ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1042.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1042/2011 -62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2012 o dovoláních podaných obviněnými P. P. , nar. R. M. , nar. a L. L. M. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 12 To 105/2011-1271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 225/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 1. 2011, č. j. 1 T 225/2010-1154, byli obvinění P. P., R. M. a L. L. M. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 11. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Za to byli podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, P. P. v trvání tří let a R. M. a L. L. M. v trvání dvou let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem.
O odvoláních všech obviněných a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami, která je podala v jejich neprospěch proti výrokům o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 12 To 105/2011-1271, jímž z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ohledně obviněné L. L. M. též podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněné znovu uznal vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, na upřesněném skutkovém základě oproti rozsudku soudu prvního stupně, a sice že obvinění „dne 13. 9. 2010 v období od 11:00 do 15:00 hodin v P., n. čp. v restauraci Z. s. při společné obchodní schůzce s oblastním managerem společnosti V. C. R., L. K., kterou iniciovali, obžalovaný R. M. ve snaze donutit ředitele prodeje společnosti V. C. R., a. s., O. F., aby změnil své rozhodnutí ukončit smlouvu o obchodním zastupování mezi společností V. C. R., a. s., a P. P., resp. společností P., s. r. o., naznačoval L. K., že pokud O. F. neodvolá své rozhodnutí ohledně ukončení smluvního vztahu, bude to pro něj mít vážné následky a může narazit, přitom tvrdil, že na výsledku jednání mají zájem J. S. a L. E., kterým se ukončení spolupráce nelíbí, žádal, aby L. K. O. F. vyřídil, že není možné, aby tato spolupráce skončila, neboť v takovém případě se budou muset činit další blíže nespecifikované kroky, přičemž L. K. jednoznačně chápal jeho projev jako výhrůžku, obžalovaný P. P. pak po odchodu obžalovaného R. M. Mgr. T. H., který se dodatečně na schůzku také dostavil, a L. K. naznačoval, že O. F. by se mohla stát nehoda a v této souvislosti mluvil i o tom, že O. F. jezdí na motorce, na dotaz L. K. v době, kdy se Mgr. T. H. vzdálil, kam by mohl O. F. narazit, L. K. odpověděl, že na dno přehrady, obžalovaná L. L. M., která byla při celé schůzce přítomna, zdůrazňovala, že jsou v zoufalé situaci a je jim jedno, kdo to odnese, a zdůrazňovala i to, že O. F. musí být za likvidaci jejich podnikání potrestán, přičemž i to L. K. a Mgr. T. H. jednoznačně chápali jako výhrůžku“. Za to obviněné P. P. a R. M. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody, P. P. v trvání tří let a R. M. v trvání dvou let, pro jejichž výkon je podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a obviněnou L. L. M. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon trestu jí podle 81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání státní zástupkyně výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 4. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění P. P., R. M. a L. L. M. následně dovoláními . Všichni uplatnili důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný P. P. navíc důvody dovolání podle §265i odst. 1 písm. b), k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný P. P. v tom, že skutek, jak byl popsán ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle jeho názoru nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami. Vytýkaného jednání se totiž měl dle výroku o vině i odůvodnění rozsudku dopustit až po odchodu spoluobviněného M., tedy pouze v přítomnosti spoluobviněné M.. Po obsáhlém rozboru provedeného dokazování z vlastního pohledu a analýze obsahu skutkové věty napadeného rozsudku dovolatel posléze zpochybnil i správnost posouzení jednání všech obviněných jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve skutkové větě výroku rozsudku totiž podle něj absentuje vyjádření subjektivní stránky (zavinění), stejně jako vyjádření znaku spočívajícího v nucení někoho, aby něco konal. Ve vztahu ke spoluobviněnému R. M. takové údaje ve skutkové větě sice obsaženy jsou, ovšem ve vztahu k dovolateli jsou případně zařazeny pouze v odůvodnění rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. nedostatečné. Výrok rozsudku odvolacího soudu také neobsahuje přesnou konkretizaci jednání jednotlivých obviněných a tím je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný též v tom, že nebyla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe, když jeho jednání mohlo být posouzeno - pokud je vůbec lze považovat za trestné - pouze jako přestupek. Mělo totiž být vzato v úvahu, že jeho podstatou byly obchodně právní vztahy. Odvolací soud se podle přesvědčení dovolatele s aplikací ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku důsledně nevypořádal a ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč je postup podle trestního práva v tomto případě skutečně nezbytný. Ze zvukového záznamu ze schůzky dne 13. 9. 2010 nadto vyplývá, že jednání probíhalo slušně. Na konci schůzky pak mělo podle některých výpovědí dojít i k podání rukou. Svědek K. sám měl na nahrávce výslovně uvést, že jednání obviněných jako vyhrožování nevnímá a pokud by je tak chápal, ze schůzky by odešel. Přepis zvukového záznamu je podle obviněného nutno přečíst si celý, a to nestranně a nikoli tendenčně. Nelze vycházet jen z kontextu vytržených úryvků prezentovaných obžalobou.
V rámci úvah o druhu a výši trestu pak soud podle vyjádření obviněného opomněl aplikovat §39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který ukládá povinnost při stanovení druhu a výše trestu přihlédnout k tomu, jakou měrou mělo jednání každého ze spolupachatelů přispět ke spáchání trestného činu.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je poukazováno na skutečnost, že v souvislosti s předmětnou trestní věcí (konkrétně za postup při vzetí spoluobviněného R. M. do vazby) je trestně stíhána soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. S. P.. Tento soud měl přitom podle výtky dovolatele následně postupovat tak, že svévolně hodnotil důkazy a choval se jako pomocník obžaloby. Za těchto okolností pak lze dovodit, že i senát, který ve věci rozhodoval meritorně, byl od počátku podjatý. V rozhodnutích obou soudů je podle dovolatele zároveň nutno konstatovat extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovým zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, plynoucí z excesivního hodnocení důkazů a neakceptovatelné spekulace, porušující zásadu in dubio pro reo.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 12 To 105/2011-1271, v plném rozsahu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na namítané nedostatky přerušil výkon napadeného rozsudku.
Obviněný R. M. ve svém dovolání namítl, že žádné výhrůžky nepronesl a tudíž se zločinu vydírání, potažmo podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemohl dopustit. Připustil, že schůzka s L. K. byla emotivní, ale oboustranně, což logicky vyplývá z obsahu tehdejšího obchodního jednání. Závěry soudů činných v dané trestní věci označil za spekulativní. Pokud jde o něj samého, je přesvědčen, že z pořízených důkazů nebylo možno dovodit, že by se dopustil jakékoliv pohrůžky násilím. Z popisu skutkového děje pak podle něj nevyplývají znaky ani objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vydírání. Především v něm nejsou uvedeny žádné konkrétní pohrůžky, které by pronesl on sám, a tyto se nedají dovodit ani nepřímo. Převážná část inkriminované komunikace má charakter obecných tvrzení jednotlivých aktérů na obchodní schůzce. Nikdy nebylo prokázáno, že by obchodní schůzku inicioval právě on, nebo že by pronesl výroky ohledně důsledků, které by mohly pro O. F. nastat v případě ukončení spolupráce mezi společnostmi P., s. r. o., a V. C. R., a. s. Svědek K. ostatně při jednání - jak vyplynulo ze zvukového záznamu - nevznesl proti obsahu rozhovoru žádnou výhradu a na schůzce také uvedl, že nemá pocit, že by mu bylo vyhrožováno. Pokud soud zdůraznil stav svědků po jednání s obviněnými, konkrétně jejich vyděšení, jde o závěr důkazně zjevně nepodložený.
Také obviněný R. M. má tedy zato, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu s učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů, který dle jeho poukazu umožňuje dovolacímu soudu přezkum skutkových zjištění i v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, zvláště pokud má tento nesoulad jednoznačný vliv na konečné právní posouzení skutku.
Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 12 To 105/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. též všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněná L. L. M. obdobně jako dovolatelé P. P. a R. M. zdůraznila, že podmínkou správného právního posouzení každého jednání jsou správná, pochybnosti nevzbuzující skutková zjištění. Dále uvedla, že ke znaku kvalifikované skutkové podstaty je možno přihlédnout jen za předpokladu, že je ve všech směrech naplněn. V této souvislosti pak namítla, že spoluobviněného R. M. viděla poprvé v životě a o problémech P. P. nic nevěděla. Z pořízené nahrávky ze schůzky podle ní rovněž nevyplynulo, že by se na údajném vydírání měl podílet R. M., což minimálně zpochybňuje správnost hmotně právního posouzení jednání obviněných v kvalifikované skutkové podstatě (nejméně se dvěma osobami). Celý skutkový stav je kromě toho zjevně vystavěn na emocích, a to oboustranně, a v tomto směru zejména na dojmech dvou osob, když u svědka H. mělo dokonce dojít k pláči. Odvolací soud těmto emocím zřejmě podlehl a v odůvodnění svého rozhodnutí se uchýlil k formulacím „nepochybně jednali“, „alespoň v hrubých rysech museli být domluveni“, „M. se zúčastnil zjevně“. Ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. však klade na rozsudek poněkud vyšší nároky, neboť používá-li v začátku slov „musí přesně“, pak se to nepochybně týká všech zákonných znaků trestného činu, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. O tom, že skutkový stav nebyl v předmětné věci zjištěn řádně a soudy jej hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo, svědčí podle dovolatelky i to, že se nevěnovaly rozporům mezi výpovědí svědka H. a důkazem provedeným v hlavním líčení a zaznamenaným na DVD dne 15. 9. 2010, z něhož je zřejmé, že na přímý dotaz poškozeného F. mu jmenovaný svědek odpovídá, že „L. nevyhrožovala, to jsem nezaslechl, nebo nevím o tom, že by L. vyhrožovala“.
Podle dovolatelky nelze přehlédnout ani to, jak neobvykle rychle v daném případě jednala Policie ČR. Podle ní k tomu evidentně přispělo, že ve věci padlo jméno J. S. a že to bylo v období, kdy po jeho teatrálním zatčení ve věci únosu a smrti L. K. stejná policejní složka hledala jakýkoliv opěrný bod „k udržení neudržitelného“. Otázkou ovšem zůstává, zda iniciativa policejního orgánu vedla ke zjištění správného skutkového stavu věci. Sklon ke spekulativním závěrům soudů může plynout i ze skutečnosti, že je trestně stíhána soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. P., a to v souvislosti s rozhodováním o vazbě jednoho ze spoluobviněných, přičemž na prvním stupni meritorně rozhodovali soudci téhož soudu a o odvoláních soud nadřízený. Tím si dovolatelka vysvětluje nedostatečnou pozornost, kterou soudy věnovaly náležitému vyřešení otázky naplnění všech zákonných znaků trestného činu, který jí kladou za vinu.
Dovolatelka dále poukázala na to, že odvolací soud změnil znění skutkové věty v její neprospěch. Nejednalo se o pouhé upřesnění skutkové věty oproti rozsudku soudu prvního stupně, ale při absenci odvolání státního zástupce v její neprospěch do výroku o vině o nepřípustné zhoršení jejího postavení.
V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 12 To 105/2011, v plném rozsahu a současně podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na to, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace ovšem dle jeho názoru v dané věci nenastala a pokud obvinění v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňují skutkové závěry soudů činných dříve ve věci (zejména s tím, že jsou spekulativní), případně napadají rozsah dokazování a hodnocení důkazů, nelze k takovým námitkám přihlížet.
Ve vztahu k dovolání obviněné L. L. M. dále státní zástupce poznamenal, že s ohledem na citovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné přikládat význam ani jejím poukazům na rychlost, s jakou Policie České republiky přistoupila k řešení tohoto případu, ani k tomu, že je stíhána soudkyně, která rozhodovala v dané věci ve vazebním řízení. Podle státního zástupce nelze dovolatelce přisvědčit ani v tom, že odvolací soud svým rozhodnutím de facto zhoršil její postavení. V posuzovaném případě je totiž zřejmé, že tento soud rozhodoval o stejném skutku jako soud prvního stupně, pouze s určitým upřesněním jeho popisu, jehož provedení nijak nebylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a u obviněné v rámci rozhodnutí o jejím odvolání nevedlo k méně příznivému výsledku.
Podle státního zástupce se s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat ani přezkumu přiměřenosti trestu ve smyslu §39 tr. zákoníku, jak navrhoval obviněný P. P.. Zdůraznil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - je sice možné v dovolání úspěšně uplatnit, avšak pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
K námitce dovolatelů P. P. a L. L. M., že svá vyjádření popsaná ve skutkové větě o vině rozsudku odvolacího soudu pronesli až v době, kdy již schůzku opustil spoluobviněný R. M., a proto se nemohli vytýkaného jednání dopustit společně se dvěma osobami, státní zástupce uvedl, že právní závěr ve smyslu §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy zda pachatel spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je nutné vztáhnout na celý skutek a nikoli pouze na určitou časovou výseč, v jejímž rámci byl konkrétní pachatel více aktivní. Skutkem je potom v dané věci celé jednání spoluobviněných, kauzální pro následek, kterého se zjevně společně a koordinovaně (jak také uzavřely soudy obou stupňů) dopustili. Je nerozhodné, zda případně spoluobvinění své pohrůžky sdělili všichni společně najednou, nebo zda tak učinili postupně po sobě či zda u každé pohrůžky byli přítomni všichni nebo nikoli. Podstatné je, že jednali ve vzájemné shodě, vedeni stejným záměrem a zjevně nikdo z nich neprojevil nesouhlas s postupem dalších dvou spoluobviněných. Právní kvalifikace skutku ve vztahu ke všem spoluobviněným podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je proto správná a odpovídající zákonu a stejně tak je adekvátní posouzení jejich jednání jako jednání spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku.
Státní zástupce považuje za neopodstatněnou i námitku obviněných P. P. a R. M., že popis skutkového děje, uvedený ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, neobsahuje podklad pro dovození objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zejména ve vztahu k pohrůžkám, jimiž měl být někdo nucen, aby něco konal. V této souvislosti zrekapituloval skutkovou větu odsuzujícího rozsudku a další skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění se závěrem, že cílem obviněných bylo donutit pohrůžkami násilím zástupce společnosti V. C. R., a. s., aby něco konali, totiž aby přehodnotili své určité obchodní rozhodnutí. Současně je podle něj zřejmé, že takového jednání se dopustili cíleně a záměrně, tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nikoli např. toliko z nedbalosti či zcela nezaviněně.
K dovolání obviněného P. P. státní zástupce dále uvedl, že všechny podstatné skutkové okolnosti odůvodňující použitou právní kvalifikaci ve výroku o vině uvedeny byly. Kromě toho dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán ani v případě, kdy skutek je ve výroku rozsudku popsán nedostatečně, nepřesně, neobratně či neúplně, pokud z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Nedostatky v popisu skutkového děje pak nelze podřadit ani pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán pouze tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok buď zcela chybí, nebo je neúplný. Nepřesnost v popisu skutkového děje takovou neúplnost nezakládá.
Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání nebylo soudy zkoumáno z pohledu zásady subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce připustil, že naznačeným hlediskem se soudy skutečně příliš nezaobíraly. Na straně druhé ale podle něj nelze přehlédnout, že obviněný zcela standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty poměrně závažného zločinu (se sazbou trestu odnětí svobody na dva roky až osm let), aniž by byly dány jakékoli významné okolnosti, jež by měly zapříčinit, že pro jeho postih je trestní právo nadbytečným prostředkem a lze proto (případně) užít právní normy jiných odvětví. Takovou skutečností potom nepochybně není ani primárně obchodně právní základ vztahu obviněného, resp. jeho společnosti, ke společnosti V. C. R., a. s.
V závěrečné části vyjádření se státní zástupce zaměřil na argumentaci obviněného, kterou podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle níž soudkyně téhož soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, je trestně stíhána v souvislosti s vazebním řízením v této věci. K tomu připomněl, že citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Právě k takové situaci pak mělo dojít u dovolatele, neboť přestože se jednalo o skutečnosti, které mu měly být známy, námitku vyloučení členů senátu soudu prvního stupně neužil. Zmíněného dovolacího důvodu se tedy domáhat nemůže. Státní zástupce dále doplnil, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v celém rozsahu zrušeno a obviněný svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, ve vztahu k němuž žádné skutečnosti předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. netvrdí. Současně neuvádí ani žádné takové skutečnosti, které by poskytovaly podklad pro závěr o závadném poměru soudce k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Vyjadřuje pouze nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně a poukazuje na pochybení jiné soudkyně (která žádné meritorní rozhodnutí ve věci ve vztahu k obviněnému, ani později zrušené, neučinila). K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto v předmětné věci rovněž nedošlo.
Z výše rozvedených důvodů státní zástupce konstatoval, že argumentaci obviněných není možné v žádné její části akceptovat. Jejich dovolání shledal zjevně neopodstatněnými, a proto navrhl, aby byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). V důsledku navrhovaného postupu dodal, že není namístě vyhovět podnětu obviněného P. P. na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Obvinění P. P., R. M. a L. L. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který použili všichni dovolatelé, případně pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), k) tr. ř., které dále uplatnil obviněný P. P..
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod tedy předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek. Ve věci rozhodl vyloučený orgán, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl , tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o zmíněný dovolací důvod. Proto k jeho uplatnění nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že vyloučený soudce se podílel na dřívějším stádiu řízení, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Zákon zároveň neumožňuje, aby dovolatel - věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval - namítal tuto skutečnost až v dovolání.
Podle §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. je po podání obžaloby vyloučen z úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby , na niž byla poté podána obžaloba.
Podle Nejvyššího soudu je v posuzovaném případě podstatné to, že soudkyně Okresního soudu v Příbrami JUDr. S. P., která v přípravném řízení rozhodovala o vazbě, byla z řízení po podání obžaloby vyloučena přímo ze zákona. Z předloženého spisu pak nevyplývá, že by v pozdějším stadiu řízení prováděla v dané věci nějaké úkony a nikdo z dovolatelů to konečně ani nenamítá.
Věc byla u Okresního soudu v Příbrami projednána a meritorně rozhodnuta senátem ve složení Mgr. Zdeněk Klouzek (předseda), Bohumila Honsová a Rudolf Smetana (přísedící). Skutečnost, že se jedná o soudce téhož soudu, kde působí i JUDr. P., pak - bez dalšího - nezakládá důvody jejich vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. K tomu dovolatel P. P. nevznesl (ať již jde o poměr soudců k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká atd.) žádné konkrétní námitky. Kromě toho Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a o vině a trestech obviněných rozhodl nově sám. Pokud dovolatelka L. L. M. - byť mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - naznačuje, že i členové senátu odvolacího soudu mohli být v této trestní věci podjatí, neboť Krajský soud v Praze je nadřízeným soudem Okresnímu soudu v Příbrami, pak její námitku, opírající se toliko o hypotetickou úvahu, je třeba považovat za nepodloženou spekulaci. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (obviněný P. P.) proto nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část (jako celek) neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, protože nemá všechny potřebné náležitosti, jež zákon s tímto výrokem spojuje. Jinými slovy, k naplnění tohoto důvodu dovolání dochází v případech, kdy buď v rozhodnutí zcela absentuje určitý výrok anebo v něm není jeho podstatná část, bez níž takový výrok nemůže obstát (např. ve výroku o vině chybí označení právní kvalifikace skutku, ve výroku o trestu není uveden způsobu jeho výkonu apod.). Nedostatky v popisu skutku (tzv. skutková věta ) však nečiní výrok o vině neúplným jen proto, že by soudem zjištěný skutkový stav věci bylo z hlediska znaků aplikované skutkové podstaty možno případně vyjádřit přesněji a výstižněji. To znamená, že obviněný P. P. svými námitkami (viz shora) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. opodstatněně nenaplnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají ty námitky dovolatelů, jejichž prostřednictvím je zpochybňována správnost skutkových závěrů soudů a proces hodnocení důkazů, neboť se jedná o námitky ryze procesního charakteru. Tímto způsobem se totiž podanými mimořádnými opravnými prostředky dílem domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili zčásti na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolatelům prokázáno, popř. že se jí vůbec nedopustili. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a na stranách 4 - 10 shora zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popíranému trestnému jednání za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně podstatnějších výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněných, v tomto směru navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Soudu prvního stupně pouze vytkl ne zcela přesné vyjádření učiněných skutkových zjištění ve výroku rozsudku, neboť dostatečně nekonkretizoval, co jednotliví obvinění konkrétně učinili. Dokazování v tomto směru ve veřejném zasedání sám v potřebném rozsahu doplnil a v napadeném rozhodnutí následně rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. dostatečně vyložil, proč skutkové argumentaci obviněných uplatněné i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku nepřisvědčil (viz zejména str. 11, 12 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani obviněným P. P. uplatněná námitka týkající se nesplnění zákonných náležitostí výroku o vině (nedostatečný popis skutku). Na tomto místě je nutno poznamenat, že v případech, kdy k takovým pochybením skutečně dojde, avšak na straně druhé jsou správně učiněná skutková zjištění náležitě a dostatečně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí, není neúplný či nepřiléhavý popis skutku sám o sobě porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech výroku o vině (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009). Skutkový stav věci v podobě zjištěné a popsané odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí přitom nevzbuzuje pochybnosti o tom, že obvinění (dovolatelé) se společně dopustili jednání, na které lze aplikovat skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Za právně relevantní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani tvrzení (obviněná L. L. M.), že odvolací soud navzdory tomu, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných nesměřovalo proti výroku o vině, postupoval nepřípustně k jejich tíži, pokud v odsuzujícím rozsudku upřesnil popis skutkového stavu věci oproti původnímu výroku ze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně.
K procesní námitce porušení zásady zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) - vzhledem k jejímu významu i z hlediska hmotně právního posouzení skutku - považuje Nejvyšší soud za nezbytné alespoň jako obiter dictum uvést, že tzv. zákaz rozhodnutí k horšímu nápravě zjištěných vad ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacímu soudu nijak nebránil. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě uloženého ochranného opatření, atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (k těmto otázkám viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).
Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného P. P. směřující proti výroku o trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38, §39, §40, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou hmotně právní vadu výroku o trestu však dovolatel nenamítl.
V případě dovolatele by zároveň nebyl dán ani již zmíněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody na dvě léta až osm let. Pokud mu tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak výměru.
Nejvyšší soud považuje za dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídající tu námitku dovolatelů, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich jednání podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odst. 2 písm. b) §175 tr. zákoníku, jejímž znakem je spáchání zločinu vydírání nejméně se dvěma osobami, ačkoli P. P. a L. L. M. měli své výhrůžky pronést až po odchodu spoluobviněného R. M. ze schůzky. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit rovněž námitku všech dovolatelů, že z popisu skutku v napadeném rozsudku nelze spolehlivě dovodit právní závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu vydírání, jímž byli uznáni vinnými.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolateli přisuzované opodstatnění.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění P. P., R. M. a L. L. M. sešli dne 13. 9. 2010 v restauraci Z. s. v P. na obchodní schůzce se zástupci společnosti V. C. R., a. s., (dále jen „V.“) L. K. a Mgr. T. H., kterou sami iniciovali. Při ní nejprve obviněný R. M. ve snaze donutit ředitele prodeje společnosti V. O. F., aby změnil své rozhodnutí ukončit smlouvu o obchodním zastupování mezi touto společností a P. P., resp. jeho společností P., s. r. o., naznačoval L. K., že pokud O. F. neodvolá své rozhodnutí ohledně ukončení předmětného smluvního vztahu, bude to pro něj mít vážné následky a může „narazit“. Přitom tvrdil, že na výsledku jednání mají zájem J. S. a L. E., kterým se ukončení spolupráce nelíbí, a zároveň žádal, aby L. K. O. F. vyřídil, že není možné, aby tato spolupráce skončila, neboť v takovém případě se budou muset činit další nespecifikované kroky. Poté, co R. M. ze schůzky odešel, na jeho výroky navázali obvinění P. P. a L. L. M., když Mgr. T. H., který se na schůzku dostavil později, i L. K. obviněný P. P. naznačoval, že by se O. F. mohla stát nehoda, a v této souvislosti dával najevo, že ví o tom, že O. F. jezdí na motorce. Obviněná L. M. zdůrazňovala, že jsou v zoufalé situaci a je jim jedno, kdo to odnese, a že O. F. musí být za likvidaci jejich podnikání potrestán. Všechna tato vyjádření současně chápali svědci H. a K. jednoznačně jako výhrůžku.
Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně následně upřesnil se závěrem, že obvinění byli předem domluveni na společném působení, resp. vyvíjení nátlaku na ředitele prodeje společnosti V. O. F. prostřednictvím L. K. a Mgr. T. H., s cílem dosáhnout toho, aby neukončil spolupráci společnosti V. se společností P., s. r. o., řízenou obviněným P.. Vycházel přitom ze zjištění, že schůzku iniciovali obvinění P. a M. a obviněný M. se jí zúčastnil zjevně na základě jejich pozvání. Přitom právě on si od počátku při rozhovoru s L. K. počínal ze všech obviněných nejaktivněji. Byť pronášel poměrně obecně formulované výhrůžky likvidací O. F., aniž by upřesnil, jak k ní má dojít, nelze pominout, že v souvislosti „s dalšími kroky, k nimž bude třeba přistoupit“, zmiňoval jména osob, o nichž se všeobecně traduje, že mají kontakty na zločinecké struktury. Takové formulace pak nepochybně svědčí o tom, že chtěl prostřednictvím svědka K. pod pohrůžkou budoucího násilí přinutit poškozeného O. F., aby něco konal. Ostatně svědek K. to podle svého vyjádření takto vnímal. Skutečnost, že všichni obvinění jednali v naprosté shodě, potvrzuje i zjištění soudu, že obvinění P. a M. byli nejen přítomni výrokům (hrozbám) obviněného M., ale po jeho odchodu ze schůzky převzali iniciativu, obsahově na výroky obviněného M. navázali a rozvedli je do konkrétnější podoby, když - jak již bylo zmíněno - zdůraznili možnost smrtelné nehody poškozeného a doprovodili ji výrokem o tom, že musí být potrestán, jestliže dojde k ukončení jejich obchodní spolupráce.
Všechny rozhodné skutkové okolnosti pak odvolací soud vtělil do tzv. skutkové věty výroku o vině. Z popisu skutku přitom dostatečně vyplývá, že obvinění (dovolatelé) jednali společně a ve společném úmyslu a že v rozsudku konkrétně specifikované jednání každého z nich bylo přinejmenším dílčím aktem, jímž se podíleli na spáchání trestného činu. Naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ z popisu skutku vyplývá rovněž, neboť každý ze tří dovolatelů se různou měrou aktivně podílel na tom, aby „jiný“, zde ředitel prodeje společnosti V. O. F., pod pohrůžkou budoucího násilí (především nehody s fatálním následkem) něco konal. Zákon zároveň nevyžaduje, aby jednání všech pachatelů bylo časově identické. Podstatné je, aby sledovali stejný cíl, a již z povahy projednávané věci je zřejmé, že dovolatelé o své vzájemné součinnosti věděli. To znamená, že odvolacímu soudu nelze vytknout, dospěl-li k závěru, že obvinění P. P., R. M. a L. L. M. jako spolupachatelé (§23 tr. zákoníku) naplnili zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Povaha inkriminovaného skutku současně vylučuje možnost posuzování věci podle principu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), neboť normy jiného právního odvětví by v daném případě nebyly způsobilé postihnout všechny aspekty závažného jednání dovolatelů, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání. Užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě, byť motivem jednání dovolatelů byla (primárně) snaha o vyřešení právních vztahů s obchodním partnerem a dosáhnout změny jeho rozhodnutí.
Základní funkcí trestního práva je totiž ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (viz §12 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin (zločin), jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje a lze je i v tomto směru považovat za věcně správné, přestože se soud výše uvedenými otázkami blíže nezabýval.
Lze tedy uzavřít, že obvinění (dovolatelé) P. P., R. M. a L. L. M. byli trestným činem (zločinem) vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uznáni vinnými právem. Nejvyšší soud jim nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jimi vytýkaných vadách jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích pak stejný závěr platí i pro pochybení, která obviněný P. P. vytýká na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) a k) tr. ř.
Nejvyšší soud proto všechna podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného P. P. k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud důvody k rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v předmětné trestní věci takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler