ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.456.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 456/2012 -52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 dovolání, které podal obviněný J. V. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 55/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 57 T 7/2010, byl obviněný J. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. N., nar..
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 57 T 7/2010, podali obviněný J. V. a spoluobviněný M. N. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 55/2011 , a to tak, že z jejich podnětu napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný J. V. uznává vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění se spoluobviněným M. N. tím, že „ obžalovaný J. V. jako ředitel spol. P. I. G. C.. I., T. C. o. D., C., R. H. (dále jen P.) a obžalovaný M. N. jako zaměstnanec spol. Č. d., a. s. Z. c. Č. T., P. j. P., ve funkci vedoucího P. j. P., v přesně nezjištěné době od 2. 9. 2008 v P. po vzájemné dohodě, která měla spočívat ve vylákání finančních prostředků, vytvořili fiktivní smlouvu o pronájmu skladových prostor č. / datovanou dnem 2. 9. 2008, uzavřenou mezi společností Č. d., a. s. Z. c. Č. T., P. j. P., a společností P. na pronájem skladových ploch o celkové výměře cca 50 tis. m2 v údajném logistickém centru společnosti P., dle níž se společnost Č. d., a. s., mj. zavazuje od 1. čtvrtletí 2009 zálohově uvolňovat pro P. každé čtvrtletí 250 mil. Kč jako zálohu na logistické a skladovací služby, tuto smlouvu za společnost P. podepsal obž. J. V. a za společnost Č. d., a. s. je tato smlouva opatřena razítkem Č., a. s., Z. c. P. č. a padělkem podpisu PhDr. R. Ch., náměstka ředitele Z. Č. T., k uvedené fiktivní smlouvě dále vytvořili fiktivní Dodatek č. l ze dne 8. 9. 2008 obsahující rozsah a specifikaci outsourcingových služeb a ujednání, že Č., a. s., se zavazuje od 1. čtvrtletí 2009 zálohově uvolňovat pro P. každé čtvrtletí 250 mil CZK vždy do 20. dne posledního měsíce čtvrtletí na účet P., který za společnost P. podepsal obž. J. V. a za společnost Č. d., a. s., je tento dodatek opět opatřen razítkem Č., a. s., Z. c. P. č. a padělkem podpisu PhDr. R. Ch., přičemž obž. M. N. potvrdil pravost uvedené fiktivní smlouvy a fiktivního Dodatku č. l svým podpisem na přelepce a razítkem Č., a. s., Z. c. P. č., následně obž. J. V. s odkazem na tuto fiktivní smlouvu vystavil fiktivní fakturu č. za spol. P. jako dodavatele na odběratele společnost Č. d., a. s., Z. c. Č. T., P. j. P., znějící na částku 250 mil. Kč s datem vystavení a uskutečnění zdanitelného plnění dne 23. 1. 2009 a splatností dne 20. 6. 2009, kterou obž. N. opatřil svým podpisem a svým razítkem Č., a. s., Z. Č. T., P. j. P. č., a pravost této fiktivní faktury za společnost Č. d., a. s., potvrdil obž. M. N. svým podpisem, svým razítkem Č. č. a zápisem z 27. l. 2009, a rovněž tak svými podpisy, svým razítkem Č. č. a svým zápisem ze dne 27. 1. 2009 potvrdil kopii záznamu, kterým byla předmětná faktura zanesena do Deníku o došlých a odeslaných spisech č. 1/2009 společnosti Č. d., a. s., a dále obž. N. poskytl obž. V. listinu Jmenování M. N. do funkce vedoucího P. j. P. z 3. 3. 2008 a též listinu Pověření pro M. N. podepisováním právních úkonů majetkového charakteru za Z. Č. T., P. j. P., z 2. 1. 2008, jejichž pravost potvrdil obž. N. svým zápisem z 27. 2. 2009, svými podpisy a svým razítkem Č. č., přičemž po odvysílání reportáže TV NOVA ve večerním zpravodajství dne 19. 3. 2009 obsahující informaci, že smlouva mezi P. a Č., a. s., je padělek, obž. N. veškeré kontakty s obž. V. přerušil a na dalším jednání se již nepodílel; dne 2. 6. 2009 obžalovaný J. V. se záměrem podvodného vylákání peněz jako jediný oprávněný zástupce společnosti P. zkontaktoval poškozeného Z. Š., nar., nabídl mu k odkoupení pohledávku P. za Č., a. s., vyplývající z faktury č. ze dne 23. 1. 2009 na částku 250 mil. Kč, kterou poškozenému včetně výše uvedené smlouvy a dodatku v originálech předložil, a dne 4. 6. 2009 došlo v kanceláři poškozeného Š. v P., P. ul. k podpisu Smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ve výši 250 mil. Kč mezi smluvními stranami P. zastoupené obž. V. jako postupitelem a Z. Š., nar., jako postupníkem, v níž postupitel prohlašuje, že je vlastníkem pohledávky za společností Č. d., a. s., N. L. S., P., IČ: ve výši 250 mil. Kč z důvodu práva na plnění vyplývajícího ze smlouvy č. uzavřené dne 2. 9. 2008 a že mu nejsou známy žádné okolnosti způsobující nemožnost postoupení pohledávky, podle které měl za postoupenou pohledávku Z. Š. uhradit společnosti P. na účet bankovním převodem částku ve výši 225 mil. Kč nejdéle do dvou hodin od předání úředně ověřeného převzetí oznámení o postoupení pohledávky Dlužníkem, s tím, že následujícího dne dojde k úřednímu ověření podpisů na smlouvě, dne 5. 6. 2009 obž. V. předložil Z. Š. Oznámení o postoupení pohledávky na vědomí společnosti Č. d., a. s., že pohledávka ve výši 250 mil. Kč byla postoupena na Z. Š., kdy toto oznámení bylo opatřeno padělkem podpisu zástupce společnosti Č. d., a. s., obž. M. N., a poté dne 5. 6. 2009 došlo na Úřadu městské části P. oběma smluvními stranami Smlouvy o postoupení pohledávky, tj. obž. V. a poškozeným Š. k uznání podpisu za vlastní a bezprostředně poté mělo dle uzavřené smlouvy dojít k převodu finanční hotovosti, avšak k tomu již nedošlo z důvodu zákroku Policie ČR “.
Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. N..
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 55/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce obsáhlé dovolání (č. l. 3809 - 3823), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v úvodu dovolání uvedl, že si je vědom rozsahu jím uvedeného dovolacího důvodu a nijak nezpochybňuje skutečnosti obsažené ve skutkové větě rozsudku. Namítl, že to byl on sám, kdo byl uveden v omyl a to odsouzeným M. N., který nejenom podpisem jednotlivých listin, ale i celou řadou dalších indicií před ním deklaroval oprávněnost za tuto společnost jednat a uzavírat předmětné smlouvy, kdy v důsledku takového jednání M. N., které je jednoznačně prokázáno jak znaleckými posudky, tak celou řadou dalších podpůrných důkazů, které nijak nebyly a ani nemohou být zpochybňovány, pak uváděl v omyl osobu označenou jako poškozený, tedy Z. Š.. Obviněný se proto domnívá, že jednal ve skutkovém omylu ve smyslu §18 tr. zákoníku. Je pak dále přesvědčen, že údajný poškozený Z. Š. nebyl schopen prokázat, že disponoval finančními prostředky ve výši, která by odpovídala možné vzniklé škodě a on tedy ani nemohl ve formě pokusu jednat ke škodě cizího majetku. Odkazuje na svoji podrobnou, logickou a pravdivou výpověď, která toliko nekoresponduje s výpověďmi spoluobviněného N., kterou označil za krajně nevěrohodnou, a svědků H. a J. V.. Uvedl, že soudy do značné míry nepřímo potvrdily, že obchodní dokumentace, která je pro postoupení pohledávky zásadní, byla podepsána M. N., přičemž tento vystupoval ve věci nikoliv jako fyzická osoba, ale jako zaměstnanec Č., a. s., na poměrně vysoké pozici. Dále se obviněný podrobně vyjádřil ke své vlastní výpovědi a s odkazem na v trestní věci užité důkazy předložil vlastní skutkovou verzi předmětných událostí. V této souvislosti dospěl k závěru, že je nanejvýš zřejmé, že pokud neznal a ani nepředpokládal skutkovou okolnost v podobě neexistence oprávnění M. N., jakož i R. Ch., podepisovat předmětné dokumenty a tím zavazovat společnost Č., a. s., nemohl ani úmyslně uvádět v omyl osobu Z. Š.. Zdůraznil dále, že jeho cílem v žádném případě nebylo vlastní obohacení, ale zcela prokazatelný podnikatelský záměr, někým označovaný jako projekt, který nepochybně vypracoval M. N. a B. H., a který bezesporu nelze označit za amatérský či fiktivní. S výše uvedenými osobami se scházel pravidelně v krátkých časových intervalech, které v konečné fázi nikdo ze zúčastněných osob nezpochybňuje, přičemž je evidentní, že většina společných schůzek se výhradně týkala vypracování projektu a jednotlivých kroků k jeho realizaci. I on projektu věřil a postoupení pohledávky bylo jedním z dílčích úkonů směřujících k realizaci projektu. Měl zajištěny pozemky pro provozování logistického centra, stejně jako finanční prostředky ve výši 250 milionů EUR na základě smlouvy o půjčce s investičním fondem A. D. F., a tedy v takové výši, která by pokryla nejenom realizaci projektu, ale i tzv. překlenovací úvěr, který formálně odpovídá postoupení pohledávky. Obviněnému se jeví zcela absurdní úvaha orgánů činných v trestním řízení, že tato smlouva snad byla součástí předem plánovaného podvodného jednání. Postoupení pohledávky mělo sloužit toliko ke krátkodobému zajištění provozního kapitálu do doby, než budou k dispozici prostředky z výše uvedené smlouvy o úvěru. Obviněný dále uvedl, že trvá na tom, že si konkrétních oprávnění jednotlivých zaměstnanců Č. d., a. s., nebyl vědom, přičemž ze strany obžalovaného M. N. mu bylo ústně, ale i písemně, formou zmocnění sděleno, že R. Ch., popř. M. N. jsou oprávněni k podpisu takové smlouvy, a to na základě zmocnění a systemizace, které jsou součástí spisového materiálu. Pokud se v rámci své obhajoby M. N. hájí tím, že podpisy těchto listin byly zcela mimo jeho pravomoc, jeví se taková obhajoba jako absurdní, neboť si lze jen stěží představit, že by výše uvedené listiny podepsal a zároveň deklaroval, že k podpisu takových listin není vůbec oprávněn, případně odkazoval obviněného na vyšší místa, kde by se jeho nadřízení bezesporu dozvěděli o tomto nezákonném postupu. Logickým vysvětlením se naopak může jevit snaha M. N. o deklarování své osoby jako osoby jednající na základě příslušných zmocnění za Č. d. a osoby oprávněné činit jednotlivé úkony při realizaci projektu, to vše vedené snahou o získání finančních prostředků, popř. lépe honorované vedoucí pozice v plánovaném logistickém centru. Stejně jeho jednání vnímal i svědek Š., který se některých jednání účastnil, jakož i svědkyně P., přičemž jejich výpovědi a jejich vnímání jednání M. N. nebylo žádným důkazem vyvráceno. Obviněný dále namítl, že jeho výpověď nebyla vyvrácena ani v souvislosti s jeho tvrzeními o období po 19. 3. 2009, kdy ze znaleckých posudků vyplývá, že po tomto období M. N. žádnou listinu v souvislosti s realizací tohoto konkrétního projektu nepodepsal, nicméně obviněný byl v tomto období uváděn v omyl ze strany J. V. a R. J., kteří mu jednotlivé listiny s podpisem M. N. předkládali, a to s odůvodněním, že M. N. nechce s obviněným osobně komunikovat, a proto s ním bude komunikovat prostřednictvím třetích osob. Vzhledem k tomu, že M. N. ve věci vypovídal opakovaně, a vzhledem k tomu, že jeho výpověď doznávala řady změn, nelze ji označit jinak než za účelovou, a to především proto, že aktuálně reagovala na informace M. N. o stavu řízení, popř. provedené důkazy. Obviněný dále zmiňuje výslechy jednotlivých svědků a smluvní dokumentaci, kdy dochází k závěru, že tato mohla být jak z objektivního hlediska, tak i ze strany odborníků, vyhodnocena jako právně nezávazná, a na pozadí poskytovaných informací M. N. tak mohl zcela bezpečně vnímat obchodní spolupráci jako reálnou a životaschopnou. Obviněný uvedl, že se ze strany M. N. nemuselo jednat o ojedinělý exces, neboť byl pro v podstatě stejnou trestnou činnost trestně stíhán i v jiných případech. Vyjadřuje se i k osobám J. V. a R. J., skrze které komunikoval s osobou M. N., které se vydávaly za poradce zaměstnance Č., a. s., a měly věrohodně působící skutečnosti však neodpovídají vizitky. Namítl, že takovýmto osobám nemusí činit problém ani uvádět jej soustavně v omyl s cílem vylákat z něj finanční prostředky a za tím účelem vytvářet listiny s podpisy M. N. včetně úředních ověření takových podpisů. V průběhu přípravného řízení, jakož i hlavního líčení opakovaně navrhoval nejenom výslech R. J., ale i provedení dalších důkazů, jako znaleckých posudků z oboru písmoznalectví v souvislosti s listinami, které údajně obsahují jeho písmo, jakož i čísla účtů, kam měl těmto osobám peníze zasílat, nicméně tyto důkazy provedeny nebyly, resp. byly orgány činnými v trestním řízení opomenuty, přestože dle názoru obhajoby mají zcela zásadní vliv na zjištění stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., přičemž na nich mimo jiných důkazů stavěl svoji obhajobu. Dále obviněný zmiňuje odvysílání reportáže na TV Nova dne 19. 3. 2009, kdy uvedl, že i po jejím odvysílání byl přesvědčen o tom, že závazky Č., a. s, v podobě podepsaných smluv a přijatých faktur existují, a to vzhledem k tomu, že smlouvu podepsala dle tvrzení M. N. oprávněná osoba, a rovněž proto, že po odvysílání reportáže do svého zadržení neobdržel jakékoliv písemné odstoupení od smlouvy, které by se logicky ze strany osob, které smlouvu podepsaly, dalo očekávat. Obviněný se vyjádřil i k hodnocení své osobnosti soudními znalci z oboru psychologie a psychiatrie, zejména pak k závěru o histriónské poruše své osobnosti, kdy takováto osoba přeceňuje svoje možnosti a stanovuje si cíle, které se běžné populaci jeví jako nesplnitelné a nereálné, přitom však věří své vizi a vychází možná díky své přehnané důvěřivosti až naivitě z tvrzení dalších osob, které ji uvádějí v omyl, a nastoluje otázku, zda má být osoba trpící takovouto poruchou vůbec trestně odpovědná. Nezpochybňuje, že ve věci bylo možno postupovat s větší opatrností, nicméně i s ohledem na vyjádření odborně znalých osob, jakož i okolnosti případu, nelze konstatovat, že by svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu, a to v podobě úmyslu přímého či nepřímého. Naopak je přesvědčen, že lze připustit i důvodné pochybnosti o možném naplnění zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť ze všech indicií vyplývá, že nevěděl, že by uváděl údajně poškozeného Z. Š. v omyl, neboť sám byl uveden v omyl, a to zřejmě v omyl skutkový, nejprve M. N. a následně J. V. a R. J., přičemž objektivně vzato mohl věnovat větší úsilí skutečnostem v souvislosti s oprávněními M. N. a R. Ch., jakož i tvrzení J. V. a R. J.. Obviněný dále vyjádřil pochybnosti o osobě poškozeného Z. Š., resp. pochybnost o tom, zda mu vznikla škoda a v jaké výši.
Obviněný má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném hmotněprávním posouzení, když dle jeho názoru nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu pokusu podvodu a to v podobě úmyslu, neboť při spáchání trestného činu neznal ani nepředpokládal skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Za tuto okolnost považuje uvádění v omyl údajného poškozeného a spolupráci mezi společností Č., a. s., a společností P., kterou zastupoval. Veškerá smluvní dokumentace a jeho kroky směřovaly k realizaci záměru vybudování logistického centra pro Č., a. s., a jednotlivé plánované termíny plnění zcela korespondují s touto dokumentací a rovněž odpovídají termínům plánovaných plateb v souvislosti s plněním ze smlouvy o úvěru uzavřenou mezi společností P. a fondem A.. Je tak přesvědčen, že jednal nikoliv ve formě přímého či nepřímého úmyslu, ale ve skutkovém omylu s tím, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. zvlášť závažného zločinu došlo pouze ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 57 T 7/2010, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného uvedl, že naprosto převažující část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný hodnotí provedené důkazy jiným způsobem nežli soud a dochází tak k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud, z čehož následně dovozuje absenci úmyslu ve vztahu k uvedení poškozeného Z. Š. v omyl a připouští nejvýše nevědomou nedbalost podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku s tím, že on sám jednal v omylu. Státní zástupce neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za relevantní označil státní zástupce toliko námitku objektivní nemožnosti způsobit Z. Š. škodu, neboť jmenovaný v inkriminované době nedisponoval potřebnými finančními prostředky a neuvedl případnou fyzickou či právnickou osobu, která by tyto finanční prostředky poskytla. Tuto však shledal neopodstatněnou, neboť při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byl v omyl uveden právě poškozený Z. Š. a je lhostejné, zda by potřebné finanční prostředky poskytl z vlastních zdrojů, či zda by je zajistil prostřednictvím někoho dalšího.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 55/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především své výpovědi, kterou označuje za podrobnou, logickou a pravdivou, dále výpovědi spoluobviněného M. N., kterou označuje za nekonstantní, účelovou a krajně nevěrohodnou, a výpovědi svědků B. H. a J. V., které jsou s jeho výpovědí v nesouladu, dále výpovědi svědků J. Š., J. V. a R. J., družky obviněného K. M., svědka JUDr. Č., dále znaleckého posudku z oboru písmoznalectví; spadají sem i námitky neprovedení důkazů, zejména výslech G. S. a opakovaný výslech R. J., stejně jako znaleckého posudku z oboru písmoznalectví v souvislosti s listinami, které obsahují písmo J. V., jakož i čísla účtů, kam měl obviněný peníze zasílat) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména týkající se zjištění o tom, zda věděl, že spoluobviněný M. N. a jeho nadřízený R. Ch. nejsou oprávněni podepisovat předmětné listiny, resp. okolností celého incidentu, kdy měl být jinými osobami uveden v omyl, stejně jako zjištění o tom, že měl zajištěny pozemky pro provozování logistického centra, a okolností a podmínek uzavření smlouvy o půjčce č. mezi jeho společností a investičním fondem A. D. F. ze dne 27. 3. 2009 ve výši 250 milionů EUR, resp. o tom, zda tento fond např. disponoval dostatečnými finančními prostředky a zda byl tyto připraven poskytnout, či zda se z jeho strany jednalo o smlouvu, která byla smlouvou fiktivní, neměla být nikdy realizována a byla uzavřena s cílem vylákat z další osoby finanční prostředky; dále povahy a především důvodnosti pro postoupení předmětné pohledávky na poškozeného Z. Š.; osobnosti obviněného s ohledem na diagnostikovanou histriónskou poruchu osobnosti), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o tom, jak se celá věc udála) a vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněný uvedl, že byl po celou dobu obchodní spolupráce přesvědčen o tom, že listiny podepsané M. N. jako vedoucím P. j. P. - nákladového nádraží Č., a. s., stejně jako smlouvy podepsané jeho nadřízeným R. Ch. jsou smlouvami plně zavazujícími Č., a. s., k závazkům, které jsou obsahem těchto smluv a k pohledávkám společnosti P. I. G.; sám byl svědkem podpisu předmětných listin M. N. a pokud se týká podpisu smluv jeho nadřízeným R. Ch., neměl důvod o jejich pravosti pochybovat, neboť mu R. Ch. byly předány dárkové balíčky Č. d. a R. Ch. mu byl M. N. osobně představen s tím, že R. Ch. o celém projektu ví; jeho cílem byl podnikatelský záměr, projekt, který vypracoval M. N. a B. H. a který bezesporu nelze označit za amatérský či fiktivní; za tímto účelem se s výše uvedenými osobami pravidelně scházel v krátkých časových intervalech, které v konečné fázi nikdo ze zúčastněných osob nezpochybňuje, přičemž je evidentní, že většina společných schůzek se výhradně týkala vypracování projektu a jednotlivých kroků k jeho realizaci; na provoz logistického centra měl zajištěny pozemky i finanční prostředky mnohonásobně převyšující škodu zajištěné ze smlouvy o půjčce, přičemž postoupení pohledávky mělo sloužit ke krátkodobému zajištění provozního kapitálu do doby, než budou k dispozici prostředky z výše uvedené smlouvy; v období po 19. 3. 2009 byl uváděn v omyl ze strany J. V. a R. J., kteří mu jednotlivé listiny s podpisem M. N. předkládali, a to s odůvodněním, že M. N. s ním nechce osobně komunikovat, a bude s ním komunikovat prostřednictvím třetích osob, kdy se obviněný domníval, že listiny podepisované po tomto datu jsou pouze listinami formálního charakteru; zdůraznil, že nedošlo k nějaké dohodě s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch mezi ním a dalšími osobami, naopak s ohledem na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 6. 2010 mimo jiného i proti osobě spoluobviněného M. N. lze mít za to, že se nejednalo o ojedinělý exces, ale o soustavnou snahu získat na základě mylných informací a neoprávněně podepsaných listin, které mohly vyvolávat dojem právně bezvadných dokumentů, finanční prostředky; po odvysílání reportáže na TV Nova dne 19. 3. 2009, ze které vyplynulo, že s výjimkou M. N. Č., a. s., neevidují žádnou spolupráci se společností obviněného, se tento snažil navázat spojení s M. N., který však s výjimkou vzkazu přes třetí osobu nadále nekomunikoval).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel.
S tímto souvisí i závěr, že přestože obviněný vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve znaku „uvedení někoho v omyl“, stejně jako námitku nenaplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, kdy namítl, že jednal ve skutkovém omylu, resp. k naplnění subjektivní stránky došlo pouze ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, které lze obecně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Nicméně tyto byly založeny výhradně na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy nutno říci čistou spekulací. Obviněný totiž v tomto směru nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku na podporu svého tvrzení v uvedeném směru neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu dopustil v nevědomé nedbalosti.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Nelze ani opomenout, že převážná část námitek uplatněných obviněným byla již předmětem jeho řádného opravného prostředku. Odvolací soud se odvoláním obviněného pečlivě zabýval a k jeho odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem (č. l. 12 až 19 napadeného rozsudku).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku týkající se nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného zločinu, kdy obviněný namítl, že jsou důvodné pochybnosti o osobě poškozeného, resp. zda předmětným jednáním vůbec škoda vznikla.
Obviněný v rámci své argumentace uvedl, že je zde objektivní nemožnost způsobit poškozenému Z. Š. škodu, neboť existují důvodné pochybnosti o tom, zda tento poškozený vůbec disponoval potřebnými dostatečnými finančními prostředky k uhrazení kupní ceny postupované pohledávky ve výši 250 mil. Kč. Má za to, že byl poškozeným uveden v omyl, neboť i z jeho výpovědi vyplynulo, že v inkriminované době takovými finančními prostředky nedisponoval.
Takováto úvaha obviněného je však nesprávná, neboť to, zda poškozený měl k dispozici vlastní finanční prostředky v potřebné výši, či zda by případně finanční prostředky zajistil z jiných zdrojů, např. úvěrů či osobních půjček, je pro právní kvalifikaci jednání obviněného zcela irelevantní. Podstatné zde je to, že uzavřením Smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ve výši 250 mil. Kč mezi obviněným jako postupitelem (v postavení zástupce společnosti P. I. G. C.. Inc.) a Z. Š. jako postupníkem (který byl v pozici zprostředkovatele skutečného investora) ze dne 3. 6. 2009, byl Z. Š. obviněným uveden v omyl, neboť obviněný se záměrem vylákání peněz za úplatu mu postoupil pohledávku z fiktivní faktury datované dnem 23. 1. 2009. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že obviněný „ od počátku věděl a zatajil, že společnost Č. d., a. s., nejsou skutečným obchodním partnerem, veškerá smluvní dokumentace a faktura jsou fiktivní a údajný dlužník, tj. společnost Č. d., a. s., na jejich základě nebudou plnit smluvní povinnosti “ (str. 19 napadeného rozsudku). Pro jednání s poškozeným Z. Š. obviněný použil fiktivní dokumenty (fiktivní obchodní smlouvy s dodatky a fiktivní fakturu na částku 250 mil. Kč, které byly opatřeny ověřovacími doložkami pravosti, což však neodpovídalo skutečnosti), na základě kterých poškozený Z. Š. jako zprostředkovatel skutečného investora podepsal Smlouvu o úplatném postoupení pohledávky, a tedy se i zavázal k zaplacení úplaty ve výši 225 mil. Kč. Jak zcela správně dovodil odvolací soud „ tímto jednáním na straně jedné měla být způsobena škoda Z. Š. jako postupníkovi (resp. třetí osobě, za kterou jednal) v rozsahu sjednané úplaty 225 milionů Kč, tj. škoda velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, na straně druhé v uvedeném rozsahu mělo dojít k obohacení společnosti P. obžalovaného V. (event. následně dalších osob), k čemuž však nedošlo, neboť trestná činnost byla včas odhalena a oznámena orgánům Policie ČR “ (str. 21 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud se se závěry odvolacího a potažmo i nalézacího soudu ztotožnil a námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a