ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4391.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4391/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. F. , zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalovaným 1) J. H. a 2) J. H. , zastoupeným Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1961, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 207/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č.j. 30 Co 493/2008-233, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2008, č.j. 19 C 207/2006-117, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „na st. parcele č. st. 634, stavební parcely č. 625 o výměře 19 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, st. parcely č. 624 o výměře 215 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 626 o výměře 290 m2 - zahrada, vše zapsané na LV 852 pro katastrální území M., obec K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno“ (dále též „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že „manželé V....prodali nemovitosti žalobci...kupní smlouvou ze dne 31. 5. 2004...Následně byli jako vlastníci nemovitostí zapsáni do katastru nemovitostí žalovaní, a to na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j. 8 C 231/2004-37 ze dne 24. 5. 2005, vlastníky se v tomto případě žalovaní stali v souladu s ustanovením §132 odst. 2 občanského zákoníku dnem vyznačené právní moci tohoto rozhodnutí, tedy dnem 5. 6. 2006. Rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 8 C 213/2004-37 ze dne 24. 5. 2005, na základě kterého se manželé V. stali vlastníky předmětných nemovitostí, byl zrušen rozhodnutím Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 51/2007-135 ze dne 31. 1. 2007.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v souladu se zákonem, v dobré víře, že převodci byli v době uzavření kupní smlouvy vlastníky nemovitosti. V souladu se shora citovanou zásadou nemůže mít následné zrušení soudního rozhodnutí, kterým převodci nabyli vlastnické právo za následek zánik vlastnictví nabyvatelů, tedy žalovaných.“ Vyloženou skutkovou a právní konstrukcí mělo být tedy - jak se podává z obsahu spisu - vyjádřeno, že původní vlastníci předmětných nemovitostí - manželé P. a J. V. - vlastnické právo k těmto nemovitostem převedli na A. F. (nynějšího žalobce), proti němuž ovšem posléze podali žalobu, jíž se domáhali určení, že jsou vlastníky těchto nemovitostí. V mezidobí, kdy ve shora označeném řízení Okresní soud v Kladně podané určovací žalobě manželů V. vyhověl a kdy na základě tohoto rozsudku došlo k zápisu (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí, dříve ovšem, než došlo ke zrušení uvedeného rozsudku rozhodnutím odvolacího soudu, manželé V. převedli vlastnické právo k těmto nemovitostem na manžele J. H. a J. H. (nynější žalované). Následně pak vznikl v této věci spor o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, kdy žalovaní se proti určovací žalobě, podané A. F., brání s argumentací, že předmětné nemovitosti nabyli od manželů V. v dobré víře.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné určovací žalobě vyhověl, a dále rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, ten při posuzování věci vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními, avšak věc po právní stránce posoudil jinak. Dospěl totiž k závěru, že kupní smlouva, kterou uzavřeli manželé V. (prodávající) s manžely H. (žalovanými), je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť „z obsahu spisu, ani připojeného spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 8 C 231/2004, se nepodává nic, vyjma posléze zrušeného deklaratorního rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, č. j. 8 C 213/2004-37, z čeho by bylo možno dovodit existenci vlastnického práva manželů V. ku dni uzavření kupní smlouvy se žalovanými (15. 5. 2006). Při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohli manželé V. převést kupní smlouvou ze dne 15. 5. 2006 na žalované vlastnická práva k předmětným nemovitostem, jejichž nositeli nebyli.“
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 2435/2009-175, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, dovolatelům však v průběhu odvolacího řízení odpovídajícím způsobem (§118a odst. 2, §211 o.s.ř.) procesně nesignalizoval, že je věc možno po právní stránce posoudit jinak, čímž jim neumožnil vyjádřit se k uvažovanému právnímu posouzení věci, což v důsledku přivodilo vydání tzv. překvapivého, resp. nepředvídatelného rozhodnutí.
Odvolací soud svým novým, v záhlaví označeným, rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných (ve výroku označených) nemovitostí. V odůvodnění uvedl, že manželé V. v době uzavření kupní smlouvy se žalovanými dne 15.5.2006 nebyli vlastníky těchto nemovitostí, neboť je v předchozí době platnou kupní smlouvou ze dne 31.5.2004 převedli do vlastnictví žalobce a od této smlouvy neodstoupili. Nemohli proto vlastnické právo k těmto nemovitostem, jehož nositeli nebyli, platně převést na žalované a kupní smlouva ze dne 15. května 2006, uzavřená mezi manželi V. a žalovanými, je neplatná pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč.zák.). Žalovaní se tedy na základě této smlouvy nestali vlastníky sporných nemovitostí a vlastnické právo nezískali ani jiným způsobem (např. vydržením). Na tomto právním závěru nemůže nic změnit ani závěr skutkový, že žalobce manželům V. kupní cenu za prodané nemovitosti neuhradil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost odvozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm (jak lze zjistit z jeho obsahu) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelé, kromě námitky týkající se absence žalobcova naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř, s odkazem na §237 odst. 3 o. s. ř. za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považují, „zda neexistence nevyplacené kupní ceny (bezprostředně při podpisu kupní smlouvy) vytváří či nevytváří neplatnost kupní smlouvy od samého začátku. Neboť rozvazovací podmínka v takto uzavřeném závazku (ze dne 31.5.2004 mezi prodávajícími manžely V. a žalobcem) deklaruje projev vůle smluvních stran založené na garanci úplaty kupní ceny. Potvrzení vlastnictví žalobci KSvP (roz. odvolacím soudem) vytváří stav právní nejistoty pro stěžovatele (roz. odvolatele) , ale i možnost neoprávněného obohacení ze strany žalobce a to nejprve nejen vůči prodávajícím (manželům V.), ale potažmo nyní i vůči stěžovatelům.“ Podle dovolatelů odvolací soud „dostává celý spor do jisté zmatečnosti tím, že podporuje fixní ideu žalobce, který odmítá vyrovnání dluhu formou peněz s třetí osobou (manžely Veselými), nýbrž je jeho (i před soudem vyslovenou) snahou nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Z předložených důkazů evidentně vyplývá, že žalobce přímou cestou nikdy žádné vlastnické práva k předmětné nemovitosti nemohl nabýt. Takto KSvP (roz. odvolacím soudem) pojaté právní instituty vlastnictví a zástavy se podle platné právní úpravy neměly v tomto případě nikdy prolnout, neboť zástava od samého začátku předcházela u žalobce jím následně požadované vlastnictví. Přestože se KSvp jal společně s žalobcem prosazovat až následek, tzn. řešit výši dlužné pohledávky namísto peněz (jak určuje OZ), převodem nadhodnoceného předmětu do vlastnictví žalobce (a to ještě po třetí osobě – stěžovatelích, u nichž jim schází jakýkoliv právní důvod a hlavně vztah k žalobci.“ Dovolatelé závěrem navrhli zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v řízení o dovolání má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř., které omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především z toho hlediska, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, sp. zn. 33 Odo 649/2005, nebo např. sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )]. Z uvedeného vyplývá, že v případě námitky nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí.
Protože je v posuzované věci dovolání přípustné, bylo ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. povinností dovolacího soudu předně posoudit, zda odvolací řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, je či není zatíženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud však žádnou takovou (jinou) vadu řízení nezaregistroval. Odvolací soud v dalším řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho kasačním rozsudku ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, a před následně vydaným rozhodnutím zákonu odpovídajícím způsobem (§118a odst. 2, §211 o. s. ř.) signalizoval účastníkům řízení, že je věc možno po právní stránce posoudit jinak a účastníkům tak procesně umožnil případně nově argumentovat v rámci jejich uplatněného nároku, resp. procesní obrany, čímž bylo zamezeno procesní situaci spočívající v následném vydání tzv. překvapivého, resp. nepředvídatelného rozhodnutí.
Odvolací soud rovněž plně respektoval §213 o. s. ř. odst. 2 o. s. ř. a pro své měnící rozhodnutí procesně korektním způsobem zjistil skutkový stav věci, který mu umožnil přistoupit (jak bude rozvedeno níže) k právnímu posouzení věci spočívajícímu v právně kvalifikačním závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 15. května 2006 mezi prodávajícími manžely V. a žalovanými z důvodu, že prodávající v předmětnou dobu nebyli vlastníky převáděných nemovitostí.
Dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Dovolatelé nedůvodně vytýkají odvolacímu soudu pochybení, pokud nezohlednil, že „určovací žaloba vedená proti stěžovatelům (roz. dovolatelům) ztratila preventivní funkci již v zárodku jejího podání tím, že v této době nebyl žalobce nositelem vlastnického práva k této nemovitosti.“ Žalobce v podané žalobě tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a že z důvodu zajištění souladu mezi tvrzeným právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, podle něhož žalovaní byli k datu podání žaloby evidováni v katastru jako vlastníci těchto nemovitostí, se domáhá vydání soudního rozhodnutí, jímž bude toto jeho vlastnické právo deklarováno.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že je-li zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, příp. na základě jiných zákonem předvídaných skutečností, záznamem podle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak nelze, než žalovat na určení vlastnictví. Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, případně osobou, jež své vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí popírá, a osobou, jež má být jako tvrzený skutečný vlastník do katastru zapsána (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, případně ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3892/2011, in www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva postupoval v souladu s právní úpravou a s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Prostřednictvím této námitky se tedy dovolatelům na podkladě dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozsudku nepodařilo zpochybnit.
Dovolatelé rovněž nesprávně dovodili nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s řešením právní otázky „o existenci nevyplacených peněz při podpisu kupní smlouvy (dne 31.5.2004 mezi prodávajícími manžely V. a žalobcem)“ , která podle jejich názoru „ukazuje, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky obsažené v tomto závazku.“ Odvolací soud v řízení vycházel také ze skutkového zjištění, že „žalobce manželům V. skutečně kupní cenu za prodané nemovitosti neuhradil“ , přičemž současně správně (při právním posouzení věci) uzavřel, že tato okolnost předmětnou kupní nečiní ani neplatnou ani neúčinnou. Z obsahu této kupní smlouvy přitom nevyplývá, že by její účastníci sjednali pro případ nezaplacení kupní ceny rozvazovací podmínku. Ve smlouvě je totiž uvedeno, že manželé P. V. a J. V. prodávají označené nemovitosti žalobci „za sjednanou kupní cenu 786.000,- Kč slovy...“ , a že „Kupní cena ve výši 786.000,- Kč slovy...bude uhrazena při podpisu této kupní smlouvy.“ Správnost rozsudku odvolacího soudu se tedy dovolatelům nepodařilo zpochybnit ani prostřednictvím této námitky.
Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelů poukazující na §159a o. s. ř. při tvrzení (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že „předchozí pravomocný rozsudek určovací žaloby (se stejným předmětem určení vlastnického práva) na určení vlastnictví manželů V. vůči žalobci zavazoval v té době jednak účastníky (žalobce a manžely V.), všechny (soudní a správní) orgány a následně i stěžovatele.“ Jak již zjistil a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl odvolací soud, rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. května 2005, č.j. 8 C 231/2004-37, jímž bylo (ve sporu žalobců P. V. a J. V. proti žalovanému A. F.) určeno, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 343 v K. a dalších specifikovaných nemovitostí, byl (na základě včas podaného odvolání žalovaného) zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č.j. 28 Co 51/2007-135, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neboť v průběhu uvedeného řízení vzali žalobci žalobu v plném rozsahu zpět, Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 3. července 2007, č.j. 8 C 231/2004-146, řízení zastavil. Protože rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. května 2005, č.j. 8 C 231/2004-37, věc pravomocně neskončila, nemohou se ve vztahu k němu (logicky) uplatnit závěry dovolatelů, jež v tomto směru odkazují na ustanovení §159a o. s. ř., že (odst. 1) nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, že (odst. 4) v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány, a že (odst. 5) jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Správně přitom odvolací soud také zdůraznil, že v daných skutkových souvislostech dobrá víra žalovaných nemohla vést k nabytí jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Jestliže totiž manželé P. a J. V. nebyli v době, kdy uzavírali kupní smlouvu s žalovanými, vlastníky převáděných nemovitostí, nemohlo [v důsledku zásady nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (tj. že nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má)] dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalované. Na tom nic nemohla změnit jejich dobrá víra v době uzavírání předmětné kupní smlouvy, která má totiž právně relevantní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. §134 a násl., §486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy – jak správně dovodil odvolací soud – nepatří.
Rovněž dovolací námitka, že ve shora popsaném soudním řízení „postup (manželů V.) nelze charakterizovat jinak, než jako akt odstoupení od kupní smlouvy v momentě, kdy při jejím podpisu nedošlo k její naplnění platbou kupní ceny a tento akt nebyl napraven kupujícím ani později“ , správnost rozsudku odvolacího soudu nezpochybňuje. Ani při takto formulované dovolací námitce totiž nebylo zpochybněno skutkové zjištění a na něj navazující právní posouzení, že prodávající manželé V. od kupní smlouvy, kterou uzavřeli s žalobcem, z důvodu prodlení žalobce, jenž nesplnil svůj závazek (nezaplatil prodávajícím kupní cenu), neodstoupili; přitom sama okolnost, že byla podána žaloba o určení vlastnictví, nepředstavuje právně relevantní uplatnění odstoupení od předmětné smlouvy (k tomu srov. např. z aktuální judikatury rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, in www.nsoud.cz ).
Dovolatelům se tak (prostřednictvím uplatněného a vylíčeného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nepodařilo správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit; Nejvyšší soud jako soud dovolací proto jejich dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé, jejichž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. března 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu