ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.989.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 989/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce M. M. , bytem P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P. , IČO 67618561, místem podnikání Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 10/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 31 Co 271/2010-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 090 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47; ve zbytku se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalobce se žalobou ze dne 29. 12. 2003 domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že v roce 2002 bez právního důvodu užíval část areálu A. v obci a k. ú. S. nacházející se ve výlučném vlastnictví žalobce (dále jen „předmětné nemovitosti“ ). Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 C 10/2004-157, nárok žalobce zamítnul. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2010, č. j. 31 Co 271/2010-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“ ) řádně zastoupený advokátem dne 7. 1. 2011 včasné dovolání.
Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) a §273 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nejprve zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žalovaný nárok je po právu, když pak ale soud prvního stupně jeho žalobu opětovně zamítl, odvolací soud bez bližšího odůvodnění svůj názor přehodnotil a zamítavý rozsudek potvrdil (řečeno jinak, odvolací soud vydal v téže věci dvě protichůdná rozhodnutí). Jako dovolací důvody dovolatel uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom: - že odvolací soud, aniž provedl nějaké důkazy, vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, -že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, - že nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k podanému odvolání a konečně v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, pročež soudy obou stupňů vycházely z nesprávného skutkového zjištění.
Důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v nesprávných skutkových zjištěních, nesprávné aplikaci judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jakož i v nesprávném právním posouzení bezdůvodného obohacení ve vztahu: majitel nemovitosti (dovolatel) – žalovaný nájemce; žalovaný nájemce – domnělý majitel nemovitosti (P. K.) a majitel nemovitosti (dovolatel) – domnělý majitel nemovitosti (P. K.).
Kromě výše uvedeného dovolatel ve svém obsáhlém dovolání popsal dosavadní průběh řízení, jakož i skutkový stav, na jehož základě se domáhá svého nároku. Dále konkretizoval namítaná nesprávná skutková zjištění, upozornil na rozpory v dokazování a uvedl, že se domáhal bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu, a nikoliv bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatného právního úkonu. Dovolatel dále s odkazem na své podání ze dne 13. 6. 2008 zpochybnil dobrou víru žalovaného ohledně skutečnosti, že P. K. byl spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatel ve svém dovolání rovněž poukázal na jiná rozhodnutí Krajského soudu v Praze (konkrétně na rozsudek ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 25 Co 197/2006, a rozsudek ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 31 Co 565/2008), v nichž odvolací soud ve skutkově identických sporech zaujal jiný právní názor, než v posuzované věci. V závěru svého dovolání dovolatel citoval z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, s kterými se odvolací soud dle jeho názoru nevypořádal, a uvedl, že soudy pominuly část jeho nároku.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání ze dne 3. 3. 2012 uvedl, že Nejvyšší soud se již nárokem dovolatele postaveným na velmi podobném skutkovém základě zabýval, přičemž odvolací soud správně a v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu dovodil, že žalovaný není v posuzované věci pasivně legitimován. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v posuzované věci námitka nesprávného právního posouzení věci, přičemž dovolací soud je povinen převzít zjištěný skutkový stav; popis skutkového děje prezentovaný dovolatelem navíc ani není pravdivý. Námitku, dle které byl dovolatel zkrácen na svých procesních právech, neboť nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k odvolání, rovněž nelze považovat za způsobilý dovolací důvod.
Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud dovolatel ve svém dovolání dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud nejprve zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s tím, že žalovaný nárok je po právu, když pak ale soud prvního stupně jeho žalobu opětovně zamítl, odvolací soud bez bližšího odůvodnění svůj názor přehodnotil a zamítavý rozsudek potvrdil, nezbývá než v tomto směru uvést, že dovolatel při dovozování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vychází z předpokladů, jež neodpovídají skutečnosti. V posuzované věci totiž žádné rozhodnutí, kterým by odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, vyneseno nebylo, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, rozhodovaly meritorně pouze jednou (dovolatel patrně při sepisování dovolání v posuzované věci použil jako vzor své dřívější dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 25 Co 146/2010; toto v podstatě identické dovolání Nejvyšší soud odmítnul svým usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1611/2012).
Jelikož tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“ ) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží . Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b)]. To však dovolatel přehlíží a většina jeho námitek spočívá právě v namítaných vadách řízení ( odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, dovolatel nebyl seznámen s vyjádřením žalovaného k podanému odvolání, soudy pominuly část jeho nároku, nebyly provedeny navržené důkazy ) nebo v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec je pak možno uvést, že mnohé z dovolatelem namítaných vad řízení jsou navíc již na první pohled nedůvodné. Nelze tak např. souhlasit s tím, že by odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně. Ve skutečnosti se totiž odvolací soud ztotožnil jak se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením. Stejně tak neodpovídá skutečnosti, že by soudy nižších stupňů pominuly část dovolatelova nároku [dovolatel se žalobou domáhal částky 480.000,- Kč, v částce 93.120,- Kč vzal dovolatel žalobu zpět (srov. protokol o jednání ze dne 20. 1. 2005, č. l. 61) a v této částce soud prvního stupně řízení zastavil (srov. rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 C 10/2004-157), v částce 386 880 Kč (tj. ve zbytku) pak soudy nárok dovolatele zamítly]. Z žádného právního předpisu rovněž neplyne povinnost soudu prvního stupně doručit odvolateli vyjádření k jeho odvolání (srov. v této souvislosti §210 odst. 1 o. s. ř.; obdobně i Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. et al. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1675.).
Zbývá tak především posoudit, zda je žalovaný v posuzované věci pasivně legitimován, přičemž při posuzování této otázky je třeba zkoumat, zda právní posouzení provedené odvolacím soudem obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů a to zásadně bez ohledu na to, že tyto skutkové závěry jsou dovolatelem rovněž zpochybněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování pasivní legitimace žalovaného je tak mimo jiné třeba vycházet z toho, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti (ve výlučném vlastnictví dovolatele) na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000 s P. K. a že P. K. za toto užívání pravidelně platil.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal .
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku plyne, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Plněním bez právního důvodu se v posuzované věci na úkor dovolatele bezdůvodně obohatil P. K., který předmětné nemovitosti užíval tím způsobem, že je pronajal, aniž by však byl jejich vlastníkem (je možné připomenout, že nemovitost je v souladu s §123 obč. zák. možno užívat nejen tím, že v ní vlastník bydlí nebo ji využívá k podnikání, ale i tím, že ji pronajme a osobně ji neužívá). Naproti tomu ve vzájemném vztahu z bezdůvodného obohacení založeném neplatnou nájemní smlouvou jsou P. K. a žalovaný. P. K. jako nevlastník a pronajímatel je tak povinen žalovanému (nájemci) vrátit obdržené nájemné a žalovaný (nájemce) je povinen vrátit P. K. obdržené plnění. Jelikož vrátit obdržené plnění (nájem) není z podstaty věci možné, je žalovaný (nájemce) povinen poskytnout P. K. (nevlastníku a pronajímateli) peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Tato hodnota je vyjádřena obvyklým nájemným. Bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy uzavřené mezi P. K. (nevlastníkem a pronajímatelem) a žalovaným (nájemcem) obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, povinnost vrátit si vzájemná plnění postihuje pouze její účastníky (tj. pouze P. K. a žalovaného). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je tedy věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) dána pouze na straně účastníků smlouvy [z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05) nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05)]. Pokud pak dovolatel v dovolání argumentuje tím, že se domáhal bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu, a nikoliv bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatného právního úkonu, nezbývá k tomu než zopakovat, že při posuzování pasivní legitimace žalovaného je třeba vycházet z učiněných skutkových závěrů, tedy z toho, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti nikoliv bez právního důvodu, ale na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000 s P. K. Jinak řečeno, bezdůvodného obohacení získaného na základě plnění bez právního důvodu by se dovolatel mohl s úspěchem domáhat toliko proti P. K.
Výše uvedené závěry vyplývají nejen z §457 obč. zák., ale mají i značný praktický význam. K vyrovnání závazků mezi všemi třemi dotčenými subjekty totiž obvykle postačuje, aby nevlastník a neoprávněný pronajímatel (v posuzované věci P. K.) uhradil bezdůvodné obohacení majiteli nemovitosti (nebo jiné věci), protože výše nájmu zaplacená nájemcem ve většině případu odpovídá nebo se blíží výši obvyklého nájmu. Popsaná konstrukce pak především chrání osobu, která si v dobré víře pronajme nemovitost od nevlastníka. Výklad zastávaný žalobcem by naproti tomu vedl k absurdní situaci, kdy by nájemce (v posuzované věci žalovaný) byl nucen plnit dvakrát – jednak vrátit druhé straně neplatné smlouvy (tj. nevlastníku a pronajímateli) vše, co podle ní dostal (v podstatě jí tedy ponechat již uhrazené nájemné), a jednak poskytnout náhradu skutečnému majiteli pronajímané nemovitosti za její užívání bez právního důvodu.
Dovolatel ve svém dovolání (resp. ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2008, založeném ve spise na č. l. 111-114, na něž v dovolání odkazuje) rovněž namítá, že žalovaný nebyl v dobré víře, pokud se týká vlastnictví P. K. k předmětným nemovitostem. Tento závěr odůvodňuje dovolatel tím, že ve svých žalobách, jejichž prostřednictvím se vůči žalovanému domáhal vyklizení předmětných nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení za období let 2001 a 2002, upozornil žalovaného na skutečnost, že P. K. není vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) předmětných nemovitostí. Samotná skutečnost, že žalovaný si byl vědom toho, že dovolatel vede s P. K. (který byl po dobu, za kterou se dovolatel domáhá vydání bezdůvodného obohacení, veden v katastru nemovitostí jako spolumajitel předmětných nemovitostí) spor o vlastnictví týkající se předmětných nemovitostí, však na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit. Nelze totiž akceptovat závěr, jehož výsledkem by bylo, že majitel nemovitosti, jehož vlastnické právo bylo soudně zpochybněno (byť by se mohlo jednat o zpochybnění zcela účelové), by byl po dobu soudního řízení (tj. mnohdy i po dobu několika let) prakticky zbaven nejen svého práva tuto nemovitost zcizit (není pochyb o tom, že koupě nemovitosti, u níž nejsou vyjasněny vlastnické vztahy, je spojeno s velmi vysokým rizikem), ale rovněž práva svou nemovitost pronajmout (patrně málokdo by byl ochoten pronajmout si nemovitost s rizikem, že za její užívání bude muset zaplatit dvakrát). Jinak řečeno, stanovisko zastávané dovolatelem by v praxi bylo velmi snadno zneužitelné a v konečném důsledku by neprospívalo nikomu, v první řadě pak ne pravoplatným majitelům nemovitostí. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že majitel neoprávněně pronajaté nemovitosti se neocitá bez ochrany, ale může se (jak již bylo řečeno) domáhat bezdůvodného obohacení od nevlastníka, který jeho nemovitost bez právního důvodu užíval tím způsobem, že ji pronajal.
K námitce dovolatele, že Krajský soud v Praze zaujal v jiných skutkově identických sporech jiný právní názor než v posuzované věci, je možné odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem zaujatým v souzené věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím méně tedy může být odvolací soud vázán právním názorem zaujatým ve věci jiné. I kdyby tak Krajský soud v Praze ve skutkově identických věcech (konkrétně v rozsudku ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 25 Co 197/2006, a rozsudku ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 31 Co 565/2008, na něž odkazuje dovolatel) nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, tedy pokud by rozhodl v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (je možné připomenout, že výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, a rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozhodnutím Krajského soudu v Praze časově předcházejí), v posuzované věci by se to nemohlo nijak projevit. Je ostatně zcela absurdní, aby soud, který jednou (např. z neznalosti aktuální judikatury Nejvyššího soudu) rozhodne v rozporu se zákonem (a jehož rozhodnutí není zrušeno jen proto, že neúspěšný účastník proti němu nepodá opravný prostředek), byl svým předchozím rozhodnutím vázán a i v budoucnu tak musel, tentokrát již zcela vědomě, rozhodovat v rozporu se zákonem. Nelze samozřejmě akceptovat ani to, že důsledky takového objektivně nesprávného rozhodnutí budou přenášeny na osoby, které v tomto řízení vůbec nevystupovaly (pokud v předchozích skutkově obdobných věcech odvolací soud v rozporu se zákonem dovodil, že P. K. není pasivně legitimován, nelze popsanou nezákonnost kompenzovat žalobci v dalším řízení na úkor žalovaného). Konečně, nelze zapomínat ani na to, že sporné civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou projednací. Může tedy nastat situace, za které tentýž soud (tentýž senát téhož soudu) zcela legitimně rozhodne (resp. musí rozhodnout) ve dvou objektivně skutkově totožných případech jiným způsobem (např. proto, že účastník v jedné věci opomene tvrdit některou z rozhodných skutečností).
Je tedy možné shrnout, že dovolací soud neshledává důvody, pro které by se měl odchýlit od dříve přijatých závěrů v otázce věcné legitimace subjektů k vydání bezdůvodného obohacení, ke kterým dospěl v jiných typově podobných věcech téhož žalobce [srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 748/10), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 680/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010 a mnoho dalších], přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkazuje ve svém dovolání, je nutné v posuzované věci považovat za nepřípadná.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §150, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady by za standardních okolností sestávaly z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 12.360,- Kč. Jelikož však právní zástupkyně žalovaného zastupuje tohoto účastníka, jakož i několik dalších osob, ve velkém množství typově podobných věcí téhož žalobce, když navíc v každé této věci je řešená tatáž sporná právní otázka, je nepochybné, že čas a úsilí, které právní zástupkyně žalovaného musela vynaložit na studium každé jednotlivé věci a sepsání každého jednotlivého vyjádření k dovolání, je nepoměrně nižší, než by tomu bylo v případě, pokud by zastupovala toliko jednoho účastníka toliko v jedné věci. Za této situace považuje dovolací soud v souladu s §150 o. s. ř. za přiměřené přiznat žalovanému náklady ve výši toliko ¼ výše uvedené částky, tedy 3 090 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu