ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.144.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 144/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. P. , zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalovaným 1) M. P. , zastoupenému JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, a 2) F. P. , o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 202/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2008, č. j. 21 Co 513/2008-598, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. JosefaVaške, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Mezitímním rozsudkem ze dne 22. srpna 2002, č. j. 9 C 202/98-151, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2002, č. j. 9 C 202/98-163, Okresní soud v Hradci Králové rozhodl o žalobě na vyplacení vypořádacího podílu sdružení FAMITO, podnikajícího na základě smlouvy z 15. 1. 1995 tak, že žaloba je co do právního základu důvodná. Pro absenci skutkových tvrzení a porušení poučovací povinnosti soudu podle §118a o.s. ř. byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2003, č. j. 21 Co 27/2003-170, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. V pořadí druhým mezitímním rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 9 C 202/98-182, ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 9 C 202/98-196, Okresní soud v Hradci Králové rozhodl tak, že „žaloba, jíž se žalobkyně domáhá vyplacení vypořádacího podílu sdružení FAMITO podnikajícího na základě smlouvy z 15. 1. 1995 a vrácení jí do tohoto sdružení vložených hodnot odpovídajících hodnotě vrácených hodnot a vypořádacího podílu jejího manžela T. P. ze sdružení FAMITO podnikajícího na základě smlouvy ze dne 23. 1. 1994, je co do právního základu důvodná“. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. dubna 2004, č. j. 21 Co 53/2004-201, rovněž tento rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil názor, že za situace, kdy žalobkyně dosud neprokázala, že sdružení poskytla vklad (věcný či finanční), zůstává předmětem řízení jen její nárok na výplatu podílu na majetku získaném sdružením FAMITO 95 při jejím vystoupení ze sdružení. Dovodil, že žalobkyně sice výslovně dosud nenavrhla zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke konkrétním věcem, které sdružení za dobu její účasti v něm nabylo, ale takový návrh je obsažen v podané žalobě. Tato tvrzení jsou přitom nezbytná k vymezení předmětu řízení, splnění povinnosti tvrzení, zjištění okruhu sporných skutečností a pro nezaměnitelnost žalobního žádání (petitu).
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2007, č. j. 9 C 202/98-553, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2007, č. j. 9 C 202/98-559, (mimo jiné) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala „vrácení jí do sdružení FAMITO podnikajícího na základě smlouvy z 15. 1. 1995 vložených hodnot a zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k věcem nabytým tímto sdružením, respektive úhrady 500.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení“ (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VI.). Žalobkyně sice doplnila žalobní tvrzení o identifikaci majetku sdružení k okamžiku ukončení její účasti, tj. k 30. 9. 1995, jehož vypořádání se domáhá, avšak s tou výhradou, že žádná část z tohoto majetku již není předmětem spoluvlastnictví, neboť buďto neexistuje nebo byla prvním žalovaným prodána třetím osobám. Návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak soud prvního stupně považoval za bezpředmětný; s přihlédnutím k závěrům znaleckých posudků zamítl i požadavek na vyplacení finanční náhrady odpovídající podílu žalobkyně, neboť sdružení k datu 30. 9. 1995 vykazovalo ztrátu ve výši 48.816,78 Kč, z čehož na žalobkyni připadá podíl na ztrátě ve výši 11.716,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. října 2008, č. j. 21 Co 513/2008-598, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným, jakož i o nákladech státu. Změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2007, č. j. 9 C 202/98-553, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2007, č. j. 9 C 202/98-559, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud sice potvrdil v pořadí třetí rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějších co do základu žalobě vyhovujících rozsudcích, ovšem nikoliv proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Závazný právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen. Závěr o tom, že žalobkyně dosud neprokázala tvrzení o svém vnosu do sdružení, není závěrem právním, nýbrž úsudkem o skutkovém stavu.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu dovoláním zpochybněných právních závěrů - je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (pokud jsou způsobilé) včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Bez významu z pohledu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala, že do „nového“ sdružení vzniklého dne 15. 1. 1995 vnesla částku odpovídající majetkovému podílu T. P. ze sdružení FAMITO, které bylo založeno 23. 1. 1994, a že její právo na zaplacení podílu na výsledku hospodaření sdružení je limitováno obdobím od 15. 1. 1995 do 30. 9. 1995. Nejde o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně – nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že žaloba je důvodná. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud výši sporného nároku určil na základě znaleckých posudků a nikoli úvahou podle §136 o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. V případě prvního žalovaného tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Druhému žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl podle týchž zákonných ustanovení vůči žalobkyni nárok.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. března 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu