ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.905.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 905/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , bytem v O., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 9,545.960,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 14/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 18 Co 356/2010-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 15 C 14/2010-34, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 9,545.960,94 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku 43.405,86 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady škody způsobené trestním stíháním jeho osoby skončeným zprošťujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze, jež nabylo právní moci dne 31. 7. 2007. Žalobce již předtím úspěšně uplatnil svůj nárok na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů vynaložených na o obhajobu a v náhradě ušlého zisku - odměny, jež by žalobci náležela od společnosti GENNEX, a. s., u žalované. Nyní podanou žalobou se domáhal zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých plnění od prvého dne následujícího po dni, kdy o jednotlivé částky přišel, do dne jejich zaplacení žalovanou. Obvodní soud konstatoval, že žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šestiměsíční lhůty, kterou jí zákon dává k uspokojení nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Byly-li tedy požadované částky žalobci vyplaceny až s odstupem několika dní po jejím uplynutí, má právo za tuto dobu požadovat úroky z prodlení. V naznačeném rozsahu tak soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 18 Co 356/2010-60, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a zdůraznil, že jeho posouzení věci je zcela v souladu s názory vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dle nichž je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u příslušné organizační složky. Teprve marným uplynutím této lhůty se povinná dostává do prodlení a ode dne následujícího po jejím uplynutí jí v souladu s §517 obč. zák. stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. S ohledem na povahu nároku uplatněného žalobou - úroku z prodlení z náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je nepřípadná argumentace žalobce o možném prodlení státu ve vztahu ke každé samostatně splatné částce pracovní odměny a ke dni vyplacení jednotlivých odměn obhájcům žalobce v trestním řízení. Stanovení okamžiku prodlení i výše úroků z prodlení soudem prvního stupně tedy odvolací soud aproboval jako správné.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání pak části tohoto výroku, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., co do důvodnosti dovolání odkázal dovolatel na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel posouzení odvolacího soudu vytknul, že pomíjí odlišné postavení obligačního a deliktního dlužníka. Zdůraznil, že nezákonným rozhodnutím o vazbě, jakož i nesprávným úředním postupem v rámci protiprávně vedeného trestního řízení utrpěl značnou majetkovou i nemajetkovou újmu. Úrok z prodlení vyjadřuje cenu peněžních prostředků, kterými věřitel úvěruje dlužníka po dobu, po kterou trvá jeho prodlení. V tomto případě se jedná o pohledávku z deliktu žalované
– protiprávně vedeného trestního řízení vůči žalobci, jež bylo zahájeno dne 14. 9. 1994. Škodní následky tohoto deliktu pak pro žalobce nastaly v případě ušlé odměny od společnosti GENNEX, a.s. ke každému výplatnímu dni měsíční odměny, v případě odměny obhájců ode dne, kdy jim byly tyto částky vyplaceny. Žalobce byl tedy trestním stíháním připraven o platby od společnosti GENNEX, a.s. a současně musel část svých prostředků vydat na honoráře obhájců, a do doby vyplacení náhrady těchto prostředků žalovanou s nimi její vinou nemohl disponovat. Úrok z prodlení je právě cenou za znemožnění této dispozice. Zmíněné argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí mu obsahově předcházející a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné, nárok dovolatele pak za postrádající oporu v hmotném právu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Argumentace dovolatele však v tomto případě neumožňuje dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Okolnost, že dovolateli vznikla újma tím, že v důsledku nezákonného trestního stíhání nemohl disponovat s částkami odpovídajícími odměnám, jež měl obdržet od společnosti GENNEX, a.s., a s částkami odpovídajícími honorářům, jež zaplatil svým obhájcům, není sama o sobě postačující, aby mu bylo přiznáno právo na úrok z prodlení od okamžiků, kdy došlo k jednotlivým úbytkům v jeho majetkové sféře. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že domáhá-li se poškozený náhrady škody způsobené tím, že po jistou dobu nemohl disponovat s určitým finančním obnosem, pak lze konstatovat vznik škody jeho straně tehdy, doloží-li konkrétní vymezení (např. prostřednictvím smlouvy o běžném či vkladovém účtu) újmy, jež mu takto vznikla. Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v tomto rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39, svazek 4/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, podobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005).
Povinnost platit úroky z prodlení dle §517 obč. zák. stíhající toho, jenž zavčas nedostojí svému závazku týkajícího se peněžitého plnění, pak vzniká až uplynutím lhůty stanovené zákonem k jeho splnění, v tomto případě šestiměsíční lhůty, jež má příslušná organizační složka k vyřízení žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33, sešit 6/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1867, svazek 25/2004). Do tohoto okamžiku není možno na straně povinné hovořit o prodlení, a není tedy na místě ji postihovat sankcí v podobě úroků z prodlení. Dovolatel patrně směšuje povinnost reparovat škodu (za níž je ušlý úrok možno považovat jen za podmínek zmíněných výše) vzniklou protiprávním jednáním (v daném případě vydáním nezákonného rozhodnutí) a povinnost nahradit takto vzniklou škodu v zákonem stanovené lhůtě. Až v případě, že prve uvedená povinnost není splněna řádně, tj. v zákonem vymezené době, může na základě §517 odst. 2 obč. zák. přistoupit povinnost druhá, tj. hradit poškozenému úroky z prodlení z částky představující náhradu škody. Ostatně i v případě obecné úpravy náhrady škody dle §420 a násl. obč. zák. stíhá škůdce povinnost platit poškozenému úroky z prodlení pouze, nesplní-li svůj závazek ke dni jeho splatnosti, tj. ke dni následujícímu po dni, kdy byl o náhradu poškozeným požádán, neboť až tímto okamžikem se dostává do prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007). Tvrzený nárok dovolatele na úroky z prodlení již od okamžiku vzniku škody tedy postrádá patřičnou hmotněprávní oporu.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu