ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.841.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 841/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. A., zastoupené JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Kodaňská 521/57, proti žalované S. A., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem Beroun, Havlíčkova 132, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 352/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č. j. 28 Co 250/2011-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Tenkráta, advokáta se sídlem Beroun, Havlíčkova 132.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 2. února 2011, č. j. 4 C 352/2009-104, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem budovy č. p. 276 na pozemku č. parc. 646, pozemků č. parc. 646 a 647, zapsaných v katastrálním území a obci Č. na LV č. 292 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky II. a III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 28 Co 250/2011-185, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušeno uplynutím 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž bez významu výtka žalobkyně, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že soud neprovedl všechny navržené důkazy (zejména její výslech jako účastnice řízení a doplňující výslech svědka J.) a že odvolací soud nerozhodl o připuštění změny a porušil tak zásadu dvouinstančnosti. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2699/10). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence otázky zásadního právního významu.
Přestože žalobkyně v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti - jak vyplývá z obsahu dovolání - tento dovolací důvod neuplatnila. Podstatu jejích dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobkyně při rekapitulaci a vlastním vyhodnocení provedených důkazů vyjadřuje přesvědčení, že zjištění soudů obou stupňů ohledně chování žalované k ní nemají oporu v provedeném dokazování. Má za to, že v řízení prokázala, že žalovaná se vůči ní chová jí tvrzeným způsobem. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil její skutkové verzi, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že je naplněna skutková podstata §630 obč. zák., neboť žalovaná se k ní chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Jinak řečeno, tím, že žalobkyně z odlišných skutkových závěrů dovozuje odlišný právní názor na věc, ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uvedenými námitkami žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití - jak již bylo výše uvedeno - je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - viz. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu