ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1309.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1309/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Správy nemovitostí města Brna , státního podniku v likvidaci se sídlem v Brně, Masarykova 37, identifikační číslo 46963383, zastoupeného při podání dovolání JUDr. Karlem Šindlerem, advokátem se sídlem v Brně, Dornych 116/65, proti žalované MUDr. H. G. , o zaplacení 535.089,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 13/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2009, č. j. 14 Co 734/2008-507, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti shora uvedenému rozsudku, jímž krajský soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. února 2008, č. j. 42 C 13/97-391, ve znění opravných usnesení ze 23. června 2008, č. j. 42 C 13/97-404, a ze dne 7. ledna 2009, č. j. 42 C 13/97-422, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 535.089,60 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); předchozí rozsudek ze dne 14. února 2005, č. j. 42 C 13/97-184, jímž soud prvního stupně žalobě v rozsahu částky 648.160,- Kč s úrokem z prodlení vyhověl, byl sice usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2006, č. j. 14 Co 231/2005-227, zrušen, odvolací soud však ve zrušovacím rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším řízení jakkoli limitoval. Důvody kasace byly dány nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř., nutností doplnit dokazování, pochybením v hodnocení důkazů a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, hodlal žalobce otevřít dovolacímu přezkumu správnost závěru, že jeho nárok není nárokem na náhradu škody. Prosazuje názor, že žalovaná porušila povinnosti, které měla podle smlouvy uzavřené dne 16. 10. 1991, neboť nezřídila u peněžního ústavu zvláštní účet k ukládání příjmů a ke krytí nákladů na údržbu společné nemovitosti a nepodávala mu pravidelnou zprávu o hospodaření s těmito prostředky, v důsledku čehož mu vznikla škoda. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak zpochybňuje prostřednictvím námitek vůči skutkovým závěrům, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jinak řečeno výhrady dovolatele míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, neboť jejich podstatou je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu, jak bylo již shora řečeno, přezkoumat.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soudy ve věci neaplikovaly §136 o. s. ř. (v dovolání chybně uveden §136 obč. zák.) a volnou úvahou nestanovily výši vzniklé škody. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Dovolatel přehlíží, že odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně poté, co zjištěný skutek posoudil jako nárok žalobce na podíl z užitků společné věci podle §137 obč. zák. a jen jako obiter dictum jej poměřil rovněž ustanoveními §724 obč. zák., §451 obč. zák. a §420 obč. zák. Ve vztahu k posouzení nároku z titulu náhrady škody dovodil, že mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti žalované předkládat žalobci v pravidelných časových intervalech vyúčtování podle čl. VI. smlouvy ze dne 16. 12. 1991 není vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu