ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.273.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 273/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce R. B. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému Ing. M. R. jako správci konkursní podstaty úpadkyně Mides Moravia, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48907197, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 109/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2010, č. j. 6 Cmo 57/2010-257, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2009, č. j. 34 Cm 109/2005-215, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2010, č. j. 6 Cmo 57/2010-257, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne ze dne 9. prosince 2009, č. j. 34 Cm 109/2005-215, Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále též jen „sporné pozemky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (výrok první), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Žalobce napadl v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, podle níž soud „nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nevyhodnotil důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, některé důkazy sice formálně provedl, ale bez adekvátního právního závěru“, když dospěl k závěru, podle něhož úpadkyně byla v dobré víře, přestože tomu nenasvědčující provedené důkazy, dovolatel uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ nemá k dispozici (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), a jeho prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání v projednávané věci založit nelze.
Otázku zásadního právního významu nezahrnuje a přípustnost dovolání tedy nezakládá námitka, podle níž soudy neprovedly důkaz nájemní a podnájemní smlouvou, kterou dovolatel poukazuje na možnou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Závěr, podle něhož způsobilým předmětem vydržení je též pozemek, který je částí parcely, přičemž možná je též oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozsudku uveřejněném pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Oprávněná držba se může opírat i o právní titul neplatný nebo zdánlivý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v časopise Ad Notam, číslo 2, ročníku 2002, strana 42).
Posouzení otázky, zda v dané věci byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné pozemky patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Navíc, posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní, (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010, která jsou, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže - není-li uvedeno jinak - veřejnosti dostupná na webových stránkách tohoto soudu). V projednávané věci vyšly soudy z individuálních okolností případu, jejich úvahy jsou plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto dle názoru dovolacího soudu zjevně nepřiměřené nejsou (není důvod uzavřít, že v mezích relativně neurčité hypotézy vykládané právní normy soud přihlédl ke skutečnostem, které nebyly rozhodné).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že chopí-li se nabyvatel nemovitosti držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 7, ročníku 2000, nebo rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000).
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo 7, ročníku 2005).
V rozsudku ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 21, ročníku 2006, pak Nejvyšší soud dovodil, že pozemkem je soubor parcel a jejich částí, které nabyvatel (příp. i jeho právní předchůdci) drží, i soubor parcel, oddělených od sousedních částí hranicí vlastnickou (neboť nabývá-li kupující více na sebe navazujících parcel, nejsou mezi nimi zpravidla vyznačeny hranice a kupující na ně pohlíží jako na celek). Rozdíl mezi parcelou a pozemkem objasnil Nejvyšší soud v rozsudku dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2001, pod číslem 47, v němž vysvětlil, že podle ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští - práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (ustanovení §119 odst. 1 a 2 obč. zák.). Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (§1 odst. 1 písm. a/, §3 písm. a/, b/, §4 a §27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí České republiky). Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona č. 344/1992 Sb. jeho ustanovením §27 písm. a/ jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak být částí parcely jediné.
Závěr odvolacího soudu (jenž odkázal v této otázce na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), podle něhož na dobrou víru úpadkyně, že je vlastnicí sporných pozemků, lze usuzovat též s ohledem na poměr ploch pozemků koupených a sporných, neboť pozemky nabyté úpadkyní na základě kupní smlouvy ze dne 24. června 1993 (dále též jen „kupní smlouva“) mají celkovou výměru 1.801 m2 (dále též jen „nabyté pozemky“) a sporné pozemky činí celkově 492 m2, přičemž v obou případech jde o pozemky uvnitř oploceného a uzamykatelného areálu, který byl vždy užíván jako logický celek, je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Zpochybňuje-li dovolatel existenci dobré víry úpadkyně již ode dne 27. srpna 1993, (právní účinky vkladu vlastnického práva úpadkyně k nabytým pozemkům do katastru nemovitostí), poukazuje na výpověď tehdejšího jednatele úpadkyně F. M. vyplývající z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 5. dubna 2006 a namítaje, že úpadkyně byla v dobré víře nejdříve od 3. listopadu 1994 (vlastníkem a jednatelem úpadkyně se stal M. T.), polemizuje tím se závěrem odvolacího soudu, podle něhož bylo prokázáno (z výpovědi bývalého likvidátora společnosti ELTOS a. s. v likvidaci J. M.), že po celou dobu od 27. srpna 1993 minimálně do 14. listopadu 2003 (vydání rozvrhového usnesení v konkursním řízení vedeném na majetek ELTOS a. s. v likvidaci) neměla ELTOS a. s. v likvidaci vůbec vědomost o tom, že sporné pozemky vlastní, když tyto užívala úpadkyně. Dovolatel tak (posuzováno podle obsahu) opět uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jenž, jak rozebráno výše, k dispozici nemá.
Na tomto závěru ničeho nemění ani to, že funkce jednatele úpadkyně zanikla M. T. právní mocí odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení, neboť je zcela zjevné, že zánik funkce jednatele není skutečností, jež by mohla mít vliv na existenci dobré víry společnosti, že je vlastnicí sporných pozemků.
Konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož úpadkyně byla v dobré víře, přestože sporné pozemky sama fakticky neužívala, nýbrž tyto pronajala společnosti JU-FU, s. r. o., neboť oprávněný držitel může vykonávat držbu i prostřednictvím jiné osoby, tzv. detentora, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000); rozhodnutí odvolacího soudu proto zásadně právně významným nečiní.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu