ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2906.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2906/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Factoring KB, a. s. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Lucemburská 1170/7, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 25 14 82 90, zastoupené Mgr. Naďou Herrmannovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Žitná 52, PSČ 120 00, proti žalované CARDI, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8, Lindavská 781, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 44 26 56 38, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 33/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 64/2009-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2009, č. j. 50 Cm 33/2008-41, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. září 2008, č. j. 55 Sm 325/2008-13, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,275.320,39 Kč s 6% úrokem od 3. června 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.584,40 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 190.756,40 Kč, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom (mimo jiné) uzavřel, že:
1) směnka vlastní, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, byla vystavena žalovanou jako blankosměnka (s nevyplněným údajem směnečné sumy, data splatnosti a platebního místa), s tím, že podle směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 6. listopadu 2003 zajišťovala pohledávky „plynoucí“ z factoringové smlouvy č. 321, uzavřené mezi účastníky dne 6. listopadu 2003 (dále jen „faktoringová smlouva“).
2) Námitka žalované, podle níž ke dni splatnosti směnky „neexistovaly“ splatné pohledávky z faktoringové smlouvy ve výši 2,275.320,39 Kč, je „bez dalšího skutkového tvrzení neprojednatelná“.
3) Právo žalobkyně doplnit do blankosměnky chybějící údaje a využít směnku k uspokojení pohledávek vzniklých z faktoringové smlouvy nebylo ani podle smlouvy samotné, ani podle „všeobecných smluvních podmínek tuzemského a exportního faktoringu“ (dále jen „všeobecné smluvní podmínky“), jež byly nedílnou součástí faktoringové smlouvy, podmíněno tím, zda žalobkyně předala žalované (v souladu s čl. 17.3, popř. čl. 26.1 všeobecných smluvních podmínek) přehled o pohybu finančních prostředků a vzájemných pohledávkách vzniklých na základě faktoringové smlouvy.
4) Faktoringová smlouva nestanovila konkrétní lhůtu pro vyplnění a uplatnění blankosměnky.
4) Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovanou vznesená kauzální námitka není projednatelná. Přitom zdůraznil, že jakkoli je z obsahu faktoringové smlouvy, jakož i z podstaty faktoringových operací zřejmé, že žalobkyni poskytující žalované na základě faktoringové smlouvy tzv. předfinancování za postoupené pohledávky, vznikaly „při trvání“ faktoringové smlouvy pohledávky nejen z titulu provize a úroků, ale též z titulu poplatků, úroků z prodlení a smluvních pokut, žalovaná v námitkách neuvedla konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobkyně vůči ní „žádné pohledávky nemohla mít“.
Přiléhavými shledal rovněž závěry soudu prvního stupně „v otázce přípustnosti uplatnit danou směnku (…) s ohledem na obsah všeobecných smluvních podmínek“, dodávaje, že „ujednání o postupu v případě ukončení smluvního vztahu nemohou mít vliv na jednou již založené právo žalobkyně uplatnit směnku s tím, že v případě volby okamžiku uplatnění jedná se jen o riziko na její straně, dané institutem promlčení“. Samotné právo na vyplnění blankosměnky přitom podle „konstantní judikatury“ promlčení nepodléhá.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí [srov. např. rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, usnesení ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozsudku ze dne 30. října 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (uvedená rozhodnutí – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – jsou veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu)].
V usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 285/2008, Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že ve prospěch opačného závěru nelze argumentovat ani rozhodnutím ze dne 6. června 1898, č. 4596, uveřejněným ve Sbírce směnečně právních rozhodnutí bývalého rakouského nejvyššího soudu, uspořádané F. Czelechowskym, č. 775 (na které v podaném dovolání odkazovala také dovolatelka). Závěr v něm formulovaný, podle kterého „je na žalobci, aby dokázal, že případ zajištění nastal a že je oprávněn žádati zaplacení směnky“, totiž nebyl bez výhrad sdílen ani v době vydání tohoto rozhodnutí (srov. opačná rozhodnutí uveřejněná tamtéž pod č. 610 a 425) a jako nesprávný byl následně odmítnut také v judikatuře Nejvyššího soudu ČSR, která – ve shodě s názory zastávanými soudobou judikaturou – vycházela z toho, že „je věcí žalovaného směnečného dlužníka, aby vznesl námitky a podal důkaz o tom, že nenastal případ směnečného zajištění z krycích směnek a že zažalovaná směnečná pohledávka buď vůbec nebo v zažalované výši neexistuje“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 1942, sp. zn. Rv II 469/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18.172). To, jakým způsobem směnkou zajištěná pohledávka vzniká (zda jde o nároky, jež vznikají přímo ze smlouvy, nebo je k jejich vzniku zapotřebí dalšího právního úkonu některé ze smluvních stran) zde (oproti mínění dovolatelky) žádný význam nemá.
Jde-li o posouzení otázky, zda námitka založená na tvrzení, že ke dni splatnosti směnky „neexistovaly splatné pohledávky“ z faktoringové smlouvy ve výši 2,275.320,39 Kč (ve spojení s výhradou, že podle vyplňovacího směnečného prohlášení byla žalobkyně oprávněná jako směnečnou sumu uvést na směnce částku rovnající se maximálně jejím pohledávkám z faktoringové smlouvy, včetně smluvních pokut a neuhrazených odměn, které budou splatné ke dni splatnosti směnky), je určitá a projednatelná, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že požadavkům kladeným ustanoveními §175 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska určitosti vymezení námitek žalovaná prostřednictvím uvedeného tvrzení nedostála, když z něj není zřejmá konkrétní skutečnost, v jejímž důsledku by žalovaná měla být zproštěna povinnosti směnku zaplatit [tj. zda důvodem namítané „neexistence“ splatných (směnkou zajištěných) pohledávek je to, že dosud tyto pohledávky nevznikly, popř. že dosud nenastala jejich splatnost, nebo naopak již (např. zaplacením, započtením apod.) zanikly].
Polemikou se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož z faktoringové smlouvy, všeobecných smluvních podmínek ani směnečného vyplňovacího prohlášení neplyne, že by právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje a směnku uplatnit bylo vázáno na předchozí doručení vyúčtování vzájemných pohledávek účastníků podle čl. 17.3, případně (došlo-li k zániku faktoringové smlouvy) podle čl. 26.1 všeobecných smluvních podmínek, dovolatelka ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou rovněž bezvýznamné námitky dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelkou vytýkané vady (neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů a porušení ustanovení §119a a §205a o. s. ř.) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Řízení tvrzenými vadami ostatně ani netrpí. Provedení dalších dovolatelkou označených důkazů zjevně soud prvního stupně odmítl (jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku) z toho důvodu, že jimi měly být prokázány skutečnosti, jež nejsou pro posouzení důvodnosti včas uplatněných námitek rozhodné (konkrétně to, jakým způsobem a kdy faktoringová smlouva zanikla). Z obsahu spisu pak rovněž neplyne, že by odvolací soud přihlédl v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. k (žalobkyní) nově uplatněným skutečnostem (tvrzení o tom, že sporná směnka zajišťovala – mimo jiné – zaplacení pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutým předfinancováním úplaty za postoupení pohledávky za společností TEREON s. r. o., na které poukazovala dovolatelka v podaném dovolání, uplatnila žalobkyně již v podání ze dne 13. ledna 2009, doručeném soudu prvního stupně téhož dne, viz č. l. 34 – 36 spisu).
Konečně v posouzení otázky (ne)promlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2010, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu