ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1416.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1416/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci vyšetřovaného M. Z. , zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, za účasti J. K., M. Z., a nezletilého J. Z., zastoupeného Městem Plzeň jako kolizním opatrovníkem, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, o způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 22 Nc 1210/2010, o dovolání vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2011, č.j. 15 Co 535/2011-273, takto:
I. Dovolání vyšetřovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 2.8.2011, č.j.22 Nc 1210/2010-230, zbavil vyšetřovaného M. Z. způsobilosti k právním úkonům zcela a státu ani účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č.j. 15 Co 533/2011-273, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že způsobilost vyšetřovaného se omezuje tak, že není způsobilý nakládat majetkem a zavazovat se pokud hodnota přesahuje částku jednorázově 500 Kč, stejně jako týdenním příjmem přesahujícím částku 1.500 Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že při rozhodování o omezení čí zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy třeba důsledně dbát na to, aby způsobilost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv vyšetřovaného a jiných ústavně chráněných statků. Je nutno respektovat mez stanovenou v čl. odst. 4 Listiny základních práv a svobod a z tohoto pohledu je tedy značně problematické úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného. Jde o institut, který neznají právní řády vyspělých demokratických států a který není obsažen ani v připravované nové kodifikaci občanského práva. Samotná skutečnost, že určitá osoba trpí duševní poruchou, sama není důvodem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům, ale musí být vždy konkrétně zjištěno, koho nebo co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům dotčené osoby. Soud je tedy povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřovaného. Znalecký posudek je sice závažným důkazem, nemůže však být jediným hodnoceným důkazem a vždy by měl soud vycházet z toho, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatření, které má chránit, nikoliv poškozovat zájmy vyšetřovaného občana. Také znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoliv přebírat doslovně, neboť ze zjištění, že vyšetřovaný trpí organickým psychosyndromem neplyne automatický závěr o tom, že je třeba jej zbavit způsobilosti k právním úkonům.
Odvolací soud dále poukázal na to, že soud I. stupně nesprávně interpretoval ustanovení §10 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když dovodil, že „ vyšetřovaný činí právní úkony, tedy píše odvolání, stížnosti, návrhy apod., a z jejich obsahu je jednoznačné,že se jedná o právní úkony pouze ve smyslu jak jsou označeny, nikoliv fakticky, neboť jejich obsah je chaotický a nelogický a důsledku těchto podání si vyšetřovaný není vědom, brání se prostředky, které nejsou adekvátní." Návrhy, odvolání a stížnosti ovšem nejsou právními úkony ve smyslu §34 obč. zák. V řízení podle §186 a násl. o.s.ř. jde o způsobilost činit právní úkony (zejména smlouvy) podle hmotného práva a omezení či zbavení způsobilosti nemá vliv (např.) na ústavně zaručené petiční právo každého občana. Soud I. stupně dále nekriticky přejal závěry znaleckého posudku, ačkoliv se znalkyně vyjadřovala i k otázkám právním („není schopen žádných právních úkonů a nakládaní s majetkem“), aniž by zjistil, co znalkyně rozumí pod pojmem právní úkon či majetek. V souzeném případě bylo třeba vycházet zejména z nálezu znaleckého posudku a dalších, v řízení provedených důkazů. Tak např. znalkyně ve znaleckém posudku uvedla, že vyšetřovaný je v základních kvalitách orientován, je lucidní (tj. bez klinických projevů poškození mozku). To odpovídá zprávám odborných lékařů shromážděným v řízení. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že úplné zbavení vyšetřovaného způsobilosti, k právním úkonům není odpovídající. Vyšetřovaný fakticky již dlouhou dobu žije sám a zcela přiměřeně pečuje o sebe i svoji domácnost. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyšetřovaného pouze omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, aby mohl samostatně žít a realizovat svoji osobnost. Přihlédl však ke skutečnosti, že vyšetřovaný není kvalitně schopen složitějších právních úkonů, což vyplynulo z důkazů provedených a hodnocených soudem prvního stupně, rovněž z výpovědi navrhovatelky,.z množství závazků, které na sebe vyšetřovaný původně bral, stejně jako ze smlouvy o půjčce, kterou navrhovatelka předložila. Odvolací soud proto v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodl o omezení způsobilosti vyšetřovaného k právním úkonům tak, jak již bylo zmíněno výše. Odvolací soud připomněl, že omezení této způsobilosti bylo formulováno negativně, takže byly vymezeny úkony, ke kterým vyšetřovaný způsobilost nemá, přičemž toto omezení se netýká jiných práv, zejména nemajetkové povahy.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřovanému dne 20. ledna 2012, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozsudku pak vyšetřovaný podal dne 6. března 2012 včasné dovolání, v rámci něhož výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 téhož zákona, když má za to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel má především za to, že se odvolací soud ve svém rozhodnuti dostatečně nevypořádal s otázkou, proč na daný případ byl aplikován pravě §l0 odst. 2 obč. zák. Vyšetřovaný považuje za problematické (ne)zjištění skutkového stavu, neboť už ve svém odvolání namítal, že otázky položené soudem soudnímu znalci těžko mohly směřovat ke zjištění relevantních podkladů pro hodnocení, zda a v jaké míře je vyšetřovaný způsobilý k právním úkonům. Soudní znalec se ve svém posudku dopustil právních závěrů místo toho, aby uváděl jen závěry medicínské, směřující k hodnocení intelektuálních schopnosti vyšetřovaného a hodnocení jakých konkrétních činností vyšetřovaný schopen je či není bez ohrožení zájmů společnosti. Doplněk znaleckého posudku je fakticky jen derivátem z dokumentace ostatních lékařů různých odborností, kteří s vyšetřovaným přišli do styku, ale neobsahuje žádná zjištění, ke kterým by znalec dospěl vlastním zkoumáním vyšetřovaného a především jeho reálného způsobu života. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, do jaké míry se odvolací soud vypořádal s vnitřní rozporností těchto znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku, který sám shledával vadným; měl proto nechat vypracovat posudek revizní. Vyšetřovaný dále konstatoval, že soudy nezjišťovaly a nehodnotily, jakým způsobem vyšetřovaný vychází mimo rodinu. Za vadný považuje i sám výrok I. napadeného rozsudku, jímž byla omezena jeho způsobilost k právním úkonům na částku 500,- Kč/transakci a částku l500 Kč/týden. Odvolací soud nikterak neodůvodnil, jakým způsobem dospěl k limitům plnění, které jsou uvedeny ve výroku. Odvolací soud se tak dostatečně nevyrovnal s určením a odůvodněním rozsahu v jakém byl vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům a tím bylo zároveň zasaženo do jeho Ústavou a Listinou základních práv a svobod garantovaných práv. Vyšetřovaný proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze zpochybnit správnost skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné, t. j. na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem nelze soudu úspěšně vytýkat nesprávnost hodnocení důkazů. Na tu je možno usuzovat jen ze způsobu, jak soud dospěl ke svým skutkovým závěrům. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i jiné skutkové závěry, jež by mohly vést k jinému - pro dovolatele příznivějšímu - právnímu posouzení věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 26 Cdo 2045/99, C 204 - Soubor, NS 3 Cdon 10/96, Soudní judikatura 161/98). Logicky vadnými jsou skutkové závěry, jestliže v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o.s.ř.
Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (§10 odst. 1 a 2 obč. zák.).
V daném případě odvolací soud v souladu s úpravou obsaženou v citovaném ustanovení logicky a zcela výstižně na základě důkazním řízením shromážděných zjištění odůvodnil, proč dospěl k závěru o existenci podmínek pro omezení vyšetřovaného v jeho způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti v plné šíři zcela přiléhavě a instruktivně zmínil zásady (včetně principů vyplývajících z ústavního pořádku České republiky), jimiž je třeba se při aplikaci tohoto ustanovení řídit. V tomto smyslu je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2010, sp.zn. 30 Cdo 3311/2010, se obdobně uvádí, že institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 o.z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 o.z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají ( srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp.zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
Jak pak vyplývá z písemného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že vyšetřovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, která odůvodňuje omezení způsobilosti vyšetřovaného podle ustanovení §10 odst. 2 obč. zák., vycházel z aktuálně seznaného stavu duševního zdraví vyšetřovaného. Přitom skutková zjištění čerpal z celé řady v řízení provedených důkazů, takže znalecký posudek nebyl výlučným „nekriticky přejatým“ zdrojem informací o zdravotním stavu vyšetřovaného. Tyto závěry pak byly též podkladem pro jeho úvahu při rozhodování o rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 obč. zák.
Pokud v této souvislosti dovolatel argumentuje též odkazem na ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., pak ani tento dovolací důvod není naplněn, protože nelze dovodit, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkového zjištění, které by nemělo ve smyslu výše podaného výkladu podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože tedy je možno napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za správné, proto dovolání vyšetřovaného zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., když v předmětném dovolacím řízení vyšetřovaný nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco ostatním účastníkům v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr.Pavel Pavlík
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu