ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1005.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1005/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněného P. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 50 To 56/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 90/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 T 90/2011, byl obviněný P. A. uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil společně se spoluobviněným M. N. tím, že dne 3. 4. 2011 v době kolem 00.45 hod. a následující v R., okr. týž, v ulici J. K., v blízkosti domu, po slovním konfliktu, který vznikl mezi J. V. a D. V., kterému byli přítomni obviněný P. A., M. N., J. S., poškozený V. V., J. V. a další osoby, došlo následně k potyčce mezi J. V. a V. V., který se po potyčce z předklonu zvedal ze země, přistoupil k V. V. obviněný P. A., jednou rukou uchopil V. V. za zátylek a druhou rukou ho s tenkostěnnou pivní sklenicí o obsahu 0,5 litru zprudka udeřil do obličeje, když v důsledku úderu se sklenice o obličej V. V. rozbila, V. V. se svalil na zem a chytil se oběma rukama za obličej, přičemž na něj zaútočil obviněný M. N., když jej začal kopat do zad, v dalším napadání V. V. zabránil J. V., který ležícího V. V. zalehl, a V. V. utrpěl v důsledku popsaného úderu pivní sklenicí do obličeje poranění v podobě tržné rány vpravo na čele, tržné rány tváře vlevo, tržné rány a oděrky nosu, drobné oděrky v kůži mezi nosem a horním rtem vlevo a dále pak závažné poranění pravého oka, a to očního bulbu – pronikající ránu spojivky a bělimy a téměř pronikající ránu oční rohovky, způsobené střepy ze sklenice, když v důsledku tohoto poranění se poškozený V. V., musel podrobit oční operaci na oční klinice Fakultní nemocnice v Plzni a byl po dobu od 3. 4. 2011 do 8. 4. 2011 v nemocnici hospitalizován a dále byl v důsledku uvedených zranění omezen na běžném způsobu života po dobu nejméně pěti týdnů, kdy byl v pracovní neschopnosti, na běžném způsobu života jej omezovala především bolestivost zraněného oka a skutečnost, že na zraněné oko špatně viděl, přičemž způsob, jakým byl poškozený V. V. poraněn, jen výjimečně končí tak dobře se zachováním integrity oka a dobru funkcí bez trvalých následků, když při tomto způsobu poranění většinou dochází k rozsáhlejším penetraci rohovky a bělimy s výhřezem nitroočních tkání a obdobná poranění končívají i slepotou, event. ztrátou oka.
Za popsané jednání byl obviněný P. A. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému P. A. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby zaplatil Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 533,72 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 3. 8. 2011 do zaplacení.
Předmětným rozsudkem bylo rozhodováno také o vině spoluobviněného M. N., který byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a o vině spoluobviněného J. S., který byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou posouzen jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 1 T 90/2011, podal obviněný P. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 50 To 56/2012, tak, že k odvolání obviněného P. A. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. A. uznal vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 3. 4. 2011 v době kolem 00.45 hod. a následující v R., okr. týž, v ulici J. K., v blízkosti domu, po slovním konfliktu, který vznikl mezi J. V. a D. V., kterému byli přítomni obviněný P. A., M. N., J. S., poškozený V. V., J. V. a další osoby, došlo následně k potyčce mezi J. V. a V. V., který poté srazil J. V. na zem a několikrát mu zde šlápl do oblasti hrudníku a hlavy, když ustal v napadání J. V., tak zasáhl obviněný P. A., který rukou, v níž měl tenkostěnnou pivní sklenici o obsahu 0,5 litru, zprudka udeřil do obličeje poškozeného V. V., když v důsledku úderu se sklenice o obličej V. V. rozbila, V. V. se svalil na zem a chytil se oběma rukama za obličej, přičemž na něj zaútočil obviněný M. N., když jej začal kopat do zad, v dalším napadání V. V. zabránil J. V., který ležícího V. V. zalehl, a V. V. utrpěl v důsledku popsaného úderu pivní sklenicí do obličeje poranění v podobě tržné rány vpravo na čele, tržné rány tváře vlevo, tržné rány a oděrky nosu, drobné oděrky v kůži mezi nosem a horním rtem vlevo a dále pak poranění pravého oka, a to očního bulbu – pronikající ránu spojivky a bělimy a téměř pronikající ránu oční rohovky, způsobené střepy ze sklenice, kdy v důsledku tohoto poranění se poškozený V. V., musel podrobit oční operaci na oční klinice Fakultní nemocnice v Plzni a byl po dobu od 3. 4. 2011 do 8. 4. 2011 v nemocnici hospitalizován a dále byl v důsledku uvedených zranění omezen na běžném způsobu života po dobu nejméně pěti týdnů, kdy byl v pracovní neschopnosti, na běžném způsobu života jej omezovala především bolestivost zraněného oka a skutečnost, že na zraněné oko špatně viděl, přičemž způsob, jakým byl poškozený V. V. poraněn, jen výjimečně končí tak dobře se zachováním integrity oka a dobru funkcí bez trvalých následků, kdy při tomto způsobu poranění většinou dochází k rozsáhlejším penetraci rohovky a bělimy s výhřezem nitroočních tkání a obdobná poranění končívají i slepotou, event. ztrátou oka.
Za uvedené jednání byl obviněný P. A. odsouzen podle §146a odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byla obviněnému P. A. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby zaplatil Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku ve výši 533,72 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 3. 8. 2011 do zaplacení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 50 To 56/2012, podal následně obviněný P. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání označil právní kvalifikaci učiněnou odvolacím soudem za vadnou, neboť dle jeho názoru jeho jednání nebylo vůbec možné označit za trestné, protože jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že právě k takovému závěru měly dospět soudy obou stupňů, a to na základě zjištění, že poškozený V. V. při fyzické konfrontaci s J. V. tohoto zřetelně ohrožoval na zdraví a životě. Za absentující důkaz označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který měl stanovit, jakým zraněním byl J. V. v důsledku útoku poškozeného V. V. vystaven. Dle obviněného bylo prokázáno, že v době jeho jednání trval útok ze strany V. V. na bezvládně ležícího J. V., kterého předtím inzultoval, přičemž z jeho jednání vyplývalo, že bude útočit i nadále, neboť zaútočil pěstí i na svědka K. Obviněný zdůraznil, že odvracel útok bezprostředně hrozící na jeho osobu a jednak útok trvající na J. V. Připomněl, že předtím, než zaútočil na poškozeného V. V., jej slovně vyzval, aby útoku zanechal, přičemž použil slova „nech ho vždyť ho zabiješ“. Z uvedeného slovního vyjádření podle názoru dovolatele rovněž vyplývá, že útok musel trvat.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ze strany poškozeného v době činu obviněnému přímo nehrozil ani netrval žádný útok. To, že obviněný P. A. jednal zprostředkovaně, kdy reagoval na závadové jednání V. V., které spočívalo v tom, že napadl J. V., bylo zohledněno použitím mírnější právní kvalifikace, kdy bylo přihlédnuto k tomu, že jednal v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství je závěr odvolacího soudu, že při takto zjištěném skutkovém stavu nebylo možné aplikovat ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně, správný. Dále obsahuje dovolání obviněného také námitky, které se týkají samotných skutkových zjištění a směřují proti hodnocení důkazů ze strany soudů. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a rovněž neúplnost provedeného dokazování, tyto námitky však nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není možné přihlížet k námitkám, které obviněný uplatnil proti tomu, jak byl zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny důkazy ve vztahu k otázce, zda byl přítomen přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného. Právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky §146a odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je dle mínění státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství správné a odpovídá zákonu, odvolací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav směrodatné.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. A.
Obviněný v dovolání z hlediska daného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatnil námitku, že příslušný skutek byl nesprávně posouzen s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podle §146a odst. 3 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu, v jejímž rámci připadá v úvahu řešit případy překročení mezí nutné obrany proti závažným útokům na zdraví.
V případě projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že iniciátorem předmětného konfliktu byl D. V., kamarád poškozeného V. V., který po hádce s J. V. telefonicky přivolal svého bratra J. V. a poškozeného V. V. za účelem vyprovokování fyzického konfliktu s J. V. a jeho kamarády. Je tedy zřejmé, že cílem útočnického jednání V. V. byla osoba J. V. Bylo prokázáno, že při potyčce mezi J. V. a poškozeným V. V. srazil poškozený J. V. na zem a několikrát mu šlápl do oblasti hrudníku a hlavy. Po potyčce mezi J. V. a poškozeným V. V. přistoupil obviněný k poškozenému V. V. a udeřil ho pivní sklenicí do obličeje, což představuje základní mechanismus vzniku zranění poškozeného. Obviněný tedy poté, co byl útok na J. V. ukončen, zaútočil na poškozeného V. V. (udeřil jej pivní sklenicí do obličeje), čímž však nejednal v rámci nutné obrany, neboť ze strany poškozeného obviněnému či jiné osobě v době činu již nehrozil ani netrval žádný útok. Obviněný na poškozeného zaútočil až poté, kdy útok poškozeného na J. V. již skončil.
Na základě uvedených skutkových zjištění se Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že v posuzované trestní věci byly překročeny meze nutné obrany a nelze tedy nic namítat proti postupu odvolacího soudu, který na příslušné jednání obviněného ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně neaplikoval.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování ze strany rozhodujících soudů. Jak již však bylo zmíněno výše, takové námitky je nutno považovat za čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela irelevantní. Jak správně uvedla už státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, mínění obviněného, že skutek byl nesprávně zjištěn a soudy měly útok poškozeného vyhodnotit tak, že ještě neustal (případně hrozil další), není možno namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v rámci žádného jiného zákonného dovolacího důvodu.
Je tak možno učinit závěr, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu bylo správně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, rozhodující soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal