ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1518.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1518/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. J. T., CSc. , zastoupeného JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Karasovská 5/832, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.067.867,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 121/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. 30 Co 490/2010 – 137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 26 C 121/2008 – 110, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.067.867,- Kč, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 174/98 (dále také „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč, jinak (ohledně částky 1.040.867,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud zopakoval důkaz spisem Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 13 E 174/98, a zjistil z něj následující skutečnosti. Dne 1. 2. 1998 podal žalobce jako oprávněný návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného pro zaplacení pohledávky ve výši 168.817,50 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení. Dne 23. 2. 1998 byl nařízen výkon rozhodnutí. Dne 15. 2. 1999 byl na povinného prohlášen konkurs, na výzvu soudu žalobce sdělil, že trvá na pokračování vykonávacího řízení. Konkurs byl zrušen dne 3. 4. 2001. Dne 30. 5. 2001 žalobce soudu sdělil, že do konkursu na majetek povinného přihlásil svou pohledávku ve výši 294.050,93 Kč, která byla v konkursu uspokojena v rozsahu 3,435 %, tj. v částce 10.110,- Kč. Žalobce proto dál trval na vymožení pohledávky v posuzovaném řízení. Poté soud opakovaně vyzval žalobce, aby mu sdělil přesnou výši dlužné částky. Žalobce reagoval podáním dne 22. 10. 2001. Dne 16. 5. 2005 byl proveden pokus o soupis movitých věcí povinného. Bylo zjištěno, že v místě bydliště povinného se nenachází žádný jeho majetek, stejně tak v místě jeho (bývalého) podnikání. Povinný se s manželkou odstěhoval na neznámou adresu do P. Soud několikrát vyzval žalobce, aby specifikoval místo, kde by se věci povinného mohly nalézat. Žalobce žádné konkrétní místo neuvedl a navrhl pouze, aby bylo provedeno podrobné šetření možného majetku povinného. Soud prvního stupně zastavil výkon rozhodnutí usnesením ze dne 30. 3. 2008, které zrušil odvolací soud. Soud prvního stupně se poté pokusil o soupis movitých věcí na adrese rodinného domu manželky povinného, avšak marně. Bezvýsledný byl rovněž pokus o soupis movitých věcí na pražských adresách, kde měla nahlášený trvalý pobyt manželka povinného a v místě trvalého pobytu povinného, neboť na žádném z těchto míst povinný nebydlí. Žalobce nereagoval na přípis soudu, aby zvážil návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Dne 1. 11. 2010 byly činěny další dotazy na možnou adresu povinného. Poté byl spis zapůjčen soudu projednávacímu kompenzační nárok. Na základě žádosti žalobce mu žalovaná mimosoudně vyplatila částku 81.000,- Kč.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Základní částku 15.000,- Kč vynásobenou délkou řízení (když za první dva roky řízení uvažoval částku 15.000,- Kč celkem a poté tuto částku počítal za každý další rok) snížil o 50 % z důvodu složitosti věci (zejména po skutkové stránce, když není známo, kde se nacházejí movité věci povinného, popř. zda vůbec nějaké věci existují a z důvodu přerušení výkonu rozhodnutí konkursem na majetek povinného, v rámci nějž byl majetek povinného, včetně movitých věcí, postižen), pro nižší význam posuzovaného řízení (s ohledem na objektivní situaci povinného, který je neznámého bydliště, bez zaměstnání, bez aktuálně vlastněných movitých věcí, kdy uspokojení žalobce je již delší čas velmi nepravděpodobné) ji snížil o 20 %, když naopak o 20 % ji zvýšil kvůli postupu soudu v posuzovaném řízení, kdy v průběhu posuzovaného řízení soud nečinil delší dobu žádné úkony. Na rozdíl od soudu prvního stupně základní částku nijak nesnižoval z důvodu jednání žalobce v posuzovaném řízení. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že vykonávací řízení stále trvá, a proto základní částku zvýšil o 10 %. Za přiměřené zadostiučinění v konkrétním případě tedy považoval částku 108.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, které opírá o nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a dále namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.). Nesouhlasí s výši poskytnutého odškodnění, jež je mnohonásobně nižší než dlužná částka z posuzovaného řízení. Brojí proti snížení odškodnění z důvodu nízkého významu řízení. Výkon rozhodnutí měl být Okresním soudem ve Zlíně nařízen okamžitě po podání návrhu, tak mohlo dojít k okamžitému a plnému uspokojení žalobce, neboť v té době měl povinný majetek v takové hodnotě. Brojí proti snížení odškodnění o 20 % z důvodu (pasivního) jednání žalobce v posuzovaném řízení, což dovolatel obšírně vyvrací. Nesouhlasí s posouzením věci jako složité, má za to, že délka posuzovaného řízení je zapříčiněna především chybami soudu provádějícího výkon rozhodnutí. Uvádí svůj vlastní výpočet odškodnění, kdy mu vychází částka 741.000,- Kč. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Dovolání ohledně výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč, nebylo podáno osobou oprávněnou. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. ). Takovou osobou však není žalobce, neboť jemu bylo v daném rozsahu rozsudkem odvolacího soudu vyhověno a žádná újma mu jím tedy způsobena nebyla. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud v této části dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti části výroku odvolacího soudu, kterou potvrdil zamítnutí žaloby do částky 1.040.867,- Kč soudem prvního stupně, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci Nejvyššímu soudu žádnou otázku, která by přiznávala rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., nepředkládá.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nezakládá proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což v žalobcově případě, s přihlédnutím k celkové délce posuzovaného řízení, přiznané zadostiučinění v částce 108.000,- Kč není.
Námitky dovolatele poukazující na nepoměr mezi částkou vymáhanou ve vykonávacím řízení a přiznaným zadostiučiněním taktéž přípustnost dovolání nezakládají, neboť předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy (nikoli nárok na náhradu škody) způsobené nesprávným úředním postupem, u něhož není výsledek řízení pro závěr o existenci nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, ani pro případnou výši zadostiučinění rozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Hledisko složitosti věci dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk bylo odvolacím soudem zhodnoceno v souladu s judikaturou soudu dovolacího (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4671/2009).
Dovolací soud připomíná, že posuzované řízení bylo řízením vykonávacím a odvolací soud měl zhodnotit, od kterého okamžiku již šlo o neúčelný výkon rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud by tak odvolací soud učinil, mohl dospět k výši zadostiučinění pro žalobce ještě méně příznivé, než jaká mu byla přiznána.
Stejně tak i posouzení významu předmětu řízení pro žalobce odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy byla pravděpodobnost úspěchu vykonávacího řízení s ohledem na skutečnosti odvolacím soudem uváděné stran ztráty pravděpodobnosti úspěchu ve vykonávacím řízení minimální (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010).
Žalobci není možno dát za pravdu, že by odvolací soud k jeho tíži posuzoval kritérium §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, když výslovně uvedl, že skutečnosti, že si žalobce na průtahy ve vykonávacím řízení nestěžoval či že na opakovanou výzvu soudu neoznačil místo, kdy by se mohly nacházet movité věci povinného, nelze přičítat k tíži žalobce. Na žalobcem poukazovaném závěru odvolací soud svůj rozsudek nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním nemohou rovněž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání v této části podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu