ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.903.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 903/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. K. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem Blatná, J. P. Koubka 81, proti žalovanému B. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem Strakonice, Sokolovská 980, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 9/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2010, č. j. 5 Co 448/2010-152, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl odstavci I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 22 na stavební parcele číslo 23, stavební parcely číslo 23, zahrady parcelní číslo 83/1 a pozemků parcelních čísel 78/10, 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432, všech v katastrálním území a obci U., zapsaných na LV č. 385 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice a pozemku parcelní číslo 633 v katastrálním území a obci M., zapsaného na LV č. 166 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, se zamítá .
II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce se stal spoluvlastníkem zbývající ideální poloviny předmětných nemovitostí, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem domu čp. 22 v Uzenicích na pozemku parcelní číslo 23 a pozemků parcelních čísel 23 a 83/1, vše v katastrálním území U., pozemku parcelní číslo 633 v katastrálním území M., a dále spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemků parcelních čísel 78/10, 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432 v katastrálním území U. Žalobu odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti, které vlastnili spolu s manželkou A. K., darovací smlouvou ze dne 20. 8. 1990 převedli na žalovaného (jejich syna). Protože se k němu žalovaný chová v rozporu s dobrými mravy, vyzval ho dopisem ze dne 4. 12. 2008 k vrácení daru. Žalovaný jeho požadavek odmítl.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 6 C 9/2009-119, výrokem I. určil, že žalobce je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí, a to „domu čp. 22 na stavební parcele č. 23, stavební parcely č. 23, zahrady parc. č. 83/1 a pozemků parc. číslo 78/10, parc. č. 342/4, 1269, 1305, 1314 a 1432, vše v k. ú. a obci U., zapsaných na LV č. 385 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, a pozemku p. č. 633 v k.ú. M., zapsaném na LV č. 166 pro obec a k.ú. M. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice“; výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem zbývající jedné ideální poloviny nemovitostí, a to „domu čp. 22 na stavební parcele č. 23, stavební parcely č. 23, zahrady parc. č. 83/1, vše v k.ú. a obci U., zapsaných na LV č. 385 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice“. Výrokem III. a IV. Rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a výrokem V. o soudním poplatku.
Vycházel ze zjištění, že žalobce se svou manželkou A. K. smlouvou ze dne 20. 8. 1990 darovali žalovanému nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto sporu; část převáděných nemovitostí, a to dům čp. 22 na pozemku parc. č. 23, pozemek parc. č. 23 a pozemek parc. č. 83/1, v katastrálním území U., byly v bezpodílovém spoluvlastnictví dárců, zbylé pozemky se nacházely v jejich podílovém spoluvlastnictví. Darovací smlouvou bylo dárcům zřízeno věcné břemeno bydlení v darovaném domě a žalovaný coby obdarovaný se zavázal poskytovat jim „v případě nemoci a nemohoucnosti ve stáří nutnou pomoc a ošetření, zejména pak vyprání a vyžehlení prádla (lůžkového nejméně jedenkrát měsíčně, osobního nejméně jedenkrát za 14 dnů), pomoc s úklidem podle potřeb, ale nejméně jedenkrát týdně, vymalování místností s úklidem nejméně jednou za dva roky – pokud to budou dárci požadovat, přípravu paliva a vytápění bytu a podání teplé stravy alespoň třikrát denně, ovšem z finančních prostředků převodců“. Polovinu předmětných nemovitostí poté žalovaný daroval své tehdejší manželce B. K., od které je po rozvodu manželství, v souvislosti s majetkovým vypořádáním, získal zpět do svého výlučného vlastnictví. Dárkyně A. K. (matka žalovaného a manželka žalobce) dne 6. 12. 2005 zemřela. Na jaře roku 2006 se žalovaný z domu čp. 22 odstěhoval (v domě zůstala až do vyplacení hodnot podílů bydlet jeho bývalá manželka) a o žalobce od té doby neprojevuje zájem. Neposkytl mu pomoc, neplnil ani další povinnosti vyplývající z darovací smlouvy a nebyl mu nápomocen ani v době jeho nemoci a hospitalizace na počátku roku 2008. V květnu 2008 se žalovaný do domu čp. 22 opět nastěhoval, a to se svou novou manželkou D. K. Projevil snahu žalobci pomáhat, avšak žalobce nabídku žalovaného odmítl s poukazem na jeho dosavadní nezájem. Po celou dobu o žalobce pečují střídavě jeho vnuci a do roku 2008 i B. K., bývalá manželka žalovaného. Účastníci se verbálně napadli; žalobce žalovanému sdělil, že jej „měl zabít, už jako malýho parchanta “ a že mu „ nesmí na pohřeb “, na což žalovaný reagoval slovním útokem, že „ až (míněno žalobce) umře, zahrabe ho do hnoje “. Žalovaný znemožnil žalobci přístup ke slepicím, které chová, s odůvodněním, že má obavy, aby se mu neztrácela vajíčka. Dne 4. 12. 2008 vyzval žalobce žalovaného písemně k vrácení daru. Takto zjištěné chování žalovaného vyhodnotil soud prvního stupně jako kvalifikované porušení pravidel slušného chování a hrubé porušení dobrých mravů předvídané §630 obč. zák. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že smrtí A. K. zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví dárců, může žalobce úspěšně požadovat pouze ideální polovinu nemovitostí, které do tohoto bezpodílového spoluvlastnictví patřily.
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 5 Co 448/2010-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně shodně s ním uzavřel, že žalobce není legitimován požadovat vrácení poloviny nemovitostí připadajících v okamžiku darování do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dárců). Smrtí manželky žalobce zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví a došlo k jeho vypořádání; žalobce proto mohl žalovaného coby obdarovaného vyzvat k vrácení daru podle §630 obč. zák. jen ohledně své ideální poloviny nemovitostí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2007 odvolací soud dovodil, že ke dni výzvy neexistoval (byť jako nevypořádaný) nedílný vlastnický vztah bývalých manželů k nemovitostem a nemohl se tudíž výzvou jednoho z manželů ani obnovit. Proto každý z bývalých spoluvlastníků – subjektů společného jmění (není rozhodné, že k darování předmětných nemovitostí došlo v době existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů namísto pozdější úpravy společného jmění manželů) mohl po uplynutí této lhůty sám žádat o vrácení jedné ideální poloviny daru; zrušení darovací smlouvy je osobním právem dárce, které jeho smrtí zaniká. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Ztotožnil se v tomto směru se závěrem soudu prvního stupně s připomenutím, že tato otázka byla řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2007 tak, že pokud dárce vyzval obdarovaného k vrácení věci, může se vůči němu domáhat určení, že mu vlastnický podíl v tomto rozsahu náleží. Důvodnou oproti tomu shledal námitku žalovaného, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §630 obč. zák. Uzavřel, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobci nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Několik let trvající neshody jsou vzájemné, stejně jako ojedinělé verbální urážky. Žalovaným pronesená invektiva odporuje sice dobrým mravům, nejde však o hrubé porušení mravů předvídané ustanovením §630 obč. zák. Intenzitu hrubého porušení dobrých mravů nedosahuje ani dočasný nezájem žalovaného o žalobce, neboť zhoršení vztahů mezi účastníky nelze přičítat výlučně k jeho tíži. Žalobce totiž zaujal negativní postoj k nové manželce žalovaného a jeho pomoc odmítal. O hospitalizaci žalobce se žalovaný nedozvěděl. Jestliže se žalobce nemalou měrou podílel na vzniku hádek a neshod, nelze mít za to, že závadnost chování žalovaného naplnila skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. Důvodem pro vrácení daru nemohou být ani představy žalobce, že by s darovaným majetkem mělo být lépe zacházeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že chování žalovaného vůči němu nedosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů. Je přesvědčen, že žalovaný se vůči němu dlouhodobě nechová jako syn k otci, nezajímá se o jeho život a potřeby a „naprosto ignoruje jeho existenci“. Ze svědeckých výpovědí sice vyplynulo, že prohlásil, že od žalovaného už nic nechce, nepodává se z nich ale, že by mu žalovaný nějakou pomoc nabízel. Žalobce má za to, že odvolací soud náležitě nevyhodnotil, že žalovaný jej při opakovaných hospitalizacích v nemocnici v roce 2008 nenavštívil, ani že se o něho po odstěhování z domu v U. 22 přestal úplně zajímat; výmluva, že se dostávalo v té době péče ze strany dalších osob, které s ním v domě bydlely, nemůže obstát. Dlouhodobý nezájem žalovaného žalobce považuje z hlediska porušování dobrých mravů za významnější, než ojedinělý verbální exces, který nesprávně do popředí svého hodnocení stavěl odvolacího soud. O zcela nevhodném chování žalovaného svědčí i zamykání vchodu ke slepicím s odůvodněním, aby mu nebral vajíčka, podání trestního oznámení za poražený strom nebo odpojení přívodu elektřiny (po dobu cca 3 týdnů) do doby, než zaplatil částku 11.000,- Kč, jako podíl na spotřebě elektřiny. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem, že nemůže požadovat vrácení nemovitostí v plném rozsahu, neboť je žalovanému daroval společně s manželkou. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 140/2007 pokládá za nepřiléhavý z důvodu skutkových odlišností. Zdůrazňuje, že v dané věci došlo k darování nemovitostí v době před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví dárců, takže každý z dárců byl vlastníkem celku. Zásadně právně významnou shledává rovněž otázku, zda se může domáhat vrácení nemovitostí jako celku i v případě, že jejich polovina měla v mezidobí jiného vlastníka (žalovaný v mezičase převedl polovinu nemovitostí na svoji tehdejší manželku a v rámci vypořádání po rozvodu se stal opět jejich vlastníkem a byl jím i v okamžiku podání žaloby).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nebylo však shledáno důvodným.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“), se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Výklad pojmu „dobré mravy“ , resp. „hrubé porušení dobrých mravů“ podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005 ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005). V nich dovodil, že výčet dobrých mravů sice nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti určit, avšak rozumí se jimi souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence. Přijal a odůvodnil závěr, že obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Z ustanovení §630 obč. zák. nevyplývá, že by závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny muselo - co do rozsahu a intenzity - dosáhnout takového stupně závažnosti jednání, které by založilo trestněprávní odpovědnost obdarovaného. Kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle §630 obč. zák.; musí se však jednat vždy o takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Tato kolize (závadné jednání) vždy musí dosáhnout intenzity, která je spojena s nikoli „běžným", nýbrž „hrubým“ porušením dobrých mravů. Jinak řečeno, závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny musí být svým rozsahem a intenzitou natolik výrazné, aby naplňovalo skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani rozsahu „závadnosti". Je sice nesporné, že neshody účastníků přetrvávají již od roku 2006, a lze tudíž hovořit o neshodách dlouhodobých, nicméně nelze přehlížet, že jde o neshody vzájemně vyvolávané a prohlubované, aniž by bylo možné najisto postavit, zda pramení ze zklamání žalobce z osobního života žalovaného, který se v roce 2007 rozvedl s B. K., s níž si žalobce dobře rozuměl, a následně se znovu oženil s D. K., se kterou žalobce nevychází, popř. z nenaplnění představ žalobce o obhospodařování darovaných nemovitostí („část hospodářství leží ladem“) a jeho snahy získat nemovitosti zpět pro svého vnuka, či ze skutečného nezájmu žalovaného o osobu svého otce. Odvolací soud správně přihlédl ke skutečnostem, že to byl žalobce, kdo započal s verbálním konfliktem a že dává svému okolí najevo, že od žalovaného nic (tedy ani žádnou pomoc) nechce přijímat. Jestliže žalobce žalovaného neinformoval o svém zdravotním stavu, konkrétně o tom, že byl počátkem roku 2008 dvakrát krátkodobě hospitalizován, stěží lze klást žalovanému za vinu, že právě v této době o žalobce neprojevil zájem a nebyl mu oporou v nemoci. Ačkoli je chování žalovaného jako syna k otci problematické a lze je v některých jeho aspektech označit za neadekvátní a nevhodné, nelze je s přihlédnutím k intenzitě a popsané reciprocitě vyhodnotit jako chování naplňující skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák., tedy hrubě porušující dobré mravy. Na tomto závěru by nemohly nic změnit ani údaje, které žalobce uvedl teprve v dovolání (údajné odpojení přívodu elektrické energie do příbytku žalobce do doby jeho přispění na úhradu za její spotřebu, trestní oznámení podané žalovaným na žalobce za neoprávněně pokácený strom), jež sice dokreslují problematičnost vzájemných vztahů účastníku, avšak nebyly v řízení prokázány, resp. soudy na těchto zjištěních své skutkové závěry nezaložily.
Lze uzavřít, že odvolací soud při právním posouzení dané věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není v posuzovaném případě naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá v napadeném meritorním výroku po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení právní otázky, která má být podrobena dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případný závěr, že žalobce je věcně legitimován k uplatnění požadavku na vrácení daru i ohledně druhé poloviny nemovitostí, které v době darování náležely do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného a jeho dnes již nežijící manželky, nemůže žalobci přivodit ve sporu lepší postavení, jestliže jeho úspěchu brání právní závěr, že chování žalovaného vůči němu nelze kvalifikovat jako hrubě rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. Tato otázka předložená k dovolacímu přezkumu nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a nemůže jí být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. června 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu