ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.739.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 739/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. července 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění V. B. , roz. M. a M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 462/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 T 254/2010, takto:
Dovolání obviněné V. B. a obviněného M. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 35 T 254/2010, byli spoluobvinění V. B. a M. Š. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili dle skutkových zjištění tím, že „ po předchozím vzájemném ujednání a po udělení plné moci poškozenou I. Š., dne 20. 7. 2007 V. B. k zastupování poškozené ve věci převodu obchodního podílu a dalších změn ve společnosti ARTECK CZ, s. r. o., to jest změny sídla, podpisu smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu, změně jednatele, změně předmětu činnosti, schválení změn ve společenské smlouvě, schválení úplného znění společenské smlouvy, zastupování a hlasování na valné hromadě, jež schválí tyto změny, k podpisu návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, dále k zastupování společnosti ARTECK CZ, s. r. o., v rozsahu pravomoci jednatele za účelem provedení změny zápisu společníka a jednatele spol. ARTECK CZ, s. r. o., v obchodním rejstříku z J. S. na I. Š. úmyslně klamně při jednání s notářkou JUDr. Alenou Klocovou zejména dne 21. 9. 2007 v její kanceláři v domě v H. ulici v P. zamlčeli, že hodlají realizovat postup odporující rozsahu plné moci udělené V. B. poškozenou k úplatnému převodu obchodního podílu o velikosti sto procent v obchodní společnosti ARTECK CZ, s. r. o., z poškozené na J. S., v důsledku čehož sepsala zmíněná notářka dne 21. 9. 2007 zápis obsahující rozhodnutí V. B. jednající v tu chvíli jménem poškozené I. Š. o převodu obchodního podílu o velikosti sto procent v obchodní společnosti ARTECK CZ, s. r. o., na obviněného M. Š., jehož také jmenovala jediným jednatelem zmíněné společnosti a současně spolu uzavřeli téhož dne v P. smlouvu o bezúplatném převodu zmíněného obchodního podílu na M. Š., což učinili s vědomím, že poškozené I. Š. nebyla zaplacena celá předjednaná kupní cena v částce 1.500.000,- Kč, zmiňovaná při dosavadních jednáních o převodu zmiňovaného obchodního podílu, čímž poškozené I. Š., bytem K., okres P.-v., způsobili škodu ve výši nejméně 700.000,- Kč zohledňující předchozí vyplacení 800.000,- Kč poškozené z již předjednané kupní ceny “.
Za to byli oba spoluobvinění V. B. a M. Š. odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Současně byl spoluobviněným uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pro případ nezaplacení peněžitého trestu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. spoluobviněným stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soud Praha-východ podali oba spoluobvinění odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání podala také poškozená I. Š., která projevila nesouhlas s výrokem o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 462/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu u obou obviněných. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil obviněnou V. B. a obviněného M. Š. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 2 (dvou) roků. Odvolání poškozené I. Š. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali spoluobvinění V. B. a M. Š. dovolání.
Obviněná V. B. v rámci dovolání (č. l. 748 – 751) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná namítla, že skutková zjištění soudu nemají obsahovou souvislost s provedeným dokazováním, kdy jsou dokonce zcela v rozporu s obsahem důkazů, na základě kterých byla učiněna. Zejména pak v otázce vztahující se k jejímu zplnomocnění poškozenou k převodu obchodního podílu předmětné společnosti, kdy je v rozporu se skutečností (její výpovědí a výpovědí spoluobviněného M. Š., stejně jako svědkyně JUDr. V., advokátky, v jejíž advokátní kanceláři jednání mezi obviněnou a poškozenou probíhala), že by jí poškozená plnou moc ze dne 20. 7. 2007 udělila za účelem převodu 50% obchodního podílu z pana S. na ni. Verzi událostí přednesenou poškozenou považuje za nelogickou i s ohledem na samotné znění předmětné plné moci, kde je uvedeno, že ji zmocňuje k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, přičemž smlouva o převodu obchodního podílu z pana S. na poškozenou již byla podepsána, a jedinou nepodepsanou smlouvou tedy byla smlouva o převodu obchodního podílu z pana S. na třetí osobu, tj. obviněnou či spoluobviněného M. Š. Byť soud v zásadním zpochybnil výpověď poškozené, zcela bez dalšího uvěřil její verzi v tom smyslu, že nesouhlasila s převodem předmětného obchodního podílu na spoluobviněné. Obviněná je přesvědčena, že za existence dvou verzí, a to verze obviněných a na věci zaujaté poškozené, měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a obžaloby je oba zprostit. V dané věci se však soud přiklonil k verzi zaujaté poškozené, jejíž výpověď nadto zčásti sám zpochybnil. Dále obviněná namítla, že oporu v provedeném dokazování nemá též skutkový závěr soudu týkající se výše sjednané kupní ceny za předmětný obchodní podíl - skutečnosti, že uhrazená částka 800.000,- Kč byla jen částí kupní ceny, a nikoliv kupní cenou celou. V této otázce se soud uchýlil ke spekulacím ohledně průběhu děje, přestože důkaz není možné úvahou nahrazovat. V rámci samotného hmotněprávního posouzení pak obviněná zpochybnila, zda mělo být její jednání vůbec postihováno prostředky trestního práva, neboť ochrana majetkových vztahů má být uplatňována zejména prostředky občanského a obchodního práva, a teprve až v případě neúčinnosti této ochrany tam, kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Je zřejmé, že mezi obviněnou a poškozenou vznikl složitý obchodní spor a otázky z něj vzešlé jsou otázkami soukromoprávními. Shodně tak, jak je v civilním řízení veden spor týkající se bezdůvodného obohacení poškozené, kdy si tato ponechala uhrazenou kupní cenu (dle jejího tvrzení pouze její část), ačkoliv ani jeden ze spoluobviněných nevlastní předmětný obchodní podíl, měla být i předmětná věc řešena v rámci řízení civilního. Obviněná má proto za to, že jednání, jež je jí kladeno za vinu, není trestným činem, neboť se jedná o spor obchodněprávní.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. Š. v rámci dovolání (č. l. 744 - 746) uplatnil taktéž výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy v podstatě uplatnil totožný okruh námitek jako spoluobviněná V. B. Obviněný namítl, že skutková zjištění soudu nemají obsahovou souvislost s provedeným dokazováním, dokonce že jsou přímo v rozporu s obsahem provedených důkazů. Z existence dvou verzí skutkového děje soudy neodůvodněně přijaly verzi poškozené v tom smyslu, že nesouhlasila s převodem předmětného obchodního podílu na obviněného. Zpochybnil verzi poškozené s poukazem na svou výpověď, výpověď spoluobviněné V. B. a výpověď svědkyně JUDr. V., ale také s odkazem na znění plné moci ze dne 20. 7. 2007, kdy zdůraznil, že vzhledem k tomu, že byla udělena poškozenou spoluobviněné V. B., je dále evidentní, že si nemohl být vědom jakéhokoli překročení pravomocí tam uvedených, kdy jednání spoluobviněné V. B. bylo zcela v jejich intencích. Soudy se ve svých závěrech měly uchýlit ke spekulacím, avšak důkaz nelze nahrazovat úvahou. Dále soudům vytkl, že jejich postupem byla porušena zásada in dubio pro reo, zastávaná i v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, kdy oba dva měli být správně zproštěni obžaloby. Kromě toho mělo dojít k porušení zásady ultima ratio. Stejně jako spoluobviněná V. B. i obviněný namítl, že ochrana majetkových vztahů má být uplatňována primárně prostředky práva občanského a obchodního. Otázky vzniklé v souvislosti s kupní cenou za převod obchodního podílu, zejména otázka reálné hodnoty obchodního podílu a způsob dohody kupní ceny, ukazují, že mezi spoluobviněnými a poškozenou vznikl složitý obchodní spor a otázky z něj vzešlé jsou otázkami soukromoprávními. Z těchto důvodů se domnívá, že jednání, jež mu je kladeno za vinu, není trestným činem. Jde o obchodněprávní spor, kdy poškozeným je vzhledem k uhrazení ceny za obchodní podíl ve výši 800.000,- Kč paradoxně on.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
V úvodu uvedla, že s ohledem na uplatněné námitky obou obviněných lze stanovisko k těmto dovoláním pojmout souhrnně, kdy prvý okruh výhrad směřuje do skutkových zjištění soudů obou stupňů s odkazem na extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, a druhý okruh výhrad řeší posouzení jednání obviněných jako trestného činu ve světle principu ultima ratio.
Státní zástupkyně neshledala, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi důkazy provedenými v trestním řízení a skutkovými zjištěními, ke kterým soudy na jejich základě dospěly. Zhodnocením dovolacích námitek nelze dospět k závěru, že v daném případě by bylo namístě do skutkových zjištění na popsaném podkladě zasahovat a stavět dovolací soud do pozice již třetí soudní instance, která bude provedené důkazy opětovně hodnotit a učiněné závěry přezkoumávat. Soudy obou stupňů, především soud nalézací, ve svých rozhodnutích náležitě vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k nepochybnému závěru, že se oba obvinění společným jednáním obohatili ke škodě cizího majetku tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu. Soud prvního stupně vyšel v otázce viny ze všech provedených důkazů. Přes ne zcela zdařilé úpravy v popisu skutku je ale naprosto zřejmé, že oba obvinění jednali vůči poškozené I. Š. v podvodném úmyslu, kdy tato nesouhlasila s převodem obchodního podílu na obviněného M. Š., což podporuje nejen výpověď svědka J. S., ale také výpověď svědka T. Š. Tento fakt není zpochybňován ani zjištěnými nepřesnostmi ve výpovědi poškozené, neboť nejsou pro podstatný průběh skutkového děje významné.
Co se týče druhého okruhu výhrad, státní zástupkyně přisvědčila obviněným v tom smyslu, že trestní represe je koncepčně v právním řádu České republiky pojímána jako prostředek nejzazší. Pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe je nutné vyjít z definice trestného činu v jeho materiálně-formálním pojetí, kdy trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 1 a 2 tr. zák.). V projednávané trestní věci došlo k naplnění jak formální, tak materiální stránky trestného činu. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vysoký nejen vzhledem k výši způsobené škody, ale také s ohledem na okolnosti a způsob spáchání činu. Řešení ve sféře náhrady škody, popřípadě jiné řešení v rámci soukromoprávních předpisů, by v projednávaném případě nemohlo být vnímáno jako řešení dostatečné.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. B. a M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 9 To 462/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako kdyby odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.
Je namístě uvést, že přestože oba obvinění podali samostatná dovolání, okruh jejich námitek se překrývá, a proto Nejvyšší soud námitky obviněnými vznesené posoudil souhrnně.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými V. B. a M. Š. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných částečně směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obvinění totiž soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí, jak jejich vlastních, tak zejména pak svědkyně JUDr. V. a svědka Š., stejně jako samotného znění plné moci ze dne 20. 7. 2007 udělené poškozenou obviněné V. B.) a vadná skutková zjištění (zejména samotných jednáních týkajících se okolností udělení plné moci poškozenou obviněné V. B., dále okolností týkajících se vyplacení částky 800.000,- Kč poškozené coby platbu za převod obchodního podílu), když současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že zde nejsou žádné důkazy, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že obviněná V. B. realizovala převod obchodního podílu na obviněného M. Š. bezúplatně a že k němu došlo ukvapeně) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy oba obvinění shodně uvedli, že plná moc ze dne 20. 7. 2007 udělená poškozenou obviněné V. B. byla udělena za účelem převodu obchodního podílu, kdy jediná smlouva o převodu obchodního podílu, která v té době ještě nebyla podepsána, byla smlouva, kterou by se obchodní podíl převedl z poškozené na jinou osobu, kdy mezi poškozenou a panem S. byla takováto smlouva podepsána již více než před rokem, a poškozená byla o obsahu plné moci informována a věděla tak i o pokynu k úkonu spočívajícím v převodu obchodního podílu z její osoby na jinou osobu; poškozená za převod obchodního podílu získala od obviněných částku ve výši 800.000,- Kč, aniž by však tento obchodní podíl převedla, tedy se na jejich úkor o tuto částku bezdůvodně obohatila).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obvinění v rámci podaných dovolání vyslovili domněnku, že v projednávaném případě existuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, resp., že je zcela zřejmé, že skutkové závěry soudu nemají oporu v provedených důkazech, ale naopak jsou s nimi v extrémním rozporu. Obvinění se proto dožadují zásahu do skutkových zjištění soudů, ke kterému je dovolací soud oprávněn přistoupit ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Nejvyšší soud se k této domněnce nepřiklání, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou I. Š., mimo jiného podporovanou výpovědí svědka J. S. Jak správně podotkla státní zástupkyně, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nalézací soud podrobně rozebral důkazní situaci a hodnotící úvahy k jím použitým důkazům v rámci odůvodnění na str. 3 až 9 rozsudku. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Okresního soudu Praha-východ tak jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak se vypořádal s obhajobou obviněných, a vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněných o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou (zejména str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že „ tvrzení poškozené a svědka S., proti tvrzením obžalovaných, podporuje navíc rozhodujícím způsobem výpověď svědka Š., tedy osoby na převodech obchodních podílů nikterak nezúčastněné “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Za zásadní považoval prokázanou skutečnost, že podvodný převod obchodního podílu na obviněného M. Š. proběhl, aniž by došlo k zaplacení celé předjednané kupní ceny v částce 1.500.000,- Kč. Objektivním důkazem ve vztahu k rozporované kupní ceně je směnka vystavená na částku 1.000.000,- Kč, jejíž existenci obviněná V. B. nevysvětlila a ve svém dovolání ponechala zcela stranou. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že „ dalším důležitým důkazem, který poukazuje na vinu obžalovaných, je směnka vystavena poškozenou na řad obžalované, a to na částku 1.000.000,- Kč. Vystavení této směnky s odpovídající dobou splatnosti (do konce roku 2008) rovněž nasvědčuje zajištění dohodnuté kupní ceny za převod společnosti. … Napovídá to tak závěru vyslovenému poškozenou, že šlo o zajištění části kupní ceny pro následný převod společnosti. V opačném případě, tedy že by poškozené již byla vyplacena celá kupní cena – jak tvrdí ve shodě obžalovaní – a obžalovaná B. byla zmocněna ke všem právním krokům nezbytným pro realizaci smlouvy o převodu, nemělo by zajištění vyplacené zálohy žádný smysl “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Podstatným pro posouzení věci byl rovněž znalecký posudek Ing. Pavla Švarce, který hodnotil ekonomický stav společnosti ARTECK CZ, s. r. o. Nalézací soud vysvětlil zcela dostatečným způsobem, z jakých důvodů z tohoto znaleckého posudku vycházel, přestože si byl stejně jako znalec sám vědom nesrovnalostí ve vedení účetnictví. V návaznosti na tento znalecký posudek hodnotil stav společnosti v době převodu obchodního podílu s rezervou a v nezbytném rozsahu, přičemž se vypořádal správně také s opakujícími se námitkami obviněných stran hodnoty celé společnosti (zejména str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak se skutkovými závěry soudu nalézacího ztotožnil.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud se zabýval též námitkou obviněných, v rámci níž namítli porušení zásady subsidiarity trestní represe . K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (výslovně uvedena v novém znění trestního zákoníku v §12 odst. 2). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nutno uvést, že skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Sama skutečnost, že podstata celého jednání se pravděpodobně původně odvíjela od obchodněprávního úkonu, je z hlediska trestního práva bezpředmětná.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku, původně §3 odst. 1 tr. zák.). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněných, že jejich jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolávají obvinění, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 398/2009).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné V. B. a obviněného M. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a