ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3385.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3385/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slovenská konsolidačná, a. s., se sídlem v Bratislavě, Cintorínska 21, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35776005, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 659.051,58 EUR (původně 19.854.588,- Sk), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 22/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 248/2009-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2009, č. j. 41 Cm 22/2009-256, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 659.051,58 EUR (původně 19.854.588,- Sk), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Dovolatelka, odkazujíc nesprávně na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. v tom znění, jež bylo účinné toliko do 30. června 2009 (srov. novelu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.), spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že žádný zákon se nezabývá definicí pojmů „insolvence“ a „trvalá insolvence“ a ani dovolací soud dosud neřešil problematiku definice těchto pojmů a okamžiku jejich vzniku vzhledem k plynutí promlčecí doby. Pomíjí přitom, že s tou skutečností, že v době uzavření tzv. generální dohody (dále též jen „smlouva“) nešlo o pojmy zákonné, jsou spojeny zcela jiné konsekvence než ty, z nichž vychází. Nelze od dovolacího soudu v tomto řízení očekávat, že se bude zabývat – v obecné poloze, akademicky – definováním pojmu „trvalá insolvence“, neboť na řešení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jestliže výraz „trvalá insolvence“ použitý ve smlouvě není (a nebyl ani v době uzavření smlouvy) zákonným pojmem, pak cestou k poznání jeho významu není (nemůže být) nalézání jeho definice jako obecně platného vymezení jeho obsahu, nýbrž výklad tohoto výrazu v rámci výkladu právního úkonu, v němž byl použit. Nejde tedy o nic jiného než o zjištění vůle, kterou účastníci projevili použitím tohoto výrazu v celkovém kontextu konkrétního právního úkonu.
S tím se pak nutně pojí též závěr, že výsledky výkladu takového výrazu zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přivodit nemohou. Výklad téhož výrazu obsaženého v různých právních úkonech, použitého v jiném kontextu a za jiných okolností, může vést k různým výsledkům, tj. k odlišným závěrům o tom, jakou vůli strany jeho použitím projevily (srov. např. reflexi této skutečnosti v §266 odst. 4 obch. zák.). Otázku, jaký je obsah určitého výrazu použitého ve smlouvě, tedy nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, in www.nsoud.cz).
Za tohoto stavu by mohl založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce toliko závěr, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu výklad tohoto výrazu neprovedl vůbec, anebo jej sice provedl, leč nikoliv v souladu se závaznými výkladovými pravidly stanovenými zákonem a blíže vysvětlenými v rozhodovací praxi uvedených soudů. V souzené věci k takovému závěru dospět nelze. Odvolací soud (a též soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) výklad sporného výrazu provedl a učinil tak s dostatečnou pečlivostí, při respektu výkladových pravidel (byť je necitoval) stanovených v §20 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hosp. zák.“), jenž pozbyl účinnosti (s výjimkami stanovenými zákonem) dnem 31. prosince 1991 [srov. v té souvislosti §763 odst. 1 větu první a druhou obchodního zákoníku, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 2839/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4443].
Úvahám, jimiž byl odvolací soud při výkladu veden, nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud neshledává nelogickou argumentaci, jejímž prostřednictvím odvolací soud dovozuje, že užitím výrazu „trvalá insolvence“ smluvní strany neměly na mysli stav, kdy bude absolutně, s naprostou jistotou, vyloučeno, že by dovolatelka mohla ještě na pohledávku vůči společnosti CASSOVIAMILK, a. s. v likvidaci (dále též jen „dlužník“), obdržet nějaké plnění, a jenž dovolatelka ve své argumentaci spojuje se zrušením konkursu na majetek dlužníka či s právní mocí dodatečného rozvrhového usnesení konkursního soudu (jež měla v souvislosti s doručováním nastat až po zrušení konkursu). Soudy nižších stupňů v té souvislosti přiléhavě zdůraznily význam toho ujednání smlouvy, jež zakládalo závazek právního předchůdce dovolatelky uhradit žalované část dodatečně získaných prostředků od organizace, za kterou se muselo plnit na podkladě bankovního závazku z důvodu trvalé insolvence, a to v poměru k participaci na závazku; kdyby bylo vůlí smluvních stran přiznat výrazu „trvalá insolvence“ ten význam, jenž mu přisuzuje dovolatelka, pak by dodatečné získaní prostředků od dlužníka vůbec nepřicházelo v úvahu a ujednání o způsobu jejich vypořádání by nemělo žádný smysl.
V logickém souladu s těmito úvahami je pak též závěr, převzatý odvolacím soudem z rozhodnutí soudu prvního stupně, že „trvalá insolvence“ v tom smyslu, v němž byl tento výraz použit ve smlouvě, je stavem odpovídajícím situaci, v níž se dlužník ocitá v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek (srov. účinky prohlášení konkursu podle §14 zákona č. 328/1991 Zb., o konkurze a vyrovnaní, účinného do 30. června 2005). Podpůrně lze poukázat na ustanovení §306 odst. 1 větu druhou obchodního zákoníku (jak českého, tak slovenského), jímž je za typický důvod, pro nějž je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, označeno prohlášení konkursu na jeho majetek.
Správnost postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy nemůže zpochybnit argumentace dovolatelky založená na obsahu následné korespondence žalované, a to již z toho důvodu, že skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů poznatek o takové korespondenci nezahrnuje. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze správnost zjištěného skutkového stavu věci zpochybnit (skutkový dovolací důvod v něm dovolatel k dispozici nemá, srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud tedy z něho – též při zkoumání přípustnosti dovolání – vychází.
Argumentuje-li pak dovolatelka ustanoveními §34 a §35 odst. 2 občanského zákoníku, pak zřejmě přehlédla, že smlouva, z níž svůj nárok dovozuje, byla uzavřena v režimu jiného právního předpisu, v režimu hospodářského zákoníku, jenž stanovil vlastní interpretační pravidla (srov. k tomu výklad v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2839/2005), nehledě na to, že hospodářský zákoník nebyl ve vztahu k občanskému zákoníku v postavení zvláštního právního předpisu.
K procesnímu chování žalované (k tomu, na jakých právních argumentech zakládala původně svou procesní obranu) nelze při výkladu projevu její vůle přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2632/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 409).
Pro závěr, zda pohledávka uplatněná v souzené věci je promlčena, ostatně není rozhodný samotný okamžik, kdy se dlužník stal „trvale insolventním“, na který se dovolatelka ve své argumentaci soustředí. Podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu spočíval závazek žalované, jenž je předmětem tohoto řízení, v povinnosti podílet se jednou polovinou na ztrátách plynoucích z trvalé insolvence dlužníka, podmínkou vzniku odpovídajícího nároku byla tedy ztráta plynoucí z dlužníkovy „trvalé insolvence“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že tříletá promlčecí doba stanovená v §131a hosp. zák. běžící ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, je lhůtou objektivní; rozhodné je, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno objektivně, bez zřetele na to, zda je mohl v té době, ať již z důvodů subjektivních či z důvodů objektivních, uplatnit věřitel (srov. např. usnesení ze dne 18. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, in www. nsoud.cz). Pro počátek běhu promlčecí doby je tudíž rozhodné, kdy došlo ke ztrátě plynoucí z dlužníkovy „trvalé insolvence“, neboť již tehdy vznikl předmětný nárok vůči žalované a již tehdy jej bylo možno – objektivně vzato – uplatnit. Závěru odvolacího soudu (ne zcela přesně vyjádřenému), že ke ztrátě, spočívající v rozdílu mezi výší pohledávky vůči dlužníku a celkovou výší plnění, jež bylo na tuto pohledávku poskytnuto, došlo již okamžikem, kdy dovolatelka přijala plnění, jež bylo posledním plněním na tuto pohledávku, pak nelze ničeho vytknout, ani tento závěr tedy nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Již tímto plněním, nikoliv až posléze nabytou právní mocí dodatečného rozvrhového usnesení, se stran pohledávky vůči dlužníkovi ustálil stav majetkové sféry dovolatelky – vznikla jí ztráta v určité, konečné výši. Není přitom oproti názoru dovolatelky významné, zda mohlo ještě dojít v budoucnu ke změně, v jejímž důsledku by se jí dostalo dalšího plnění či by musela část plnění vracet (např. ke změně dodatečného rozvrhového usnesení v dovolacím řízení). Podstatné je, že k ničemu takovému, alespoň podle zjištěného skutkového stavu věci, nedošlo. I zde se důsledně promítá objektivní hledisko, vyplývající z povahy promlčecí doby stanovené v §131a hosp. zák.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu