ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.999.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 999/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. D. C. , bytem v P., zast. JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, za účasti 1) Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Střední školy technické a řemeslné se sídlem v Novém Bydžově, Dr. M. Tyrše 112, zast. JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Dražkovicích 181, 3) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, a za účasti vedlejšího účastníka Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské nám. 1245, o určení vlastnického práva, vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 65/2008, o dovolání druhého účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 30 Co 2/2011-309, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud výrokem III. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 C 65/2008-272, v části, jíž byl výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2008, č. j. R-5281-7355/867/2008-Bá-B, nahrazen určením, že žalobce je vlastníkem budovy na st. p., stavební parcely, stavební parcely, budovy bez č. p. na st. p., stavební parcely, budovy bez č. p. na st. p. a pozemků, i v části, jíž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k budovám vystavěným na st. p., pozemku, budově bez čp., stavbám, pozemku a budově bez čp. na tomto pozemku vybudované, vše v katastrálním území a obci H. Současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo určeno, že žalobce je též vlastníkem budovy na st. p., a v části, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně stavební parcely č. 5, vše v katastrálním území a obci H., a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky I., II.).
Odvolací soud uzavřel, že komplex budov a pozemků, ohledně nichž žalobce v posuzovaném řízení uplatňuje restituční nárok (komplex tvořený budovou zámku se sousedící budovou tělocvičny a administrativní budovou s kotelnou, šatnami, jídelnou a prodejnou, pozemky a drobnými stavbami, vše v užívání střední školy), nepředstavuje nedělitelný celek. Pro případ vydání jen některých z nemovitostí užívaných školou žalobci totiž nevydané budovy a pozemky (např. tělocvična, administrativní budova apod.) mohou i nadále plnit svou funkci a sloužit svému účelu. Odvolací soud proto dovodil, že se v posuzovaném případě nejedná o ucelený soubor nemovitostí (tzv. areál), jenž by v důsledku zastavění stavbami zbudovanými po přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, nemohl být žalobci vydán (§11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen – „zák. č. 229/1991 Sb.“). Odvolací soud rovněž zjistil, že budova zámku (budova na st. p. č.) se sousedícími stavbami vybudovanými po jejím přechodu do vlastnictví státu (budova bez čp. na st. p. – administrativní budova s kotelnou a šatnami, jídelna a prodejna, budova bez čp. na st. p. – tělocvična) nemá společné prostory nezbytně nutné pro zajištění provozu budov, každá ze staveb má samostatný vstup a stavby nejsou ani provozně propojeny (provoz jedné budovy není podmíněn provozem budov ostatních), byť z jedné budovy do druhé procházejí technická zařízení zajišťující přívod vody, elektrické energie či tepla a komunikační spojení mezi budovami zpříjemňují tzv. spojovací krčky. V důsledku vybudování sousedících staveb přitom v zásadě nedošlo ke změně půdorysného ohraničení budovy zámku v rozsahu hlavních stavebních konstrukcí a zásadním způsobem nebyly dotčeny ani stavební prvky dlouhodobé životnosti (vodorovné a svislé konstrukce, krovy a schodiště). Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že budova zámku patřící k původní zemědělské usedlosti v důsledku vybudování sousedících staveb, které nemají charakter přístavby (odstranění průchodnosti tzv. spojovacích krčků nebude mít vliv na fungování jednotlivých budov), neztratila svůj původní stavebně technický charakter. Nejsou tak dány zákonné překážky jejího vydání žalobci (§11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.). Vzhledem k tomu, že po přechodu do vlastnictví státu neztratily svůj původní stavebně technický charakter ani předmětné budovy bez čp. na stavebních parcelách č. 2/1 a 2/2, jsou dle závěrů odvolacího soudu naplněny zákonné předpoklady vydání dotčených staveb i pozemků, na nichž jsou zbudovány. Překážky neshledal odvolací soud ani v případě vydání pozemků, když dovodil, že uvedené pozemky, na nichž se nachází škvárový běžecký ovál, plechová kůlna, železné konstrukce fotbalových branek, zpevněná asfaltová plocha parkoviště a zámecký park, nelze považovat za zastavěné (§11 odst. 1 písm. c, e/ zák. č. 229/1991 Sb.). Stavební parcela č. 3 je pak dle závěrů odvolacího soudu zastavěna toliko jednoduchou stavbou, která překážku vydání pozemku rovněž nepředstavuje (§11 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb.) Z uvedených důvodů odvolací soud vyhověl žalobě o vydání výše popsaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání druhý účastník. Brojil proti té části výroku III. rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno vlastnické právo žalobce k budově na st. p. (budova zámku), stavební parcele, stavební parcele, budově bez č. p., stavební parcele č. 2/2, budově bez č. p. na st. p. a pozemkům p. p., vše v katastrálním území a obci H. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, že veškeré nemovitosti, jejichž vydání se žalobce v posuzovaném případě domáhá, tvoří komplex propojený účelem jeho využití. Uvedl, že v budově zámku má situovány kancelářské prostory, počítačovou učebnu, posilovnu a ubytovací kapacity, bez jejichž využití by se provozování školy stalo ekonomicky neúnosným. Poukázal rovněž na okolnost, že po pozemku parc. č. 1 je zajištěn přístup k ostatním nemovitostem z veřejné komunikace, zpevněná plocha na pozemku byla vytvořena až po jeho přechodu do vlastnictví státu a zámecký park slouží výcviku studentů. Dovolatel zpochybnil též závěr odvolacího soudu, že budova zámku je samostatnou stavbou. Odkázal přitom na obsah protokolu o místním šetření provedeném dne 18. 8. 1999, dle kterého ze stavebně technického hlediska lze zámek považovat za samostatnou budovu pouze za předpokladu zřízení samostatných přípojek, provedení svislého oddělení budov a zajištění příchodu a příjezdu k odděleným budovám, a zmínil závěry vyjádřené v posuzované věci v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 201/96. Uvedl rovněž, že jednotlivé budovy slouží témuž účelu, a to provozu školy, a jsou propojeny chodbami a inženýrskými sítěmi. Upozornil též na okolnost, že budova zámku byla v souvislosti s napojením krčku spojujícího ji s vedlejší budovou rozšířena o přístavbu prvního nadzemního podlaží. Z uvedených skutečností dovolatel dovozuje, že budova zámku svou zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vydání nemovitostí pak dle názoru dovolatele v posuzovaném případě odporuje i účelu zákona č. 229/1991 Sb., neboť obnovením vlastnických vztahů pouze k některým nemovitostem tvořícím ucelený areál nedojde ke zlepšení péče o půdu a výsledek nebude ani v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně v napadených částech zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2008, č. j. 20 C 65/2008-96) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Podle §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. jako jednoho z tzv. restitučních předpisů je nutno vykládat předně s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto a mnoha dalších rozhodnutích bylo konstatováno, že daným účelem je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání nemovitosti obsažený v §11 zákona č. 229/1991 Sb. je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 tohoto zákona je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než extenzivním způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV.ÚS 176/03).
V posuzovaném případě jednotlivé nemovitosti tvořící předmět řízení mohou dle skutkových závěrů odvolacího soudu plnit samostatné funkce (tělocvična, ubytovna, administrativní budova, odpočinková zóna apod.). Vydání některých z těchto nemovitostí žalobci tudíž nebude mít za následek ztrátu jejich funkčnosti. Nemovitosti budou moci být i nadále využívány k účelům, jimž z hlediska svého stavu a uspořádání mají a mohou sloužit, přičemž se nutně nemusí jednat o provozování školy. K danému účelu byly totiž nemovitosti sloučeny pouze na základě vůle jediného vlastníka. Na předmětné nemovitosti tedy nelze nahlížet jako na ucelený soubor nemovitostí (tzv. areál), jenž by v důsledku zastavění stavbami zbudovanými po přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, nemohl být vydán žalobci (§11 zák. č. 229/1991 Sb.), zvláště ne v situaci, kdy žalobce naplňuje zákonné podmínky pro vydání podstatné části těchto nemovitostí (včetně budovy zámku) o značné majetkové hodnotě. Nevydání nemovitostí s odkazem na okolnost, že nemovitosti tvoří funkční areál se stavbami dodatečně zbudovanými v sousedství budovy zámku, by totiž bylo v příkrém rozporu s účelem restitučního zákonodárství. Na posuzovaný případ tudíž nedopadají závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, dle nichž nelze samostatně vydat dílčí stavební pozemek a na něm vybudované drobné stavby (šatna, klubovna) tvořící součást areálu sportoviště, jejichž oddělením od celku by došlo k podstatnému narušení funkčnosti celého sportovního areálu, ani závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, týkající se lesních pozemků tvořících součást areálu letiště, jejichž samostatné hospodářské využití není slučitelné s funkčností leteckého areálu. V projednávané věci totiž v důsledku vydání některých z požadovaných nemovitostí ostatní nemovitosti svou funkčnost neztrácejí. Vydávané nemovitosti navíc z hlediska svého rozsahu a hodnoty nemají ve vztahu k ostatním nevydávaným nemovitostem toliko doplňkový charakter, jak tomu je v případech řešených citovanými rozhodnutími.
Překážkou vydání budovy zámku (budova na st. p.) není ani okolnost, že po přechodu majetku do vlastnictví státu byly v jejím sousedství zbudovány další stavby. Důvodem pro nevydání může být totiž jen skutečnost, že stavba zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (§11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.). K významu termínu „zásadní přestavba“ se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že na zásadní přestavbu lze usuzovat tehdy, jestliže při ní došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Při výkladu pojmu „stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter“ lze na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby usuzovat tam, kde při zásadní změně (slovy zákona „zásadní přestavbě“) došlo k obměně (výměně) těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé životnosti stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a vodorovné konstrukce stavby, konstrukce střechy a taktéž konstrukce schodiště za předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149). V nálezu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení (dále jen „Sbírka“) pod č. 145, sv. 12, Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru (obdobně např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, uveřejněný ve Sbírce pod č. 69, sv. 22). Okolnost, že v sousedství budovy zámku byly po přechodu vlastnictví na stát zbudovány tělocvična a administrativní budova, jež jsou prostřednictvím inženýrských sítí a tzv. spojovacích krčků, vyúsťujících do budovy zámku a zajišťujících možnost průchodu z jedné budovy do druhé, propojeny s budovou zámku, tudíž sama o sobě zásadní přestavbu ani změnu původního stavebně technického charakteru budovy zámku nepředstavuje. Namítá-li dovolatel, poukazuje na obsah protokolu o místním šetření provedeném dne 18. 8. 1999, že ze stavebně technického hlediska nelze zámek považovat za samostatnou budovu, sluší se uvést, že již v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích (např. práva stavebního). Pro posouzení podmínek vydání budovy zámku podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou tudíž podstatné skutkové a právní závěry odvolacího soudu, dle nichž má budova zámku charakter samostatné stavby, jejíž komunikační propojení se sousedícími budovami lze odstranit, aniž by to mělo negativní dopad na funkčnost té které budovy. Okolnost, že jsou jednotlivé budovy na základě rozhodnutí jejich jediného dosavadního vlastníka užívány k jednotnému účelu (provozování školy), totiž neznamená, že jsou provozně propojeny a že by každá z budov nemohla být užívána samostatně.
Argumentuje-li odvolatel v souvislosti s vydáním pozemku tím, že byl po přechodu majetku na stát zastavěn zpevněnou plochou, dlužno uvést, že v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 48). Přístupu k nemovitostem, jež žalobci nebyly vydány, se pak v případě sporu za zákonem stanovených podmínek lze domáhat postupem podle §151o odst. 3 občanského zákoníku nebo podle §170 stavebního zákona.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu