka přehlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011) .
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobkyně a posuzovanými rozhodnutími, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to, že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou žalobkyni, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Dovolací soud pro úplnost poukazuje na závěry rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008. Podle nich je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody. Její existence musí být tvrzena a v řízení prokázána, důkazní břemeno – jak shora uvedeno – zatěžuje v tomto směru žalobkyni.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
K námitce dovolatelky ohledně nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. dovolací soud dodává, že dané ustanovení stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu je porušena tehdy, jestliže je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V projednávané věci však nejde o vadu řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu