ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.422.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 422/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce nezletilého D. C. , zastoupeného otcem Ing. Přemyslem Chmelařem, bytem v Praze 5, Radlická 49 jako zákonným zástupcem a Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 28, proti žalovaným 1) České republice-Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a 2) České republice-Ministerstvu Spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 166/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č. j. 1 Co 53/2010-108, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č. j. 1 Co 53/2010-108, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2009, č.j. 32 C 166/2005-71, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 1.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen ve smyslu §101 obč. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 53/2010-108, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně shodně dovodil opodstatněnost námitky promlčení, vznesené organizačními složkami žalované, a to u prvních dvou tvrzených zásahů do osobnostních práv žalobce, ke kterým mělo dojít dne 25. května 2000 a dne 7. února 2002. U tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce způsobeného vazbou otce, která následně trvala až do 20. prosince 2002, byla podle názoru odvolacího soudu žaloba podána poslední den běhu promlčecí doby, tedy 20. prosince 2005, to znamená, že tento nárok není promlčen. Konstatoval však, že vzetí do vazby a její trvání je třeba považovat za výkon práva, přičemž zákonnost a oprávněnost nařízené vazby není soud v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti oprávněn přezkoumávat. Nadto sám žalobce potvrdil, že ačkoliv byl jeho otec z převážné části obžaloby zproštěn, byl odsouzen pro trestný čin podvodu. Odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že v době vzetí otce žalobce do vazby bylo žalobci tři a půl roku, takže objektivně nemohla být jeho čest, důstojnost či vážnost ve společnosti snížena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zákonnému zástupci žalobce dne 26. července 2010 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal zákonný zástupce žalobce dne 11. srpna 2010 dovolání, doplněné podáním ustanoveného právního zástupce ze dne 25. listopadu 2011, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má podle něj zásadní právní význam a za dovolací důvod považuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem /§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř./. Dále se domnívá, že dovolání žalobce je přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Na závěr konstatuje, že dovolání je důvodné též s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud hodnotil „ objektivně“ základ nároku žalobce bez doplnění dokazování či vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bez jakéhokoli poučení žalobce podle §118a o.s.ř.) k posouzení oprávněnosti nároku žalobce, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. žalobce uvedl, že odvolací soud se začal v návaznosti na jiné právní posouzení zabývat meritorně nárokem žalobce (což soud prvního stupně neprovedl) u jednoho z tvrzených zásahů bez provedení jakéhokoliv navrženého důkazu. V této souvislosti odkázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně /viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, rozsudek téhož soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001/. Při posuzování otázky promlčení nemajetkové újmy po změně rozhodovací soudní praxe, ke které došlo koncem roku 2008 (tedy po podání žaloby), by měly soudy podle názoru žalobce dbát principu předvídatelnosti soudního rozhodování a věnovat pozornost otázce, zda vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 341. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09). Tím se však soudy obou stupňů podle žalobce v dané věci vůbec nezabývaly. Dovolatel se domnívá, že okamžik vzniku imateriální újmy, která mu byla způsobena, je podmíněn nikoliv časem vzniku neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, nýbrž časem vzniku následku, který byl takovýmto zásahem způsoben.
Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. května 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009). Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou, zda je toto dovolání přípustné s pozitivním závěrem.
V prvé řadě je třeba vyjít ze skutečnosti, že odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že pokud k neoprávněnému zásahu proti osobnostní sféře žalobce mělo dojít dne 25. května 2000, dne 27. května 2000 a dne 7. února 2000, byla v tomto případě vznesená námitka promlčení nároku opodstatněná, takže z tohoto důvodu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v této části jako správné potvrzeno podle ustanovení §219 o.s.ř. Naproti tomu za nepromlčený (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud posoudil nárok spojovaný s vazbou otce žalobce, která trvala do 20. prosince 2002, byť pak následně tento nárok zhodnotil z jím v rozhodnutí popsaných důvodů jako neopodstatněný, takže i v tomto případě rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil.
V této souvislosti je třeba připomenout, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – na tomto místě je třeba připomenout skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo sice toto ustanovení zrušeno, avšak teprve s účinností ke dni 31. prosince 2012].
Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v souvislosti s rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tvrzenými zásahy ze dne 25. května 2000, dne 27. května 2000 a dne 7. února 2000, pak je přípustnost dovolání v této části dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť toto rozhodnutí má v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam při řešení otázky uplatnění námitky promlčení vůči uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud tedy nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru o již zmíněné důvodnosti dovolání v této části.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. října 2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011, zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10, konstatuje, že „ předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé. V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06 dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení. Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující: Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace. Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu." Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.
Dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“ (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010–127).
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak v uvedených výrocích z vyložených zásad plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v této části za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
V případě nároku spojovaného s vazbou otce žalobce, která trvala do 20. prosince 2002, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nedovodil jeho promlčení, avšak nedůvodnost nároku dovodil z jiných, v rozhodnutí popsaných důvodů, takže rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v tomto výroku. Zde však je třeba uvážit, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, jak jej odvolací soud označil , ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2012, sp.zn. 23 Cdo 3815/2010). Popsané důvody je pak třeba vztáhnout i na dotčený výrok rozsudku odvolacího soudu se závěrem, že je proti němu dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud ( oproti soudu prvního stupně ) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat ; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej např. rozsudek NS ČR ze dne 28. března 2012, sp.zn. 23 Cdo 101/2012).
Právě takovouto vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. odvolací soud v tomto výroku zatížil své rozhodnutí, když sám zcela odchylně posoudil důvody, pro které v této části žalobu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu