ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3040.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3040/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalovaným 1) Ing. V. Z. , 2) Ing. E. Z. , 3) J. G. , a 4) L. G. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 162/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2012, č.j. 11 Co 572/2011-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2011, č.j. 40 C 162/2010-54, zamítl žalobu o určení, že „žalovaní 1), 2) jsou ve společném jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. 371/4 – ostatní plocha a pozemku parc. č. 371/7 – zastavěná plocha a nádvoří a budovy čp. 432 – objekt bydlení stojící na pozemku parc. č. 371/7, nacházející se v části obce K., vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 479, pro k.ú. K., obec K., u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by kupní smlouva ze dne 2. října 2008, uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) jako prodávajícími a společností NEMOROS, s. r. o. jako kupující, byla absolutně neplatná a tudíž na základě této smlouvy nabyla platně vlastnické právo k předmětným nemovitostem společnost NEMOROS, s. r. o., která je následně převedla na základě kupní smlouvy ze dne 8. ledna 2009 na žalované 3) a 4). Žaloba na určení vlastnického práva tedy není opodstatněná, když žalovaní 1) a 2) pozbyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem v důsledku platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 2. října 2008.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) a firmou NEMOROS, s. r. o. by byla neplatná pouze v případě, pokud by nejen žalovaní 1) a 2) jako prodávající, ale i firma NEMOROS, s. r. o. jako kupující jednali v úmyslu zmařit výkon rozhodnutí prodejem předmětné nemovitosti k uspokojení žalobcovy pohledávky. Žalobce však v řízení ani netvrdil úmysl firmy NEMOROS, s. r. o. zmařit případný výkon rozhodnutí, pouze tvrdil vědomost tohoto subjektu o úmyslu žalovaných 1) a 2) poškodit žalobce jako věřitele. Pouhá vědomost kupujícího o úmyslu prodávajícího zmařit uspokojení pohledávky věřitele – žalobce nezakládá absolutní neplatnost kupní smlouvy. Soud prvního stupně proto správně již neprováděl dokazování výslechem statutárního orgánu firmy NEMOROS, s. r. o., neboť i kdyby byla tvrzená vědomost firmy NEMOROS, s. r. o. prokázána, nečinilo by to kupní smlouvu absolutně neplatnou. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, a usnesení ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006). Závěrem uvedl, že nevyužije-li věřitel svého práva odporovat právního úkonu dlužníka podle §42a obč. zák., nemůže téhož výsledku dosáhnout námitkou rozporu právního úkonu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a výslovně v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V čem konkrétně dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; dovolatel pouze uvádí, že „pro to, aby byla předmětná kupní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor s ustanovením §39 občanského zákoníku postačí prokázání úmyslu zkrátit tímto právním úkonem žalobce jako věřitele ze strany žalovaných 1) a 2), jakožto prodávajících. Přitom má žalobce za to, že takové jednání žalovaných 1) a 2) bylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno důkazy, které označil“ . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu I. stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedli, že mají za to, že dokazování bylo provedeno zcela správně a s rozhodnutím soudů se plně ztotožňují.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Odvolací soud (oba soudy) totiž při rozhodování plně reflektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, popř. jeho obcházení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2009, pod číslem 54, a dále rozsudky ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, a ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, in www.nsoud.cz). Judikovaný právní závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu ovšem, jak správně uzavřel odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav, nebylo možné v tomto případě uplatnit.
Dovolatel v podaném dovolání neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla (měla být) řešena soudy rozdílně. Rovněž z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatel v dovolání polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost jeho dovolání nezakládá.
K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), též s odkazem na relevantní judikaturu, vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku tedy nebylo možno vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu