ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.902.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 902/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení příslušenství z částky 1,524.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 37/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010, č. j. 19 Co 96/2010-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 11. 2009, č. j. 15 C 37/2009-57, řízení co do částky 7.936.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 900.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 624.000,- Kč a zákonné úroky z prodlení z částky 1,524.000,- Kč od 1. 10. 1994 do 31. 12. 2008 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce se žalované částky domáhal jako náhrady škody způsobené mu v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby, probíhajícím od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007, jež bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem odvolacího soudu. V době od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997 byl žalobce ve vazbě, což mu bránilo ve výkonu funkce ředitele a jednatele společnosti MERIDIAN TLW, spol. s r.o., a připravilo ho tak o zisk odpovídající sjednané odměně ve výši 30.000,- Kč měsíčně. Celkem tak dle svých tvrzení přišel po valorizaci o částku 9,460.000,- Kč s příslušenstvím odpovídajícímu zákonnému úroku z prodlení a počítanému z každé jednotlivé odměny od data, kdy by byla za řádného běhu okolností žalobci vyplacena. S ohledem na dobu vzniku tvrzené škody a přechodné ustanovení obsažené v §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), soud věc posoudil dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Dovodil, že nárok žalobce je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím – sdělením obvinění, jež mělo za následek, že žalobce vzetím do vazby přišel o zisk, neboť nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost. K námitce promlčení vznesené žalovanou uvedl, že ač objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet v souladu s ustanovením §22 zákona č. 58/1969 Sb. již dnem sdělením obvinění, a uplynula tak ještě před podáním žaloby, v tomto případě, kdy trestní řízení trvalo déle než promlčecí doba, by bylo v rozporu s dobrými mravy přičítat žalobci k tíži, že se svého práva v této lhůtě nedomáhal. Nárok žalobce na náhradu nevyplacených odměn byl tedy soudem shledán po právu. Za neoprávněný byl však soudem považován požadavek žalobce na valorizaci částek odpovídajících ušlému zisku na jeho straně, neboť dopad inflace na hodnotu peněžité pohledávky není škodou. Rovněž v částce odpovídající požadavkům na úrok z prodlení z jednotlivých nevyplacených odměn neshledal soud žalobu důvodnou, povinnost hradit tyto odměny stíhala společnost MERIDIAN TLW, spol. s r.o., a nikoliv žalovanou, jež se tak nemohla dostat do prodlení s plněním této povinnosti. Tyto úvahy vedly soud k tomu, že žalobci přiznal právo na část žalovaného plnění společně s úrokem z prodlení od okamžiku, kdy uplynula zákonem (§10 zák. č. 58/1969 Sb.) stanovená šestiměsíční lhůta k vyhovění žádosti o náhradu škody, ve zbytku pak žalobu zamítl. V částce, v jaké vzal žalobce žalobu zpět, bylo řízení zastaveno.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č. j. 19 Co 96/2010-92, potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé - tj. výroku II. - co do částky 900.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 2. 2009, co do úroku z prodlení za dobu od 1. 1. do 31. 1. 2009 je změnil tak, že žalobu zamítl, dále je potvrdil v zamítavém výroku – tj. výroku III. - o úroku z prodlení z částky 1,524.000,- Kč za dobu od 1. 10. 1994 do 31. 12. 2008 a zrušil je v nákladovém výroku IV., v tomto rozsahu pak věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že žalovaný nárok je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., taktéž shledal správnou jeho úvahu, že v daném případě je třeba počátek desetileté objektivní promlčecí doby spatřovat v okamžiku vydání zprošťujícího rozsudku, a že jsou splněny veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud zdůraznil, že vztah mezi žalobcem a společností MERIDIAN TLW, spol. s r.o. se s ohledem na to, že žalobce vykonával funkci ředitele a jednatele této společnosti, řídil v souladu s §66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ustanoveními o mandátní smlouvě dle §566 obch. zák., a nejedná se tedy na straně žalobce o ztrátu na výdělku jako škody podléhající pracovněprávním předpisům, ale o ušlý zisk dle §442 obč. zák. Jako správný byl akceptován závěr soudu prvního stupně vyčíslující škodu jako součin měsíců vazby a smluvené měsíční odměny. Úvahu týkající se úroku z prodlení pak odvolací soud korigoval pouze v tom směru, že s ohledem na to, že žádost byla u žalované uplatněna dne 31. 7. 2008, uplynula lhůta k projednání nároku dne 31. 1. 2009 a ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení, a stíhá ji tedy v souladu s §517 obč. zák. povinnost platit žalobci úroky z prodlení. V tomto rozsahu tedy rozhodnutí soudu prvního stupně pozměnil. Odvolací soud dále poznamenal, že jelikož soud prvního stupně nerozhodl o v žalobě uplatněném nároku na úrok z prodlení ze zamítnuté částky 624.000,- Kč od 1. 1. 2009, a zamítl nárok na úrok z prodlení z celkové částky 1,524.000,- Kč od 1. 10. 1994 pouze do 31. 12. 2008, je na jeho rozhodnutí třeba pohlížet jako na rozsudek částečný, a na soudu prvního stupně tak bude, aby o této částce, stejně jako náhradě nákladů řízení, rozhodl v dalším řízení.
V návaznosti na toto rozhodnutí odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č. j. 15 C 37/2009-114, s přihlédnutím k závěrům aprobovaným odvolacím soudem zamítl žalobu ve zbytku požadovaného příslušenství (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se úroku z prodlení z částky 1,524.000,- Kč za dobu od 1. 10. 1994 do 31. 12. 2008, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel odmítl závěry soudů nižších stupňů týkající se nedůvodnosti jeho nároku na úroky z prodlení od 1. 10. 1994 do 31. 12. 2008. Úvaze odvolacího soudu opírající se v tomto směru o ustanovení §517 obč. zák. vytkl, že přehlíží odlišné postavení dlužníka obligačního a deliktního. Obligační dlužník (tj. společnost MERIDIAN TLW, spol. s r.o.) nemohl v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí dovolateli plnit, za což je odpovědná žalovaná. Dovolatel utrpěl v důsledku třináct let trvajícího protiprávního a zjevně protiústavního trestního řízení značnou majetkovou i nemajetkovou újmu. Přes veškerou snahu dovolatele upozornit na pochybení, k nimž v tomto trestním řízení docházelo, nebylo včasným zásahem příslušných orgánů zamezeno tomu, aby byl dovolatel protiprávně stíhán a trestním řízením poškozován. Úrok z prodlení pak vyjadřuje cenu peněžních prostředků v čase, po který věřitel úvěruje dlužníka po dobu, po kterou trvá jeho prodlení. Následky deliktu – zahájení protiprávního trestního řízení v tomto případě nastaly vždy ke každému výplatnímu dni měsíční odměny od října 1994 do dubna 1997. Vinou žalované dovolatel tyto prostředky v příčinné souvislosti s trestním stíháním vůbec nezískal a do doby jejich úhrady žalovanou (v roce 2010) s nimi nemohl disponovat. Cenou za znemožnění této dispozice jsou pak úroky z prodlení za dobu, po níž tento stav trval. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí mu obsahově předcházející, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Takovouto otázku však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neshledává. K argumentaci dovolatele zdůrazňující nepravosti a pochybení, k nimž v rámci trestního řízení došlo, je třeba uvést, že ač jsou zmiňované nedostatky nanejvýš politováníhodné a bezpochyby se svým způsobem promítly i do vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, nikterak se nevztahují se k problematice klíčové pro rozhodnutí v jeho dovoláním napadené části - úročení ušlého zisku. Soudy obou stupňů dovodily, že na straně dovolatele vznikla škoda odpovídající ušlému zisku - odměnám, jež by dovolateli náležely za výkon funkce jednatele a ředitele výše uvedené společnosti, neboť o tyto částky se nezvětšila jeho majetkové sféra, ač by se o ně při řádném běhu okolností rozrostla. Zjištěný skutkový stav, stejně jako tvrzení dovolatele ovšem neskýtají oporu pro závěr, že by na straně dovolatele vznikla dále i škoda odpovídající úrokům z prodlení z těchto částek. Odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku jako úroků z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, může být dána tehdy, je-li prokázáno, že např. na základě smlouvy o běžném či vkladovém účtu by takový zisk mohl být při obvyklém chodu věcí důvodně očekáván (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39, svazek 4/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, podobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). Dovolatel svůj požadavek ničím takovým argumentačně či důkazně nepodpořil a ani jeho dovolací námitky se tímto směrem neubírají, a není tak žádného důvodu považovat naznačené úvahy soudů nižších stupňů za nesprávné.
Tvrdí-li dovolatel, že od okamžiku, kdy mu nebyla vyplacena smluvená odměna do doby, než mu byla žalovanou vyplacena náhrada škody této odměně odpovídající, žalovanou v podstatě úvěroval, pak přehlíží zákonný rámec reparace škody způsobené státními orgány daný v tomto případě především zákonem č. 58/1969 Sb. Ten v §9 předpokládá předběžné projednání nároku poškozeného s příslušným orgánem, jemuž současně stanoví šestiměsíční lhůtu k uspokojení nároku na náhradu škody. Až po tomto okamžiku je možno hovořit o prodlení se splněním povinnosti žalované nahradit škodu, jež by mělo za následek vznik další povinnosti platit úroky z prodlení (srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33, sešit 6/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1867, svazek 25/2004), což ostatně bylo zohledněno v rozsudcích soudů obou stupňů. Je záhodno připomenout, že i v případě obecné úpravy náhrady škody podle §420 a násl. obč. zák. se nedostává škůdce do prodlení ihned po vzniku škody, ale až poté, co škodu neuhradí den následující po dni, kdy byl o náhradu poškozeným požádán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007), tj. po dni splatnosti dluhu, a až od tohoto okamžiku jej tedy stíhá povinnost platit poškozenému i úroky z prodlení. Konstrukce povinnosti hradit úroky z prodlení již od okamžiku vzniku škody, k níž svým dovoláním patrně směřuje dovolatel, by tedy značně překročila nejen zvláštní zákonnou úpravu nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ale i obecnou úpravu splatnosti pohledávky z náhrady škody.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu