ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1813.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1813/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Lorecká 465, proti žalovaným 1) Mgr. V. N., zastoupenému JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem Pardubice, Třída Míru 95, a 2) P. Č., zastoupenému Mgr. Irenou Kindlovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Třída Míru 95, o určení vlastnictví, event. o zaplacení 1,850.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 10 C 134/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2011, č. j. 24 Co 350/2011-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Udržala, advokáta se sídlem Pardubice, Třída Míru 95.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 10 C 134/2008-173, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm Kutná Hora, na LV č. 745 pro obec a k. ú. K. H., a to domu čp. 628 v části obce Ž. stojícího na parc. č. 4509/36, parc. st. 4509/36 - zastavěná plocha a nádvoří a zahrady č. 4509/37, eventuálně o uložení povinnosti druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 1,850.000,-Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2011, č. j. 24 Co 350/2011-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v nákladovém výroku III. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušeno uplynutím 31. 12. 2012; přičemž do té doby je uvedené ustanovení nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou tudíž bez významu výtky žalobce, že odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by provedené důkazy zopakoval v souladu s §213 o. s. ř, a že sám posuzoval otázky, jimiž se soud prvního stupně nezabýval, čímž porušil zásadu dvouinstančnosti, a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2699/10). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence otázky zásadního právního významu.
Žalobce sice v dovolání vyjadřuje názor, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak z obsahového vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že jeho kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je založena na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při úvaze, zda jednání druhého žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák., a postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Tím, že žalobce z odlišných skutkových závěrů (druhý žalovaný přes ujištění, že dárce bude moci v darované nemovitostí nadále bydlet a podnikat, ji převedl na prvního žalovaného za účelem vytvoření možnosti jej vystěhovat bez náhrady) dovozuje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje primárně právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (k převodu darovaných nemovitostí z druhého na prvního žalovaného nedošlo proto, aby se druhý žalovaný prostřednictvím prvního žalovaného domohl vyklizení žalobce, nýbrž ze strachu druhého žalovaného z výhružek žalobce fyzickou likvidací a ukrajinskou mafií). Jinak řečeno, žalobce v dovolání předestřel vlastní verzi skutku, na níž teprve vybudoval své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci (ve vztahu k druhému žalovanému, který se k němu choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, mu vzniklo právo domáhat se vrácení daru podle §630 obč. zák.). Uvedenými námitkami žalobce ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Přehlédl přitom, že v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet.
Za situace, kdy se žalobci nepodařilo užitými argumenty zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §630 obč. zák., nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se nezabýval otázkou platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými z hlediska §39 obč. zák.
Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - viz. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Druhému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu