ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3447.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3447/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně CHOVATEL, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Tichá 6a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 43004016, zastoupené JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, proti žalovanému Českému svazu chovatelů , se sídlem v Praze 8, Maškova 1646/3, PSČ 182 53, identifikační číslo osoby 00443204, zastoupenému JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 21, PSČ 110 00, o uložení povinnosti žalovanému zdržet se vydávání časopisu Chovatel, zdržet se vydavatelské a nakladatelské činnosti a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 208/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 3 Cmo 102/2007-325, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 13. prosince 2006, č. j. 19 Cm 208/2004-153, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se vydávání časopisu Chovatel, zdržet se vydavatelské a nakladatelské činnosti, objednat a zaplatit dle ceníku inzerce uveřejnění prohlášení formou plošné placené inzerce v časopisu Chovatel – Rádce a uveřejněný text na vlastní náklad doručit všem předplatitelům časopisu Chovatel.
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 24. října 2007, č. j. 3 Cmo 102/2007-211 (jímž odvolací soud taktéž potvrdil shora označené rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 1744/2008, posléze uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2009, pod číslem 119.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou v projednávané věci s ohledem na její okolnosti požadavky uplatněné žalobou výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a tudíž nemohou požívat právní ochrany, odpovídá ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i ustálené judikatuře přijaté k jeho výkladu (srov. zejm. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, či ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V souladu s označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vzal odvolací soud v úvahu veškeré okolnosti projednávané věci a dovodil, že dovolatelka žalobou uplatněnými nároky při prosazování svých zájmů překročila meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a zneužila tak práv, která jí podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Sama skutečnost, že dovolatelka okolnosti projednávané věci (jež odvolací soud vzal v úvahu) hodnotí odlišně a dovozuje, že nemohou být důvodem k aplikaci ustanovení §265 obch. zák., napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní a důvodem pro připuštění dovolání není.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Proto napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným otázka, zda lze nároky dovolatele považovat za rozporné i s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ani výklad ustanovení §44 obch. zák. I tehdy, shledal-li by dovolací soud závěry soudu odvolacího v tomto směru učiněné nesprávnými, nemohl by napadené rozhodnutí zrušit, neboť jako důvod pro zamítnutí žaloby obstojí sám o sobě závěr, podle kterého jsou nároky žalobce uplatněné žalobou výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž napadené rozhodnutí (jak vyloženo výše) zásadně právně významným nečiní.
Konečně připustit dovolání nelze ani k přezkoumání závěru odvolacího soudu, podle něhož důkaz předložený při druhém ústním jednání před odvolacím soudem nebylo možno s ohledem na ustanovení §205a o. s. ř. provést. Je tomu tak již proto, že dovolatel, jakkoliv se snaží v tomto směru formulovat právní otázku (odpověď na niž se zcela zjevně podává z ustanovení §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl-li jím navrhovaný důkaz, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím však vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. k dispozici (srov. ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.) a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Nehledě k tomu pak v situaci, kdy takto označeným důkazem měl dovolatel prokazovat svá tvrzení, jimiž odůvodňoval návrh na „obecný“ zákaz vydavatelské a nakladatelské činnosti, přičemž odvolací soud uzavřel, že takový nárok je bez dalšího nedůvodný, nelze odvolacímu soudu (jenž neprovedení navrhovaného důkazu odůvodnil nejen odkazem na ustanovení §205a o. s. ř., ale taktéž tím, že jde o důkaz nadbytečný) ničeho vytknout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu