ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.725.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 725/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce PROJECT building s.r.o ., IČ 47917431, se sídlem v Brně, Erbenova 375/8, a vedlejších účastníků na straně žalobce a) Ing. arch. Gustava Křivinky , IČ 15200841, místem podnikání Lelekovice 213, b) Ing. arch. Aleše Buriana , IČ 12196584, místem podnikání Kuřim, Pod Vinohrady 703, c) Ing. arch. Petra Stojana , IČ 60365421, místem podnikání Brno, Velkopavlovická 4071/23, všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, M. Steyskalové 62, proti žalovaným 1) CENTROPROJEKT a.s ., IČ 26907241, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 167, a 2) VPÚ DECO Praha a.s ., IČ 60193280, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1014/20, zastoupených JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1596, o ochranu autorských práv, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, se s výjimkou výroku VI. zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výrokům II. až V. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. prosince 2009, č.j. 23 C 13/2008-321, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2011, č.j. 23 C 13/2008-441, a doplňujícího rozsudku ze dne 7. ledna 2011, č. j. 23 C 13/2008-447, uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 14.304.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III. a IV. a výrok II. doplňujícího rozsudku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pro zadavatele - Krajský soud v Brně (dále jen „zadavatel“) - byla bez smluvního podkladu v březnu 2005 vypracována objemová studie (dále jen „studie“) týkající se vybudování justičního areálu na nábřeží řeky Svratky v Brně. Ve vztazích týkajících se studie i ve vztazích tomu předcházejících, byla se zadavatelem výhradně žalující firma (nikoliv členové autorského kolektivu), žalobce na veřejnosti jednal svým jménem, žalobce dal podnět ke zhotovení architektonického díla, vedl autory při vytváření díla, studie byla zveřejněna pod jménem žalobce , který je tak ve sporu aktivně legitimován. Soud prvního stupně vyšel přitom zejména ze shora uvedené smlouvy o zhotovení projektové dokumentace, z titulní strany studie, kde jsou uvedeni žalobce a Architektonická kancelář Burian-Křivinka, Kalvodova 13, Brno, z jejího dalšího listu, kde nad textem Kolektiv autorů architektonického návrhu jsou připojeny tři podpisy autorů (a zároveň vedlejších účastníků v tomto sporu), přičemž poslední z nich je zároveň statutárním zástupcem žalobce a konečně z toho, že výkresy ve výkresové části studie jsou označeny výrazným logem žalobce . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že studie měla charakter autorského díla ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”) a byla kolektivním dílem ve smyslu §59 odst. 1 autorského zákona , byla vytvářena z podnětu a pod vedením žalobce a uváděna na veřejnost pod jeho jménem, a proto je žalobce v řízení aktivně legitimován. Zadavatel žalobci za poskytnutí studie ničeho nezaplatil. Poté zadavatel zadal formou veřejné zakázky zhotovení projektové dokumentace pro výstavbu Justičního areálu v Brně, která podle zadávacích podmínek měla vycházet ze studie (zpracované obchodní společností PROJECT building s.r.o. – tedy žalobcem) a obsahovala odstavec, ve kterém zadavatel vítěze soutěže zavázal zvláštní podmínkou, že vypořádá případné závazky plynoucí z autorských práv zpracovatelů předmětné studie. Žalovaní se stali vítězi soutěže na veřejnou zakázku a smlouvou o dílo z 21. června 2005 se zavázali zpracovat projektovou dokumentaci. V této smlouvě byla mimo jiné sjednána i „zvláštní podmínka“ vypořádání případných závazků plynoucích z autorských práv zpracovatelů předmětné studie. Podle názoru soudu prvního stupně tak došlo k přenosu závazku k úhradě finančního ekvivalentu za vypracování studie žalobci ze zadavatele na žalované. Zadavatel následně poskytl studii žalovaným, kteří ji pak využili bez souhlasu žalobce v době od 21.6.2005 do 15.11.2006 při zpracování projektové dokumentace k justičnímu areálu. Dopisem ze dne 25. srpna 2005 žalobce a vedlejší účastníci na jeho straně vyzvali žalované ke zdržení se porušování autorských práv ke studii. Převzetím studie od zadavatele a jejím použitím při vypracování projektové dokumentace bez licenční smlouvy uzavřené se žalobcem, se oba žalovaní dopustili neoprávněného nakládání s autorským dílem a žalobci tak vznikl nárok vůči žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §40 odst. 3 autorského zákona ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny. Námitku promlčení, kterou vznesli oba žalovaní, soud prvního stupně posoudil jako neoprávněnou, když k neoprávněnému užívání studie docházelo po celé shora uvedené období, tedy do 15.11.2006, kdy začala běže t dvouletá promlčecí lhůta. Žaloba byla podána dne 17.3.2008, tedy ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Kromě toho námitka promlčení byla podle názoru soudu prvního stupně vznesena v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaní si museli být vědomi své povinnosti vypořádat s žalobcem své závazky z autorských práv, o způsobu vypořádání s žalobcem opakovaně jednali a žalobce měl až do doby výslovného odmítnutí požadavku žalovanými oprávnění se domnívat, že jeho nárokům vyhoví a že budou vypořádány mimosoudně .
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. října 2011, č.j. 1 Co 107/2010-535, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – V.) s tím, že o nákladech řízení státu rozhodne soud prvního stupně samostatným rozhodnutím (výrok VI.).
V průběhu odvolacího řízení soud druhého stupně vyzval žalobce podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a navržení důkazů, které by prokazovaly, že je nositelem práv z kolektivního díla, a je tedy (z tohoto důvodu) v řízení aktivně legitimován. Šlo zejména o skutečnost, která osoba dala podnět k vytvoření předmětné studie, která konkrétní osoba vytváření tohoto díla vedla a pod jakým konkrétním jménem bylo dílo uvedeno na veřejnost.
Žalobce k uvedené výzvě ze strany soudu předložil listinu ze dne 22. srpna 2011, označenou jako čestné prohlášení, kde spolu s vedlejšími účastníky uvádí, že právní forma prezentace studie, jakož i uplatnění nároků, které z ní vyplývají, je ryze soukromoprávní záležitostí žalobce a vedlejších účastníků spadající do tzv. autonomie vůle, která při splnění zákonných podmínek nemůže být nikým zpochybňována. Vůle žalobce a vedlejších účastníků studii prezentovat jako kolektivní dílo vychází z reálné konkludentní participace jmenovaných subjektů na její tvorbě jakožto kolektivního díla při současné prezentaci tohoto díla vůči třetí osobě – na veřejnosti pod jménem PROJECT building s.r.o. Dále parafrázují odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodávají, že konsekventním vyjádřením konsensu společnosti PROJECT building a dále jmenovaných autorů ing. arch. Křivinka a spol., že v daném případě šlo o kolektivní dílo, je skutečnost, že ochrany u soudu se jako žalobce domáhá PROJECT building a další autoři jsou v procesní roli vedlejších účastníků.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však přes uvedené skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní sice užívali studii neoprávněně, ale žalobce není ve sporu aktivně legitimován, protože v průběhu řízení nebylo prokázáno, že studie splňuje pojmové znaky kolektivního díla uvedené v §59 odst. 1 autorského zákona. Ze záhlaví, z průvodní zprávy i z jednotlivých legend studie totiž podle tohoto soudu jednoznačně vyplývá, že za zpracovatele studie jsou vždy označeny dvě – případně tři – osoby – PROJECT building s.r.o., a Architektonická kancelář Burian-Křivinka, přičemž Ing. arch. Burian a Ing. arch. Křivinka jsou samostatnými podnikateli, neboť pracují každý na své vlastní IČ a z označení architektonické kanceláře nelze dovodit, že by tato kancelář představovala jediný právní subjekt. Pod jmény všech těchto zpracovatelů bylo dílo šířeno na veřejnosti. Pouhé, byť prokázané, tvrzení žalobce o tom, že vytvoření díla objednal zadavatel u žalobce na základě objednávky soudu ze dne 14. února 2005, že dílo předal 18. března 2005 zadavateli právě žalobce, a že autoři díla neměli podle svého prohlášení ze dne 22. srpna 2011 pochybnosti, že vedoucím díla je PROJECT building s.r.o., není podle názoru odvolacího soudu dostatečné pro prokázání zásadní skutečnosti, že studie měla charakter kolektivního díla. Autory díla tedy byli ve skutečnosti vedlejší účastníci na straně žalobce, kteří by výlučně byli oprávněni k uplatnění nároku. Prohlášení ze dne 22. srpna 2011 hodnotil odvolací soud pouze jako procesní stanovisko účastníka řízení. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále odvolací soud uvedl, že i kdyby žalobce byl ve sporu aktivně legitimován, dotčený nárok by mu nemohl být přiznán z důvodu promlčení práva, protože dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet již dnem 25.8.2005, kdy žalobce prokazatelně znal zásadní skutkové okolnosti pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu (uvedeného dne vyzval oba žalované ke zdržení se porušování autorských práv ke studii), a tato lhůta skončila dne 25.8.2007. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až 17.3.2008, uplatnil ji opožděně. Konečně podle odvolacího soudu námitka promlčení nebyla žalovanými vznesena v rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž přes výzvu a poučení soudu neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by mu objektivně zabránily uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení v promlčecí lhůtě.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 7. prosince 2011, přičemž právní moci nabyl dne 12. prosince 2011.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne 24. ledna 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V rámci uplatnění dovolacích důvodů vytýká, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně vztahujícími se k posouzení otázky aktivní legitimace žalobce v daném sporu. Dovolatel odvolacímu soudu (naopak) vytýká formalistický přístup při posuzování věci. Podle jeho názoru se odvolací soud při hodnocení důkazů soustřeďuje izolovaně na studii, přičemž ani v tomto směru nebyl důsledný. Odvolací soud se nevypořádal s právní relevancí dalších skutečností, které svědčí, že se v soudržném případě jednalo o kolektivní dílo. Pokud jde o posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány (připomíná zejména znalecký posudek Ing. arch. S.). Právní pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje v ústavně nekonformním výkladu zákona a jeho aplikaci, protože v daném případě nevychází z principu tzv. materiálního pojetí práva, jež je zdůrazňováno Ústavním soudem ČR. Odvolací soud se podle dovolatele dopouští libovůle, projevené „flagrantním“ porušením §132 o.s.ř., kdy nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a nehodnotil důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Ocitl se tím svými závěry mimo realitu, neboť v celém procesu výstavby nikdo o kolektivním díle, jakož i o legitimaci žalobce jako vedoucího kolektivního díla, nepochyboval. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil ve všech jeho výrocích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří podrobně vyvraceli argumentaci dovolatele a ztotožnili se se závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto výroku v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné, a to přes skutečnost, že odvolací soud podle názoru dovolacího soudu se věcí zabýval s náležitou pečlivostí (což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku), kdy však příčinou zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem, je výlučně jeho odlišný právní názor spojovaný s otázkami aktivní legitimace a promlčení uplatněného nároku.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000). Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. ; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. V daném případě pak odvolací soud při posouzení věci vycházel zejména z ustanovení §59 autorského zákona.
Podle §59 odst. 1 zmíněného zákona kolektivním dílem je dílo, na jehož tvorbě se podílí více autorů, které je vytvářeno z podnětu a pod vedením fyzické nebo právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení se kolektivní díla považují za zaměstnanecká díla podle §58 autorského zákona i tehdy, byla-li vytvořena na objednávku; objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Ustanovení §61 cit. zákona se na tato díla nevztahuje.
Podle §58 odst. 1 autorského zákona není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části.
Z uvedeného je patrno, že kolektivní dílo musí být vytvářeno na základě podnětu fyzické či právnické osoby. Musí se jednat o právně relevantní podnět , nikoli pouze o prostý nápad, ideu, impulz či iniciativu. Vedením při vytváření díla je nutné rozumět konstantní dozor výkonu tvořivé činnosti a její řízení spočívající zejména v udávání celkové koncepce a obsahového, funkčního či hospodářského charakteru díla a jeho konečného vzhledu. Na rozdíl od děl zaměstnaneckých je uvedení díla pod jménem fyzické nebo právnické osoby podmínkou pro vznik režimu kolektivního díla. V opačném případě se nejedná o dílo kolektivní. Objednávka, jako právně relevantní podnět investora, musí směřovat k vytvoření příspěvku kolektivního díla. Předmětem smlouvy o dílo musí být vytvoření takového příspěvku, nikoli vytvoření prostého díla na objednávku. Rozhodný je zde účel takové smlouvy, který musí být zjišťován dle konkrétních okolností případu. Je tomu tak i proto, že uplatnění režimu kolektivního díla znamená zásadní zásah do majetkových zájmů autora. Současně je třeba vzít zřetel i na zásadu, že u kolektivního díla příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití .
Zde je třeba uvážit, že Český stát přistoupil k takovému způsobu ochrany hospodářsky slabší strany, který odpovídá obecné soukromoprávní zásadě svobodné vůle. Za slabší stranu přitom zákon považuje autora. Zvláštní legální ochrana autora je v tomto smyslu projevena v závazkovém právu.
Autorský zákon spočívá jednak na obecných zásadách soukromého práva, které jsou legislativně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku, jednak na určitých zásadách zvláštních. Ty jsou typické právě pro právo autorské a práva související. Společně se zvláštním předmětem a s funkčním zaměřením charakterizují a systematicky profilují toto odvětví platného právního řádu. Jiná právní odvětví nejsou na těchto zvláštních zásadách vybudována. Důležitou zvláštní zásadou, na které legislativně spočívá autorský zákon, je zásada pravdivosti autorství. Ta se - spolu se zásadou neformálnosti vzniku práv - promítá i do práv souvisejících s právem autorským (obdobně srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma: Autorský zákon (EVK), 1. vydání, 2007, str. 4, 570 - 572).
Jak lze dovodit mimo jiné z ustanovení §46 odst. 4 a 6 autorského zákona a §47 odst. 1 věty druhé téhož zákona založení vztahu žalobce a autorů tvrzeného kolektivního díla zcela zřejmě nevyžadovalo splnění konkrétních formálních, resp. formalistických požadavků, aniž by bylo nezbytné trvat v tomto případě na písemné formě právního úkonu (opak nebyl tvrzen a ani prokazován). Podstatou základu úvahy o charakteru díla, tj. toho, zda se skutečně jednalo o kolektivní dílo, bylo ověření, zda došlo k naplnění výše vyložených kritérií vycházejících z ustanovení §59 odst. 1 autorského zákona, když primérní bylo posouzení vztahu objednatele a autorů. To pak, podle názoru dovolacího soudu v zásadě přiléhavě učinil soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se zaměřil na ověření, zda byly v daném případě splněny určité formální předpoklady založení vztahu mezi žalobcem a autory, které však autorský zákon zcela zřejmě pro daný případ nevyžaduje. Proto tedy jeho úvahy o tom, že není dána aktivní legitimace žalobce v dané věci, není možno hodnotit jako opodstatněné.
Pokud se týče otázky možného promlčení uplatněného nároku, pak (opět na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud měl uplatněný nárok za promlčený proto, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala podle něj běžet již dnem 25.8.2005 (kdy žalobce písemně vyzval, aby nezasahovali do jeho práva autorského), protože již tehdy podle tohoto soudu žalobce prokazatelně znal zásadní skutkové okolnosti pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu (uvedeného dne vyzval oba žalované ke zdržení se porušování autorských práv ke studii), a tato lhůta skončila dne 25.8.2007. Na tomto místě je však třeba připomenout, že v případě zásahu do práva autorského nebo jestliže takovému právu hrozí neoprávněný zásah, lze se podle ustanovení §40 autorského zákona domáhat celé řady instrumentů ochrany tohoto práva (jež jsou v tomto ustanovení uvedeny demonstrativně). Lze tak mimo jiné požadovat např. zákaz ohrožení práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy. Je zřejmé, že dopis ze dne 25.8.2005 sledoval právě tuto, a v zásadě též preventivní obranu před zásahem (resp. možným zásahem v plné šíři) do práva autorského. Zásah do tohoto práva pak byl završen teprve zpracováním projektové dokumentace na základě předmětné objemové studie (jako kolektivního autorského díla) a jejím předáním k dalšímu využití. Nelze proto počátek promlčecí doby spojovat s již uvedeným dopisem ze dne 25. srpna 2005.
V souvislosti s namítaným promlčením uplatněného nároku žalovanými soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že námitka promlčení byla podle jeho názoru vznesena v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaní si museli být vědomi své povinnosti vypořádat s žalobcem své závazky z autorských práv, o způsobu vypořádání s žalobcem opakovaně jednali a žalobce měl až do doby výslovného odmítnutí požadavku žalovanými oprávnění se domnívat, že jeho nárokům vyhoví a že budou vypořádány mimosoudně . Naproti tomu odvolací soud stručně dovodil pouze to, že námitka promlčení nebyla žalovanými vznesena v rozporu s dobrými mravy, když žalobce přes výzvu a poučení soudu neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by mu objektivně zabránily uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení v promlčecí lhůtě. Odvolací soud se však takto nikterak nevypořádal s důvody, pro které soud prvního stupně naplnění zásad obsažených v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v posuzovaném případě shledal. Není pak zřejmé, jak dalece v tomto případě vzal na zřetel to, že sice v znesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000).“
Protože tedy výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, výše vyloženým zásadám beze zbytku nevyhovuje, nelze jej hodnotit jako správný, takže Nejvyšší soud ČR dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. vyhověl, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Protože dovolání výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu – tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, je třeba poukázat na skutečnost, že proti těmto výrokům není dovolání přípustné neboť proti rozhodnutí o nákladech řízení není ustanoveními §236 až §239 o.s.ř. připuštěna možnost dovolacího přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 1/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu