ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.574.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 574/2012 -52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 dovolání, které podal obviněný P. V. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 3 To 50/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 48 T 11/2008, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákona (správně tr. zákoníku) k §240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku pod body I. 1 -11, II. 1 – 8, III. 1 – 16, IV. 1 – 17, V. 1 – 33, VI. 1 – 2 a VII. 1 – 2 (str. 1 až 9 rozsudku).
Za to byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti v trvání 5 (pěti) let, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 20 (dvaceti) celých denních dávek v denní sazbě 5.000,- (správně 500,-) Kč, tj. v celkové výši 10.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) týdnů.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 5 T 339/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 6 To 469/2004, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 48 T 11/2008, podali obviněný P. V. a prostřednictvím svého právního zástupce taktéž bratr obviněného R. V. odvolání.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 20011, sp. zn. 3 To 50/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. V. uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku pod body I. 1 -11, II. 1 – 8, III. 1 – 16, IV. 1 – 17, V. 1 – 33, VI. 1 – 2 a VII. 1 – 2 (str. 1 až 10 rozsudku).
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce jednatele obchodní společnosti, a to na dobu 5 (pěti) let. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 20 (dvaceti) celých denních dávek v denní sazbě 500,- Kč, tj. v celkové výši 10.000,- Kč. Současně byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) týdnů.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o tom, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 5T 339/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 6 To 469/2004, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Je namístě uvést, že obviněný byl již pro shodné jednání shledán vinným, a to trestným činem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 48 T 11/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 3 To 84/2008. Ve věci následně z podnětu podaného dovolání obviněného jednal Nejvyšší soud, jenž zmíněný mimořádný opravný prostředek usnesením ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 791/2009, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. V rámci tohoto řízení však byl obviněný v postavení uprchlého, tedy řízení bylo vedeno proti obviněnému jako proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř. Obviněný přitom po svém zadržení využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. ř. a navrhl zrušení vydaných rozhodnutí, což se stalo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 48 T 11/2008. Následně bylo znovu provedeno hlavní líčení a byla učiněna shora uvedená rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 3 To 50/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce obsáhlé dovolání (č. l. 1829 - 1831), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
Obviněný má za to, že byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, aniž by jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině byla naplněna uvedená skutková podstata. V rámci své argumentace namítl, že je mu kladeno za vinu pouze vystavení fiktivních faktur, což trestným činem není, a nikoli již jejich zařazení do účetnictví a podání daňového přiznání, což dle výroku o vině neměl činit on sám. To je podle jeho mínění v rozporu s formální logikou i §22 tr. zákoníku a mělo být konstatováno zapojení jiné trestně neodpovědné osoby nebo spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, což se nestalo. Není-li pachatelem podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §22 odst. 2 tr. zákoníku, je nutno zkoumat, zda není spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zák. To však předpokládá existenci spolupachatele, tedy osoby odsouzené za spáchání stejného trestného činu ve spolupachatelství. Pokud tedy nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu sám svým jednáním, prostřednictvím jiných osob, ani ve spolupachatelství, je jedinou zbývající možností konstatování, že není trestně odpovědný.
Obviněný se domnívá, že soudy dříve činné ve věci nevzaly v úvahu všechny předložené a navrhované důkazy a skutkový stav zjistily neúplně. Trestnost jeho jednání je spatřována ve vystavení fiktivních faktur, ostatní znaky jednání směřujícího k vylákání nadměrného odpočtu DPH však nejsou ve vztahu k jeho osobě v popisu skutku nijak specifikovány. Popis skutku však jasně říká, že registraci daňového subjektu neprováděl on, ale ona společnost (v textu vždy uvedeno zaregistrovala), nebo dokonce třetí osoba - daňový poradce, aniž by bylo uvedeno, že k tomu dal pokyn, či že by něco takového vůbec bylo prokázáno. Soudy také údajně převzaly závěry příslušného finančního úřadu, zjištěné v řízení založeném na inkvizičním principu, a stav jím zjištěné dokumentace, přičemž zjištěnou objektivní odpovědnost směřující k úhradě daňové povinnosti transformovaly bez dalších důkazů a za nedostatečně zjištěného skutkového stavu v úmyslné zavinění.
Dále obviněný tvrdí, že podstatou celého skutku je vztah mezi společnostmi M., a. s., a V.– A., s. r. o., když společnost V.– A., s. r. o., vydané faktury zaregistrovala do svého účetnictví. Daňová povinnost tedy byla na straně této společnosti, byť nebyla správcem daně vymáhána. Rovněž má za to, že pokud byly faktury fiktivní, tedy neexistovalo plnění mezi společnostmi M., a. s., a V.– A., s. r. o., musely být fiktivní i faktury – a neexistovat plnění – mezi společností M., a. s., a dalšími subjekty. V takovém případě podle jeho názoru nedošlo ke zkrácení daně, jinými slovy nedošlo ke vzniku škody, a mohlo se jednat nejvýše o trestný čin „zkreslování údajů v obchodním styku“. V takovém případě je však otázkou, jakou funkci zde měl, když jeho funkce byla a souvisela výlučně s provozem nemovitosti na adrese P., S., což nakonec dosvědčili i svědci. Obviněný taktéž poukazuje na závěry týkající se výše způsobené škody, kdy namítl, že dle závěrů Ing. L. M. v posudku ze dne 25. 8. 2011 byla škoda zjištěna ve výši 910.119,80 Kč, tedy částce řádově nižší, než ke které dospěl odvolací soud. Tento rozpor je zcela extrémní a přesahuje tedy již otázku hodnocení důkazů a dává za pravdu jeho tvrzení, že soud vycházel z nesprávného hmotněprávního posouzení ohledně samotné možnosti vzniku škody v důsledku posuzovaného jednání. Nad rámec shora uvedeného obviněný uvedl, že se soudy žádným způsobem nevypořádaly s nově slyšenými svědky, zejména paní S. Ch., a ani se nevypořádaly se znaleckým posudkem, který byl proveden před odvolacím soudem. Tento znalecký posudek omezil výši škody částkou do jednoho milionu korun. Důvodem jsou zejména ty skutečnosti, které byly provedeny u hlavního líčení, kdy sám soudem stanovený znalec konstatoval, že některé informace neměl k dispozici, přičemž by se jednalo o zásadní informace pro posouzení věci ve smyslu výše způsobené škody a tedy upřesnění právní kvalifikace.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 3 To 50/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 48 T 11/2008, zrušil v celém rozsahu, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s ohledem na vymezení uplatněného dovolacího důvodu nelze na námitky, v rámci nichž mimo jiné namítá, že nebylo úplně a řádně provedeno dokazování, že učiněná skutková zjištění nejsou správná, popř. že mělo být přihlédnuto k jiným důkazům (zejména ke znaleckému posudku Ing. L. M.) nebo naopak k některým přihlíženo být nemělo (k závěrům finančního úřadu), brát zřetel, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Pokud jde potom o hmotně právní posouzení zjištěného skutkového děje, uvedl, že obviněnému lze přisvědčit, že samotné, tedy od dalších dějů zcela izolované vystavení fiktivních faktur, patrně není trestným činem, současně je ovšem zřejmé, že takové jednání není předmětem posouzení v dané trestní věci, ale je jím jednání obviněného, který vystavoval za společnost V.– A., s. r. o., fiktivní faktury se záměrem, aby byly zaneseny do účetnictví společnosti M., a. s. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný se nedopustil pouhého vystavení fiktivních faktur, ale jejich vystavení bylo součástí plánovaného řetězce událostí, jehož podstatou bylo zkrácení daně či vylákání daňové výhody. Naopak zcela mimo trestněprávní relevanci, aniž by se jednalo o závěr rozporný s formální logikou, se nachází jednání osob, které neparticipovaly na záměrech obviněného a provedly standardní registraci pro účely daňového řízení, fiktivní faktury řádné zaúčtovaly a fyzicky vyhotovily, a podaly daňové přiznání. Celý zcela záměrný a cílený postup obviněného, jeho směřování i stupeň dosaženého výsledku, přitom byly v rámci skutkových závěrů zjištěny dostatečně, aby mohlo být konstatováno naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty. Státní zástupce dále uvedl, že účast dalších osob (daňového poradce či referenta finančního úřadu) nemá pro trestnou činnost obviněného natolik podstatný význam, aby ji bylo nutné zejména ve skutkové větě výroku o vině podrobně rozebírat, a již vůbec ji nelze hodnotit jako jakoukoli trestněprávně relevantní účast na spáchání trestného činu. Na správnost hmotně právní kvalifikace rovněž nemá vliv ani skutečnost, že fiktivní faktury byly zařazeny i v účetnictví společnosti V.– A., s. r. o., po níž případně nebyla příslušná daň vymáhána, neboť pro charakter jednání obviněného je rozhodný nesoulad jím uplatněných tvrzení se skutečně realizovanými plněními, a to v návaznosti na pravidla stanovená daňovými zákony, a nikoli již potom případná fiktivnost dalšího plnění společnosti M., a. s., třetím subjektům.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 20011, sp. zn. 3 To 50/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka, že soud nevzal v úvahu všechny předložené a navrhované důkazy, zejména nevzal v úvahu rozdíl mezi řízením před správcem daně, které je založeno na inkvizičním principu a nezkoumá otázku zavinění, a řízením trestním, kde je otázka zavinění otázkou klíčovou; námitka, v rámci níž zpochybňuje použití závěrů příslušného finančního úřadu, resp. stavu jím zjištěné dokumentace, která byla bez dalšího použita v projednávané trestní věci; dále námitky týkající se posouzení závěrů znaleckého posudku Ing. Ž. a především pak znaleckého posudku Ing. L. M.; námitka nevypořádání se s nově slyšenými svědky, zejména paní S. Ch. a dále se znaleckým posudkem Ing. L. M. provedeným před odvolacím soudem) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (obecná námitka neúplně zjištěného skutkového stavu, kdy závěry orgánů činných v trestním řízení neodrážejí skutečný stav věci, zejména skutečnosti vypovídající o tom, kdo provedl registraci daňového subjektu, otázku toho, zda se jednalo o fiktivní plnění, tedy šetření týkající se předání daňových přiznání za společnost V.– A., s. r. o., resp. jejich nepředání z jeho strany, a skutečností rozhodných pro stanovení výše škody), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy zejména poukazoval na rozdíl mezi řízením před správcem daně a řízením trestním a dále způsob, jakým byla stanovena výše způsobené škody) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že v rámci jednání popsaném pod bodem I., kdy je mu kladeno za vinu, že dne 22. 6. 2001 u příslušného správce daně zaregistroval přiznání k DPH za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2000, nedošlo ke krácení daně tím, že by snad nepodal daňové přiznání či by zatajil příjem, pokud však správce daně evidoval vzájemné faktury do společnosti M., a. s., jako fiktivní, pak škoda v tomto období vzniknout nemohla, neboť daňovou povinnost měla společnost V.– A., s. r. o., ale správce daně tuto daň nevymáhal a věcí se žádným způsobem nezabýval; pokud pak faktury mezi společnostmi M., a. s., a V.– A., s. r. o., byly fiktivní, a tedy zde neexistovalo žádné plnění, pak i příjmové faktury společnosti M., a. s., vůči třetím osobám musely být fiktivní, tudíž neexistovalo zdanitelné plnění a nedošlo tak ke krácení daně; pokud on sám nenaplnil svým jednáním skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, pak by bylo třeba konstatovat zapojení dalších osob a konkrétní příčiny, pro kterou tato osoba není trestně odpovědná, pokud ale nenaplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu jak sám, tak prostřednictvím jiných osob, tedy ani ve spolupachatelství, je jediným možným závěrem, že není trestně odpovědný).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejný závěr je třeba učinit i v rámci obviněným uplatněné námitky dotýkající se subjektivní stránky uvedeného jednání, tedy otázky zavinění. Tuto lze sice formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně obviněný ji založil na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných skutkových závěrů, kdy namítl, že zjištěnou objektivní odpovědnost směřující k úhradě daňové povinnosti soudy transformovaly bez dalších důkazů a za nedostatečně zjištěného skutkového stavu v úmyslné zavinění. Obviněný se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť se jedná o spekulaci.
Ke zbývajícím námitkám obviněného, zejména námitkám, že nebyla naplněna skutková postata uvedeného zločinu, resp. že se jednání nedopustil sám, ale byla zde účast dalších osob, a že ve vztahu k fiktivním fakturám, jejichž vystavení není trestným činem, by skutková podstata uvedeného zločinu byla naplněna „až podáním daňového přiznání“, kdy obviněný dovozoval, že jeho jednání nanejvýše mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů v obchodním styku, je třeba uvést, že i tyto námitky jsou v převážné části založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných skutkových závěrů, tedy vlastní verzi skutkových událostí, a pod obviněným uplatněný dovolací důvod je lze podřadit jen se značnou dávkou benevolence.
Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku , dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň , clo, pojistné na sociálním zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotním pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu z těchto povinných plateb , spáchá-li čin ve velkém rozsahu.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Jak zcela správně uvedl státní zástupce, lze obviněnému přisvědčit v tom smyslu, že samotné, tedy od dalších dějů zcela izolované vystavení fiktivních faktur, není trestným činem. Jednání obviněného je však třeba posuzovat v jeho celistvosti, kdy je třeba nazírat na jeho jednání jako na řetězec jednotlivých návazných událostí. Je zřejmé, že samotné vystavení fiktivních faktur obviněným není předmětem posouzení v dané trestní věci, neboť tím je jednání obviněného spočívající v tom, že tento v postavení rozhodné osoby ve společnosti M., a. s., vystavoval za společnost V.– A., s. r. o., fiktivní faktury s tím záměrem, aby tyto byly zaneseny do účetnictví společnosti M., a. s., a následně zahrnuty do daňového přiznání této společnosti, aby tak v jejich důsledku vzniklo neoprávněné snížení daně nebo neoprávněná daňová výhoda, v jejichž důsledku měla být získaná částka vyplacena na účty, k nimž měl výhradní dispoziční oprávnění právě obviněný. Vystavení fiktivních faktur bylo pouze prostředkem umožňujícím naplnění záměru obviněného, který spočíval ve zkrácení daně či vylákání daňové výhody za společnost M., a. s., resp. aby tato společnost zkrátila ve velkém rozsahu daň. K působení obviněného ve společnosti M., a. s., odvolací soud uvedl, že „ sice nebyl v inkriminované době ani akcionářem firmy M., a. s., ani jejím statutárním orgánem. Nicméně, pokud uvádí, že k této firmě neměl žádný kontakt, je nutno předestřít, že na adrese firmy měl a má dosud trvalé bydliště, měl zde kancelář, dokonce účetnictví firmy V.– A., s. r. o., a zejména na základě výpovědi svědka Ing. Z. měl na starosti nemovitost, tedy její získání do vlastnictví, rekonstrukci a další její využití. Nelze se tedy přiklonit k závěru, že se ve společnosti M., a. s., nepohyboval a neměl možnost ovlivňovat účetnictví firmy M., a. s .“ (str. 20 napadeného rozsudku).
Předmětem řízení v této trestní věci je jednání jen a toliko obviněného, a nikoli dalších participujících osob. Osoba daňového poradce, který provedl standardní daňovou registraci, či osoba referenta finančního úřadu provádějícího kontrolu daňových přiznání, nejsou sto jakkoli ovlivnit otázku zavinění obviněného. Lze zcela souhlasit se závěrem státního zástupce, že pro trestnou činnost obviněného nemá možná účast dalších osob natolik podstatný význam, aby ji bylo nutné zejména ve skutkové větě výroku o vině podrobně rozebrat, a již vůbec ji nelze hodnotit jako trestněprávně relevantní účast na spáchání předmětného zločinu. Danou námitku obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí dostatečným způsobem zabýval. V rámci odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „ úvaha o zainteresovanosti i dalších osob na trestné činnosti není zcela bezpředmětná. Nicméně případná účast osob dalších nemůže nic změnit na otázce trestní odpovědnosti obžalovaného. … Městský soud v Praze správně uzavřel, že obžalovaný byl osobou hlavní, která jako statutární orgán společnosti V.– A., s. r. o., zabezpečil faktury této společnosti, ze kterých nebyla přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty a tyto buď sám, či ve spolupráci s osobami dalšími, zavedl do účetnictví společnosti M., a. s., když to byl on, kdo ovládal účty této společnosti, na které měly být vyplaceny nadměrné odpočty “ (str. 21). Na str. 23 pak odvolací soud odmítl možnost posoudit jednání obviněného jako jednu z forem účastenství a v návaznosti řešit otázku akcesority účastenství. Stejně tak není předmětem tohoto řízení případná fiktivnost dalšího plnění společnosti M., a. s., třetím subjektům.
Výše uvedené námitky proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Obviněný dále namítl, že přestože nezpochybňuje v uvedeném směru hodnocení důkazů odvolacím soudem, namítá hmotněprávní posouzení úvahy soudu o možnosti vzniku škody jeho jednáním, resp. výši vzniklé škody. V této souvislosti odkazuje zejména na znalecký posudek Ing. L. M..
Znaleckým posudkem Ing. L. M., jeho závěry i použitou metodikou, stejně jako srovnáním se znaleckým posudkem Ing. Ž., se odvolací soud zabýval zcela dostatečně. Na str. 21 napadeného rozsudku uvedl, že po jeho přečtení, stejně jako dalších listinných důkazů, „ nemůže konstatovat, že důkazní situace se podstatně změnila a je způsobilá změnit závěry o vině “. Dále uvedl, že „ není důvodu s jeho výsledky nesouhlasit “, současně však tento posudek neshledal sto zpochybnit správnost posudku vypracovaného soudním znalcem Ing. Ž.. Odvolací soud podrobně rozvedl, jak se znalci použité metodiky odlišují a jakou váhu mají jejich odlišné výsledky pro posouzení otázky výše škody (str. 22 až 23 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto na odůvodnění odvolacího soudu odkazuje s tím, že námitku obviněného shledal neopodstatněnou.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný v rámci podaného dovolání vyslovil domněnku, že v projednávaném případě existuje „zásadní“ rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud se k této domněnce nepřiklání, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nalézací soud podrobně rozebral důkazní situaci a hodnotící úvahy k jím použitým důkazům v rámci odůvodnění rozsudku. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Městského soudu v Praze tak jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou. Vrchní soud v Praze následně rozsudek nalézacího soudu přezkoumal a v rámci odůvodnění uvedl, že nalézací soud „ provedl dokazování v nezbytné míře, jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když toto částečně dle návrhu obhajoby doplnil způsobem umožňujícím zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Náležitě vysvětlil, proč neprovedl i důkazy další navrhované obhajobou, s ohledem na jejich nadbytečnost. … Dospěl tak ke správným skutkovým zjištěním, se kterými se Vrchní soud v Praze plně ztotožňuje “ (str. 18 napadeného rozsudku). Vrchní soud v Praze napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a nově rozhodl z toho důvodu, že „ musel reagovat na formální nesprávnosti uplatněné jak ve větě právní, tak i použití konkrétních ustanovení trestního zákoníku “ (str. 25 napadeného rozsudku), nikoli tedy na podkladě podaného odvolání, resp. námitek tam uplatněných obviněným.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a