ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3622.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3622/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MIGO, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Štěpařská 809/24, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze - Kobylisích, U Nádrže 625/6, proti žalované K. S. ,, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Čimelická 957, o zaplacení 330 218 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 142/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 4 Cmo 50/2011-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 4 Cmo 50/2011-158, v části druhého výroku, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žaloba byla v rozsahu částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, dále v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve třetím výroku o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze [poté, kdy k odvolání obou účastnic řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2009, č. j. 4 Cmo 330/2008-99, zrušil jeho (v pořadí první ve věci) rozsudek ze dne 9. července 2008, č. j. 48 Cm 142/2007-79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení] rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 48 Cm 142/2007-122, uložil žalované zaplatit žalobkyni 60 535 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 22. listopadu 2003 do zaplacení (bod I. výroku) a 269 683 Kč s 9,5% úrokem z prodlení z uvedené částky od 15. května 2007 do 31. prosince 2007 a dále od 1. ledna 2008 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 procentních bodů, pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně domáhala v řízení po žalované zaplacení ceny díla ve výši 60 535 Kč s příslušenstvím vyúčtované fakturou č. 03/01/038 a dále smluvní pokuty ve výši 269 683 Kč vyúčtované fakturou č. 0003 za prodlení s její úhradou v době od 21. listopadu 2003 do 1. května 2006.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 60 535 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (první výrok), změnil ho ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 269 683 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 69 683 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části zamítl žalobu (druhý výrok). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 2. května 2003 řádně uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalobkyně v postavení zhotovitelky zavázala zajistit pro žalovanou v postavení objednatelky administrativní práce, jakož i jednání s projektanty a rozpočtáři, a to za účelem zpracování projektů a rozpočtů k provedení oprav po záplavách. Žalobkyně podle posouzení soudu svůj závazek splnila, a proto jí vzniklo právo na úhradu smluvené ceny díla, kterou vyúčtovala žalované fakturou č. 03/01/038 znějící na částku 60 535 Kč. Jestliže žalovaná tento svůj peněžitý závazek ve lhůtě splatnosti nesplnila, dostala se prodlení, a proto žalobkyni – v situaci, kdy sazba úroků z prodlení nebyla ve smlouvě sjednána – vzniklo právo požalovat po ní zákonný úrok z prodlení určený předpisy práva občanského a dále smluvní pokutu, kterou si ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení pro případ nedodržení termínu splatnosti faktury sjednaly ve smlouvě o dílo.
Odvolací soud, ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že dohodnutá smluvní pokuta není ujednáním, které by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) či zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), se dále zabýval otázkou moderačního oprávnění soudu. V této souvislosti uvedl, že dohodnutá cena díla činila 4 % z každého odsouhlaseného rozpočtu, tj. v případě oprav elektroinstalací 60 535 Kč, přičemž vyúčtovaná smluvní pokuta tuto částku několikanásobně převyšuje. Kromě toho nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyni do doby soudního rozhodnutí vznikla nějaká škoda porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Odvolací soud učinil závěr o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty a o naplnění podmínek pro její moderaci s tím, že ji snížil na částku 69 683 Kč, jejíž zaplacení uložil žalované vedle úroků z prodlení, na něž vznikl žalobkyni nárok přímo ze zákona. I tuto skutečnost odvolací soud podle svého vyjádření zohlednil při moderaci.
Rozsudek odvolacího soudu v části druhého výroku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu v rozsahu částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil při aplikaci §301 obch. zák., posoudil-li výši vyúčtované smluvní pokuty jako nepřiměřenou. Poukazujíc na zajišťovací a uhrazovací funkce smluvní pokuty namítá, že měřítko o nepřiměřenosti pevně stanovené smluvní pokuty s ohledem na nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty nelze použít v situaci, kdy smluvní pokuta dosáhne určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky, jak tomu bylo v souzené věci. Dovolatelka s odvoláním na konkrétní soudní judikaturu akcentuje, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Přisvědčit názoru odvolacího soudu by podle dovolatelky znamenalo nespravedlivé zvýhodnění dlužníka v případě jeho dlouhotrvajícího prodlení proti dlužníku, který by byl v případě kratšího prodlení povinen uhradit smluvní pokutu v plné výši.
Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud snížil smluvní pokutu o téměř 75 %, aniž řádně odůvodnil, proč přistoupil k jejímu snížení v tak obrovském rozsahu. Vytýká mu, že zcela opomenul skutečnost, že požadovaná smluvní pokuta několikanásobně přesahuje jistinu z důvodu dlouhého prodlení dlužníka trvajícího již od roku 2003.
V další části dovolání dovolatelka poukazuje na konkrétní soudní judikaturu, podle níž má odvolací soud přihlížet k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až v případě tomu předcházejícího jeho závěru, že svého moderačního oprávnění využije. Taktéž mu vytýká, že v rozporu s jejímu tvrzeními uvedl, že jí žádná škoda nevznikla, ačkoli v řízení ve svých vyjádřeních tvrdila a vyčíslila, že jí v důsledku prodlení se zaplacením vznikla škoda, a to minimálně ve výši 1 % denně z dlužné částky. Nesprávnost závěru odvolacího soudu spatřuje dovolatelka i v tom, že v rozporu s dikcí §544 obch. zák. použil vznik škody jako kritérium k uplatnění moderačního oprávnění soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje s názorem žalobkyně, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že žalobkyně vede vůči ní řadu sporů, v nichž – stejně jako v souzené věci – uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % z dlužné částky denně ze smlouvy č. 030505 ze dne 2. května 2003, kterou Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, posoudil jako absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. a současně dovodil, že je-li neplatná celá smlouva, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Za této situace namítá, že nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty nemá od počátku oporu v hmotném právu a že je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami, jakož i otázkami mravnosti či přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a její případné moderace. Podle názoru žalované je pro neurčitost v době uzavírání smlouvy absolutně neplatné i ujednání o smluvní pokutě, k čemuž ani jeden ze soudů nepřihlédl. Dále uvádí, že pokud soud moderoval smluvní pokutu za dobu prodlení od 21. listopadu 2003 do 1. května 2006, snížil ji podle jejího mínění zhruba do odpovídající výše. Žalovaná rovněž dovozuje, že žalobkyní nárokovaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy i se zásadami poctivého obchodního styku. Tvrdí, že odvolací soud se dopustil pochybení i při rozhodování o nákladech řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o použití moderačního oprávnění soudu podle §301 obch. zák. na sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., které platí i pro obchodní závazkové vztahy (o nějž jde i v posuzované věci), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle ustanovení §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Z formulace citovaného ustanovení §301 obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; ustanovení §301 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, a dále např. rozsudek téhož soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 3171/2008, a z pozdější doby rozsudek ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2011, jež jsou všechny veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Výše škody, jež vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není – vzhledem ke konstrukci upravené v ustanovení §301 obch. zák. – kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranicí, pod kterou nelze pokutu snížit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ nedodržení termínu splatnosti faktury ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení, plně závislá na době, po kterou žalovaná nedostála smluvně převzaté povinnosti; výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, po kterou trvalo její prodlení (konkrétně v době od 21. listopadu 2003 do 1. května 2006). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, dále jeho usnesení ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, a ze dne 19. července 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011).
Odvolací soud však v souladu s právními závěry formulovanými v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nepostupoval, spatřoval-li naplnění podmínek pro moderaci podle §301 obch. zák. podle odůvodnění napadeného rozhodnutí v tom, že vyúčtovaná smluvní pokuta několikanásobně převyšuje dohodnutou cenu díla a dále v neprokázaném vzniku škody na straně žalobkyně. Žádnou právní oporu v dikci §301 obch. zák. nemá ani postup odvolacího soudu, pokud podle svého vyjádření zohlednil při moderaci nárok žalobkyně na souběžný úrok z prodlení vedle jejího práva na smluvní pokutu za porušení téže povinnosti. Rovněž je třeba mu vytknout, že nijak neodůvodnil míru snížení smluvní pokuty hodnotou a významem zajišťované povinnosti, ačkoli k hodnotě a významu zajišťované povinnosti je soud povinen ze zákona v poslední fázi rozhodování [tedy po druhé fázi (následující po první fázi, kdy soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta), kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží] přihlédnout.
Vytýká-li proto dovolatelka odvolacímu soudu, že při aplikaci §301 obch. zák. právně pochybil, je tato její námitka opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ke skutečnosti upozorněné žalovanou ve vyjádření k dovolání, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, posoudil smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastnicemi sporu, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě, o níž jde v souzené věci, jako absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, přihlédne – s ohledem na meze dovolacího přezkumu (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) – odvolací soud v novém řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu