ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.624.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 624/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ J. H. a b/ L. H. , zastoupených JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 49/633, proti žalované F. H. , zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 2596/211, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 92/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 378/2009-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. června 2009, č. j. 22 C 92/2008-41, zamítl žalobu s návrhem, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2008, č. j. 16 C 392/2003-168 (jímž byl schválen účastníky řízení uzavřený smír), se zrušuje, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 19 Co 378/2009-68, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo pod sp. zn. 16 C 392/2003 vedeno k návrhu žalobkyně F. H. řízení, v němž se po žalovaných KOLLINGER PRODUCTION, v. o. s., Z. K., J. V., J. H. a L. H. domáhala (po připuštění změny žaloby) zaplacení 7,649.909,- Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 10. 4. 2008, č. j. 16 C 392/2003-168, Obvodní soud pro Prahu 4 schválil uzavřený smír, v němž se žalovaní J. H. a L. H. zavázali zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7,649.909,- Kč ve lhůtě do 30. 6. 2008 a na nákladech řízení 452.424,- Kč ve lhůtě do 31. 8. 2008, s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich, jakož i povinnost zbylých žalovaných. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že těmito účastníky řízení uzavřený smír není v rozporu s hmotným právem; odpovídá obecným požadavkům, které zákon klade na právní úkony (§37 až §39 obč. zák.), a nepříčí se žádnému kogentnímu ustanovení zákona a ani jej neobchází.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Pro závěr, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné výtky žalobců, že rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají řádné a přezkoumatelné odůvodnění ve smyslu §157 o. s. ř. a že se odvolací soud nezabýval jejich uplatněnými námitkami. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Ten sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad či aplikaci procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť z hlediska těchto uvedených námitek nešlo bezprostředně o výklad procesněprávního předpisu (tzv. spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Žalobci sice v dovolání namítají (mimo jiné) nesprávnost právního závěru, že soudem schválený smír není neplatný ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, dále ve smyslu §49a obč. zák. a §586 odst. 1 obč. zák.; jejich dovolací argumentace se však odvíjí od jimi tvrzeného skutkového stavu věci, a sice, že jejich zástupce uzavřel smír v podstatném omylu ohledně přepočtu žalované částky v japonských jenech na české koruny, vyvolaném zástupcem žalované lstí, tedy od skutkového stavu, který je odlišný od toho, jenž byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Těmito námitkami ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Kritika právních závěrů odvolacího soudu je založena výlučně na zpochybnění jeho skutkových závěrů, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobci (resp. jejich zástupce) uzavřeli smír v omylu a že tento omyl byl vyvolán lstivým jednáním zástupce žalované. Žalobci přehlížejí, že skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit a že je pro dovolací soud závazný.
Otázky, zda je smír podle hmotného práva neplatný ve smyslu §99 odst. 3 o. s. ř., jestliže jej v rozporu s §44 odst. 3 o. s. ř. neuzavřeli všichni účastníci řízení, jichž se týká, tj. vedle ručitelů též dlužníci, a jestliže plnění vyplývající ze smíru je vyjádřeno v jiné měně, než v původním závazku, jehož obsah nebyl dohodou mezi věřitelem a dlužníkem změněn podle §516 obč. zák., jež žalobci předložili k dovolacímu přezkumu, nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí mající ve věci samé zásadní právní význam, neboť odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou judikaturou.
Tak v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „Skutečnost, že ručitel se zavazuje věřiteli, že uspokojí jeho pohledávku za dlužníkem, jestliže ji neuspokojí dlužník, neznamená, že ručitelský závazek je totožný (identický) se závazkem dlužníka a že tutéž pohledávku v té podobě, kterou má věřitel vůči dlužníku, uplatňuje i vůči ručiteli. Obě pohledávky se liší důvodem svého vzniku i splatností. Ručitelský závazek, na rozdíl od závazku dlužníka, vzniká prohlášením ručitele nebo ze zákona (§546 obč. zák., §86 a §303 obch. zák.) a je splatný později (s výjimkami uvedenými v ustanovení §306 odst. 1 druhé větě obch. zák.) až poté, kdy dlužník nesplní svůj dluh ani na výzvu věřitele. Rozdílnost závazků ručitele a dlužníka vyplývá též z toho, že ručitelský závazek je ve vztahu k závazku dlužníka akcesorický a subsidiární a že se nejedná o závazky solidárního charakteru.“ V tomto směru přitom odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 78/67, uveřejněný pod číslem 2/1968 Sbírky rozhodnutí a oznámení soudů ČSSR. V dalším rozsudku ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007, pak formuloval mimo jiné právní názor, že na existenci povinnosti ručitele plnit za dlužníka nemá žádný vliv okolnost, zda a kdy věřitel uplatnil svoji pohledávku u soudu. V posuzovaném případě pro právní poměr mezi žalovanou (věřitelkou) a žalobci (společníky veřejné obchodní společnosti, jejichž ručitelský závazek vznikl ze zákona - §86 obch. zák.) tedy platí, že si jeho účastníci mohli svými dispozitivními úkony upravit vzájemné právní vztahy separátně od ostatních účastníků řízení (dlužníka a dalších ručitelů).
V rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a obdobně v usnesení ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1142/2007, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že věřiteli - cizozemci podle §1 písm. c/ zákona č. 219/1995 Sb., který poskytl dlužníku půjčku v cizí měně, nelze upírat, aby si zvolil, zda bude požadovat peněžité plnění, jež mu mělo být jeho dlužníkem poskytnuto, v dohodnuté cizí měně nebo v jejím ekvivalentu v národní měně dlužníka. Dovodil totiž, že peněžitým se rozumí závazek, jehož předmětem jsou peníze jakožto zákonné platidlo a není proto rozumného důvodu zamítnout žalobu na peněžité plnění vyjádřené v české měně, pakliže v době podání žaloby peněžitý závazek dlužníka vůči věřiteli existoval a české koruny i měna, v níž byla půjčka poskytnuta, jsou konvertibilní měnou, což znamená, že je lze vzájemně přepočítat v určitých poměrech, resp. kurzech. V posuzovaném případě nebylo logického důvodu se od těchto závěrů odchylovat, jestliže účastníci řízení uzavřeli v rámci smluvní autonomie smír, v němž se žalobci zavázali plnit žalované v českých korunách. Vzhledem k řečenému se proto nemůže prosadit názor žalobců, že smír je z tohoto důvodu podle hmotného práva neplatný.
Bez významu je rovněž výhrada žalobců, že jejich ručitelské závazky za závazek dlužníka (KOLLINGER PRODUCTION, v. o. s.) vůbec nevznikly, neboť jejich účast ve veřejné obchodní společnosti zanikla dnem 21. 11. 2003 a teprve poté (10. 12. 2003) vznikl závazek dlužníka vrátit žalované poskytnuté finanční prostředky (§87 odst. 1 obch. zák.). Předpokladem pro schválení uzavřeného smíru totiž není zjištění skutkového stavu věci v takovém rozsahu, jaký je jinak potřebný pro autoritativní rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo zda je neobchází (srovnej např. rozsudek ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2007). Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou dispoziční; jestliže žalobci (ručitelé) uzavřeli ohledně sporného nároku smír, a tudíž ani netvrdili skutečnosti popírající nárok žalované (věřitelky) na plnění a nenabídli k nim důkazy, soud nepochybil, pokud uzavřený smír schválil se závěrem, že není v rozporu s hmotným právem. Žalobci nepopřeli požadavek, který vůči nim uplatnila žalovaná z titulu ručení za závazky veřejné obchodní společnosti, a přistoupili k ukončení vzájemného sporu soudním smírem.
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu