ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1355.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1355/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce V. Š. , zastoupeným Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Kopeckého sady 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 18 C 178/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2011, č. j. 18 Co 315/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 18 C 178/2009-131, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2011, č. j. 18 C 178/2009-152, zamítl žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 162/2003 (dále jen „posuzované řízení“).
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz.
). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat.
Žalobce v dovolání namítá, že první meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno zejména z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a procesních vad, čímž došlo k prodloužení posuzovaného řízení. Odvolací soud však vyšel ze skutkového zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl v posuzovaném řízení zrušen odvolacím soudem z důvodu nutnosti doplnění dokazování. Stejně tak žalobce namítá, že v posuzovaném řízení podal řádnou žalobu, jejíž vady nebylo třeba odstraňovat a žalobní tvrzení doplňovat, což je opak zjištění odvolacího soudu. Uvedené námitky žalobce tedy míří proti skutkovým zjištěním. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky významu předmětu řízení pro něj, tj. toho, co je pro poškozeného v sázce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pokud odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že sice předmětem posuzovaného řízení byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti), avšak žalovaná základní závazky, které nebyly předmětem posuzovaného řízení, vůči žalobci plnila [srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 (dále jen „Stanovisko“), sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011].
Rovněž právní posouzení složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009), od níž nemá Nejvyšší soud důvodu se ani v této věci odchylovat, a nepředstavuje tedy jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud přihlédl zejména k počtu instancí, v nichž byla věc řešena, ke složitosti skutkové (v rámci dokazování vyvstala nutnost vypracování znaleckého posudku), i ke složitosti procesní (žalobní tvrzení byla neúplná).
Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku ani otázka posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k celkové délce řízení (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz část IV. Stanoviska).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud v souladu s částí III. Stanoviska uvádí, že jednotlivé průtahy v řízení (nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu v období od 4. 11. 2003 do 20. 4. 2004, délka řízení před Nejvyšším soudem), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat.
Konečně dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu