ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3512.2010.1
3 0 Cdo 3512/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně Ing. l. K. , zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 102/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 55 Co 452/2009 - 63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2010, č. j. 55 Co 452/2009 – 63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2009, č. j. 20 C 102/2008 – 31, se v zamítavém výroku ohledně částky 240.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil, v odvoláním napadených výrocích II. a III., rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2009, č. j. 20 C 102/2008 – 31, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 240.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou restitučního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 190/2002 (dále také „posuzované řízení“) a nezákonným rozhodnutím v této věci.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně zahájila dne 25. 3. 2002 řízení, jehož předmětem byla náhrada za živý a mrtvý inventář ve výši 812.267,- Kč (podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) a právo na vydání majetkového podílu ve výši 255.582,- Kč z transformace družstva (podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů), proti Zemědělskému družstvu P. u Okresního soudu v Kroměříži. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 12 C 190/2002. Jednání konané dne 4. 3. 2004 bylo odročeno na neurčito za účelem přibrání znalce z oboru písmoznalectví. Původně ustanovená znalkyně zemřela, proto bylo potřeba ustanovit novou znalkyni, která soudu doručila znalecký posudek dne 7. 5. 2004. Jednání nařízené na 19. 8. 2004 bylo odročeno z vážných rodinných důvodů žalobkyně a jejího zmocněnce. Na podzim roku 2004 se uskutečnila další čtyři jednání, na kterých byli vyslechnuti svědci. Vyvstala potřeba vypracování nového znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který byl soudu doručen dne 11. 5. 2005. V roce 2005 a 2006 probíhala řada dalších jednání ve věci, bylo neustále doplňováno dokazování. Dne 1. 6. 2006 byl ve věci vyhlášen zamítavý rozsudek, proti kterému se žalobkyně odvolala. Spis byl předložen krajskému soudu k projednání odvolání dne 15. 11. 2006 a poté byl do 27. 12. 2007 zapůjčen žalované (Ministerstvu spravedlnosti, odboru odškodňování) z důvodu žalobkyní podané žádosti (datované dne 29. 3. 2007) o poskytnutí mimosoudního odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daného řízení. Žalovaná této žádosti nevyhověla, jelikož délku posuzovaného řízení považovala za přiměřenou.
Soud prvního stupně dovodil, že v předmětné věci nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), jež by zakládalo odpovědnost státu za způsobenou škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. Shledal v něm však nesprávný úřední postup spočívající v jeho nepřiměřené délce. Uvedl, že se nejednalo o typ řízení, které by mělo pro žalobkyni zvýšený význam. Řízení nepovažoval za jednoduché po skutkové ani po právní stránce (byla prováděna řada důkazů). Přihlédl k jednání žalobkyně v průběhu řízení, která měnila své postoje v závislosti na provedených důkazech, byla vyzývána k doplnění žaloby, k předložení důkazů, neplnila svou poplatkovou povinnost. Konstatoval, že žalobkyně v posuzovaném řízení nepodala stížnost na průtahy či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dodal, že v řízení o odškodnění za nepřiměřenou délku soud nezkoumá postup orgánu veřejné moci (soudu) v posuzovaném řízení. Uzavřel, že v konkrétní věci se jeví jako adekvátní zadostiučinění částka 10.000,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přitakal rovněž jeho právnímu závěru. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zohlednil kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk. Zdůraznil, že posuzované řízení nebylo v době podání žaloby na odškodnění doposud pravomocně skončeno. Průtah v řízení shledal v období od předložení věci odvolacímu soudu do doby, kdy byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti, odboru odškodňování. Zdůraznil skutkovou a právní náročnost věci. Délka řízení byla negativně ovlivněna také jednáním žalobkyně. Zopakoval, že v řízení o přiměřené zadostiučinění nelze přezkoumávat procesní postup soudu v předmětném řízení. Posuzované řízení odvolací soud nepokládal pro žalobkyni za významné, rozhodně ne srovnatelné s řízeními o osobním stavu, trestněprávními, rodinněprávními, a to rovněž s ohledem na výsledek posuzovaného řízení (žaloba byla zamítnuta).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a opírá je o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy rozhodly odlišně od Evropského soudu pro lidská práva (dále také ESLP) a od tuzemských soudů, a to při posuzování celkové délky řízení, jednání žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení, postupu orgánů veřejné moci a konečně i při hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni. Dovolatelka má za to, že soudy nesprávně hodnotily průtahy v posuzovaném řízení. Upozornila, že první jednání ve věci bylo nařízeno až za dva roky a deset měsíců od podání žaloby. Příliš četná jednání ve věci měla podle žalobkyně za následek rozmělnění věci a jeví se jí jako neopodstatněná a nadbytečná. První znalecký posudek, který byl zadán z oboru písmoznalectví a který měl ověřit, zda podpis na listině k upsání členského vkladu je podpisem žalobkyně nebo její matky, byl zmařen postupem soudu, neboť znalec měl k dispozici listinu, na které byl podpis její matky a nikoli podpis žalobkyně. Proto bylo potřeba vypracovat nový znalecký posudek, který uvedl, že předmětnou listinu dovolatelka nepodepsala. Domnívá se, že soudu předložila všechny potřebné důkazy již s podanou žalobou. Konstatovala, že rozsudek byl ve věci odvolacím soudem vydán dne 25. 2. 2010, proti němuž žalobkyně podala dovolání. Odvolací řízení trvalo tří a půl let, přičemž jí nemůže být kladeno k tíži, že spis si vyžádal odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti na základě její žádosti o poskytnutí odškodnění. Nesouhlasí s názory soudů ohledně složitosti řízení. Věc byla projednávána v době, kdy k dané problematice již existovala konstantní judikatura. Dovolatelka napadá také závěr o tom, že se nejednalo o pro ni zásadní typ řízení. Očekávala (stejně tak její právní předchůdci), že přijetím restitučních zákonů (mezi něž zákon č. 229/1991 Sb. patří) dojde ke zmírnění následků majetkových křivd. Bylo tak povinností státu, aby přijal potřebná opatření a o těchto nárocích rozhodl rychle a bez vzniku další újmy u oprávněných osob. Nelze jí klást k tíži, že nepodala hierarchickou stížnost nebo návrh dle ust. §174a zákona o soudech a soudcích, odkázala na rozhodnutí ESLP ve věci Vokurka proti České republice . Byl to žalovaný, kdo v posuzovaném řízení měnil charakter nároků žalobkyně a jejího právního předchůdce tak, aby se s žalobkyní nemusel vypořádat. Výše poskytnutého zadostiučinění neodpovídá částce, která je v obdobných případech oběma soudy přiznávána, stejně tak neodpovídá judikatuře ESLP. Naznačila možný způsob výpočtu, odvozený z Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., vypracovaného Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Má za to, že jí soudy měly přiznat za čtyři roky řízení částku 45.000,- Kč a poté za další měsíc částku 1.250,- Kč, kdy tuto výslednou částku mohly dále dle vlastního uvážení upravit (zvýšit o 50 % z důvodu zvýšeného významu, příp. snížit o 20 %, pokud by dospěly k závěru, že se dovolatelka na délce řízení podílela). Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.
Žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam,
a proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázek zhodnocení celkové délky řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, postupu orgánu veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, významu předmětu řízení pro žalobkyni podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a kritéria, zda žalobkyně využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Tyto otázky posoudil odvolací soud odlišně, než je uvedeno v judikatuře soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“ nebo „R 58/2011“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Odvolací soud, stejně tak soud prvního stupně, chybně posoudil celkovou délku řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk). Jelikož posuzované řízení nebylo ke dni rozhodování soudů o přiměřeném odškodnění doposud skončeno, měly soudy při svém rozhodování vycházet ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.), nikoli ze stavu řízení ke dni podání žaloby na zadostiučinění v této věci. Pro odvolací soud to znamenalo nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, což odvolací soud neučinil (srov. Stanovisko část V.). Do celkové délky řízení je třeba započítat i dobu, po kterou byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti za účelem mimosoudního projednání žádosti o odškodnění.
Kritérium významu předmětu řízeni (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) neposoudil odvolací soud rovněž správně, neboť jak dovodil Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. rozsudek ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009 a dále rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4671/2010) „nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.“
Výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozenou, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Obdobně se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Nelze přičítat k tíži žalobkyně, že nevyužila dostupné prostředky nápravy k odstranění průtahů v posuzovaném řízení. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51). K této otázce se dovolací soud vyjádřil ve Stanovisku, v němž pod bodem IV. ad b) uvedl, že „ani po novele §174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů , ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. §6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo §101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní).“
Není správný názor odvolacího soudu, že nelze přezkoumávat procesní postup soudu v posuzovaném řízení. Naopak je třeba vždy zkoumat postup orgánů veřejné moci během řízení (ve smyslu §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to zejména jeho soulad s procesními předpisy. Je tedy nutné posuzovat, do jaké míry je nepřiměřená délka způsobena postupem soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) a případně i v řízení ustanovených soudních znalců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009).
Jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 20011, sp. zn. 30 Cdo 4671/2010 „dovolací soud musí trvat na tom, aby při stanovení výše zadostiučinění v penězích byl postup soudu prvního stupně či případně soudu odvolacího vyjádřen dle kritérií uvedených již ve Stanovisku slovy, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona - devátá právní věta). K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 (dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).“
Stanovení výše přiměřeného zadostiučinění musí vycházet ze základní částky, následně dále upravené (přesný postup je uveden ve Stanovisku části VI. a dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Absence výpočtu přiměřeného odškodnění v rozhodnutí soudů obou stupňů představuje neúplné právní posouzení nároku žalobkyně, když se soudy konkrétně nevyjádřily k tomu, jakým způsobem se kritéria ust. §31a odst. 3 odpŠk promítla do poskytnuté výše zadostiučinění v penězích.
Protože právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem není správné z důvodů shora vyložených, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek v rozsahu dotčeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu