ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.298.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 298/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. března 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Z. , roz. P. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 12/2011, takto:
I . Z podnětu dovolání obviněného V. Z. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II . Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III . Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný V. Z. nebere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 27 T 12/2011 , byl obviněný V. Z. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 19. 10. 2010 kolem 22.50 hod. v P. G. ulici v prostoru vnitrobloku před zadním vchodem do H. sv. L., kdy hlídka PČR OHS I P. ve složení pprap. R. V. a nstržm. V. H. sledovala vozidlo zn. Škoda Felicia RZ:, jedoucí od křižovatky P. – G. směrem k ulici S. za účelem jeho kontroly, když ve vozidle se nacházel pouze obžalovaný, který vozidlo řídil, po zastavení uvedeného vozidla z místa řidiče tento vystoupil a spěšným krokem odcházel od vozidla, následně byl hlídkou bez prodlení kontrolován a řádně ztotožněn jako V. Z. , nar., a bylo zjištěno, že mu trestním příkazem samosoudkyně Okresního soudu v Rokycanech, č. j. 3 T 117/2008 ze dne 31. 12. 2008, jenž nabyl právní moci dne 23. 1. 2009, byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let od 18. 12. 2008 do 18. 12. 2010 “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 27 T 12/2011, podal obviněný V. Z. odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011 , a to tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 27 T 12/2011, ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný V. Z. odsuzuje podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 160 - 161) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání u odvolacího soudu.
Obviněný uvedl, že předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu převzal jeho obhájce dne 9. 8. 2011, a přestože jej e-mailem ze dne 7. 7. 2011 informoval o svém novém telefonním čísle, obhájce jej o termínu nařízeného jednání neinformoval. Tvrzení, že se jej pokoušel telefonicky kontaktovat, jsou nepravdivá. Odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti s poukazem na splnění podmínek §64 odst. 2 tr. ř., tedy, že si nevyzvedl zásilku obsahující písemnost do 10 dní od uložení, resp. že mu předvolání k veřejnému zasedání bylo doručeno fikcí na adresu ohlašovny v městské části v P., tj. adresu jeho trvalého bydliště a adresu pro doručování písemností souvisejících s trestním řízením. Obviněný s tímto závěrem soudu nesouhlasí a je přesvědčen, že mu nemohlo být předvolání k veřejnému zasedání uloženo na adrese ohlašovny, neboť již od 18. 9. 2008 má na dosílací poště žádost o odnášku zásilek. Dle této žádosti by měla dosílací pošta adresátovi veškeré došlé zásilky předávat v rámci jeho docházky na dosílací poštu. Obviněný namítl, že během jeho pravidelné docházky na dosílací poštu mu v období od 9. 8. 2011 do 19. 8. 2011 žádná výzva k převzetí zásilky zanechána nebyla, ačkoliv na dosílací poštu docházel. Protože o konání veřejného zasedání jej nevyrozuměl ani jeho zvolený obhájce, proběhlo veřejné zasedání o jeho odvolání v konečném důsledku v jeho nepřítomnosti, čímž bylo porušeno jeho právo na účast ve veřejném zasedání.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolání obviněného je důvodné.
Uvedla, že z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že obviněný byl o nařízeném veřejném zasedání toliko vyrozuměn. Neuplatní se tedy ustanovení §64 tr. ř., ale ustanovení §63 odst. 1 tr. ř., který odkazuje na použití občanskoprávních předpisů. S účinností od 1. 7. 2009 občanský soudní řád vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v §46b písm. a) občanského soudního řádu, ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z uvedeného ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit. Krajský soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že ze strany obviněného nebyla uvedena jiná adresa pro doručování zásilek, resp. že se jednalo o adresu, kterou uváděl v průběhu celého řízení jako adresu trvalého bydliště a adresu pro doručování písemností souvisejících s trestním řízením, lze považovat zásilku za doručenou fikcí doručení a bylo možno jednat v jeho nepřítomnosti. Státní zástupkyně však dospěla k závěru, že uvedený názor je správný jen zčásti. Tím, že obviněný pro účely doručování v trestním řízení zvolil adresu ohlašovny trvalého pobytu, vyloučil doručení podle §50 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť na ohlašovně nemá užívanou schránku. V tomto případě bylo namístě, aby vyrozumění o konání veřejného zasedání, respektive zásilka s tímto vyrozuměním, byla vrácena soudu, přičemž o této skutečnosti mělo být na ohlašovně zanecháno písemné oznámení. Krajský soud měl poté doručit vyrozumění vyvěšením na úřední desce soudu s tím, že písemnost by měla být považována za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Obdobným způsobem by bylo třeba postupovat i tehdy, pokud by v místě doručení nebylo možné zanechat oznámení.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011 zrušil, a aby soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (neboť byl změněn toliko výrok o trestu). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že mu byla odňata možnost osobní účasti při veřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2011, tj. odvolacího řízení v projednávané věci, neboť nebyl o nařízeném jednání vyrozuměn, resp. bylo porušeno jeho právo na účast ve veřejném zasedání. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Podle §238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení .
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V projednávaném případě postup podle §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l. 131 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízenému na den 13. 9. 2011 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu), a to na adresu trvalého bydliště. Z daného tedy lze spolehlivě usuzovat, že přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nebyla soudem shledána nezbytnou.
Předmětná písemnost byla obviněnému zaslána na adresu ohlašovny trvalého pobytu „A. S. P.“, a to na doručenku do vlastních rukou (výhradně jen adresáta) založenou ve spise na č. l. 131. Podle záznamu na ní uvedeném nebyl adresát na uvedené adrese zastižen a písemnost proto byla dne 9. 8. 2011 uložena k vyzvednutí. Jelikož nebyla v uvedené lhůtě 10 dnů vyzvednuta a současně nebylo možné zásilku vložit do schránky adresáta, byla dne 22. 8. 2011 vrácena zpět soudu, kterému byla doručena následujícího dne.
V rámci odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „ projednal odvolání obžalovaného v jeho nepřítomnosti, když vyrozumění o konání veřejného zasedání mu bylo zasláno na jedinou adresu, kterou uváděl v průběhu celého řízení jako adresu trvalého bydliště a adresu pro doručování písemností souvisejících s trestním řízením. Na tuto adresu mu bylo doručeno jak předvolání k hlavnímu líčení, tak i napadený rozsudek. Jde o adresu ohlašovny, na které byla zásilka obžalovanému uložena, a po skončení úložní doby, když si ji nevyzvedl, byla vrácena zpět soudu. Krajský soud má za to, že vzhledem k tomu, že ze strany obžalovaného nebyla uvedena jiná adresa pro doručování zásilek, lze považovat zásilku za doručenou fikcí doručení a bylo možno jednat v nepřítomnosti odvolatele “ (str. 3 napadeného rozsudku).
Ustanovení §64 tr. ř. upravuje doručování do vlastních rukou. Vyrozumění o konání veřejného zasedání ovšem mezi písemnosti doručované do vlastních rukou zařazeno není a z předkládací zprávy na č. l. 131 spisu je zřejmé, že předseda senátu takovéto doručení nenařídil ani z důležitých důvodů. Namístě je tedy aplikace ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. , které říká, že „ stanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení “. Podle §63 odst. 2 tr. ř. „ je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl “.
Podle §46b odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu neuvede-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce u fyzické osoby, adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu. Obviněný žádnou jinou adresu pro účely doručování než tu, na kterou mu bylo zasíláno, neuvedl. Uvedl však, že od 18. 9. 2008 má na dosílací poště XX žádost o odnášku zásilek, dle které by mu měla dosílací pošta veškeré došlé zásilky předávat v rámci jeho docházky na dosílací poštu, tedy nezasílat je na adresu ohlašovny jeho trvalého pohybu.
Podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. V takovém případě se postupuje podle ustanovení §49 občanského soudního řádu, jak bylo vyloženo výše. V projednávaném případě se o takovou písemnost nejedná, a proto je namístě aplikace ustanovení §50 občanského soudního řádu.
Podle §50 odst. 1 občanského soudního řádu „ nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti . Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení „ nelze-li doručit podle odst. 1, doručující orgán písemnost vrátí odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechá písemné oznámení. Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Stejně se postupuje, nelze-li v místě doručení zanechat oznámení “.
V projednávané trestní věci bylo doručováno na jedinou adresu, kterou obviněný v rámci řízení uvedl. Měl-li zajištěnu odnášku zásilek, bylo v jeho vlastním zájmu o této skutečnosti informovat orgány činné v trestním řízení, tedy uvést soudu jako doručovací adresu přímo dosílací poštu, u níž měl žádost podánu.
Současně však obviněný na ohlašovně trvalého pobytu, tj. adrese, kam mu bylo soudem zasíláno, neměl zřízenu domovní schránku, tedy nebylo technicky možné předmětnou zásilku vhodit do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Tím byl vyloučen postup podle §50 odst. 1 občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu mělo být postupováno podle ustanovení §50 odst. 2 občanského soudního řádu a v místě doručení mělo být zanecháno písemné oznámení o této skutečnosti. Následně měla být předmětná zásilka vrácena odesílajícímu soudu a vyvěšena na úřední desce soudu, resp. krajský soud měl vyrozumění vyvěsit na úřední desce soudu s tím, že písemnost by měla být považována za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Úřední deskou se má na mysli nejen úřední deska hmotná, ale též úřední deska v elektronické podobě.
Ačkoli tedy obviněný svým vlastním opomenutím, kdy soud neinformoval o učiněné odnášce zásilek, resp. adrese dosílací pošty, částečně zapříčinil, že mu nebylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno, nelze opomenout skutečnost, že nebyl vyrozuměn způsobem předepsaným zákonem a veřejné zasedání nebylo možno konat v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud měl dodržet postup uvedený v ustanovení §50 odst. 2 občanského soudního řádu a vyrozumění o konání veřejného zasedání doručit obviněnému vyvěšením na úřední desce soudu.
IV.
Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011, zrušil v celém rozsahu, neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Podle zjištění Nejvyššího soudu vykonává obviněný V. Z. k dnešnímu dni trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 9 To 346/2011, ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 12/2011, ve Věznici Plzeň.
Protože Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, nelze již pokračovat ve výkonu uloženého trestu a vykonatelný zároveň není ani předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 27 T 12/2011, který nenabyl právní moci, protože o podaném opravném prostředku bude odvolací soud (Krajský soud v Plzni) rozhodovat znovu.
O vazbě obviněného V. Z. rozhodl Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se nebere do vazby , když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by v nynějším stadiu řízení zakládaly některý z důvodů vazby podle ustanovení §67 písm. a) nebo b) tr. ř. Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud z opisu rejstříku trestů založeného v připojeném procesním spisu zjistil, že obviněný sice byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro různorodou trestnou činnost, nicméně nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen poprvé a do jeho výkonu nastoupil sám. Proto Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by u obviněného byly dány důvody vazby.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a