ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.664.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 664/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Jiřinou Kašparovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, W. Churchilla 2, proti žalovanému Novému bydlení Pavlovice, družstvu se sídlem v Liberci 1, Jestřabí 974, identifikační číslo 25448617, zastoupenému Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci 4, Revoluční 123/17, o zaplacení 407.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 72/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, ze dne 15. června 2010, č. j. 29 Co 123/2010-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřiny Kašparové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem potvrdil ve vyhovujícím výroku o částce 407.100,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 19 C 72/2008-72; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel otázce výkladu čl. II. bodu 1 v návaznosti na čl. VII. bodu 2 smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 19. 4. 2005, v tom směru, zda jde o určitá ujednání, která byla rozhodující pro závěr, zda žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že právní úkon je neurčitý ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný (a tím určitý) není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61). V rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 26/98, dovolací soud usměrnil rozhodovací praxi právním závěrem, že právní úkon týkající se části nemovitosti je určitý nejen tehdy, jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká (např. uvedením údajů z evidence v pozemkové knize). Při posuzování určitosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě ohledně nemovitostí je třeba mít na zřeteli, že účelem této smlouvy není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí kupní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp.zn. 30 Cdo 1244/99, a jeho usnesení ze dne 30. října 2002, sp.zn. 30 Cdo 1414/2002). Pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musí být označeny parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém leží a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně způsobem jejího využití, pokud se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 857/99). Nelze proto striktně trvat na požadavku, který je kladen na označení nemovitostí v případě smluv, na jejichž základě se realizuje převod vlastnického práva.
Výklad shora uvedeného smluvního ujednání se závěrem, že jde o nezaměnitelně (tj. určitě) označený předmět budoucí koupě, tak provedl odvolací soud zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), ve výši 10.000,- Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20 % DPH, tj. 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. září 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu