ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1066.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1066/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2012 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 463/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 181/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 6 T 181/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č.140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jednak trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1) v době kolem 22.00 hodin dne 24. 4. 2006 v Ú. n. L., T. ulici před vchodem do restaurace „K.“ po předchozích slovních dohadech fyzicky napadl poškozeného E. K., tak, že ho kopl do rozkroku, poté ho povalil na zem, kde ho několikrát udeřil pěstí do obličeje, poté ho chytil oběma rukama pod krkem a škrtil ho až do okamžiku, než byl od poškozeného odtržený svědkem J. F.,
2) v době kolem 22.30 hodin dne 24. 4. 2006 v Ú. n. L., T. ulici na volně přístupné terase před vchodem do restaurace „K.“ po předchozích slovních dohadech s hosty restaurace přesně nezjištěným jednostranným prudkým pohybem ruky do horní části těla stojícího a nijak se nebránícího poškozeného L. Č., způsobil pád poškozeného na zem, čímž mu způsobil prasklinu pravé poloviny týlní kosti, zhmoždění tkáně pravé polokoule mozečku, levého čelního laloku mozku a podkorových center mozku, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v okolí obou čelních laloků mozku a na spodině lební s následnou hospitalizací v Masarykově nemocnici v Ú. n. L., kde v důsledku těchto zranění dne 18. 5. 2006 zemřel.
Za popsané jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dohledem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozeným P. Č. škodu ve výši 258.661,- Kč, P. Č. škodu ve výši 240.000,- Kč, L. Č. škodu ve výši 240.000,- Kč a P. Č. škodu ve výši 240.000,- Kč, podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. Č. odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 6 T 181/2006, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 463/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za užití §58 odst. 1 tr. zák. obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad ním a podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 463/2011, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rozhodnutí napadá pouze v části týkající se skutku uvedeného pod bodem 2) s tím, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, ale jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Podle obviněného se trestní řízení ubíralo pouze směrem, jehož cílem bylo vyvrácení jeho tvrzení o způsobeném následku s minimální pozorností věnovanou náležitému zhodnocení příčiny skutkového děje. Obviněný trvá na své verzi, že poškozeného žádným způsobem neudeřil ani jej nestrčil, ale pouze se vytrhl z jeho držení. Takový pohyb s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem případu proto údajně nemůže vést k posouzení skutku jako trestného činu. V procesu dokazování byli sice vyslechnuti svědci a několikerým způsobem byl dopracováván a opakovaně interpretován znalecký posudek, ale žádný z těchto důkazů nebyl dle mínění obviněného s to určit jasnou příčinu způsobeného následku, a tedy ani vyloučit obhajobu obviněného jako nepravdivou. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že vlivem absence jasného závěru o objektivní stránce coby znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu je uplatněný dovolací důvod umocňován neurčitostí popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem a zprostil jej v napadené části předmětné obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že souhlasí se závěry nalézacího i odvolacího soudu v tom, že na základě provedeného dokazování (svědeckých výpovědí i vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) byla vyvrácena obhajoba obviněného, že jednal v rámci nutné obrany. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nejsou podle dostupných spisových materiálů skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky i v případě obviněného M. K.
Námitku obviněného, že příslušný skutek byl nesprávně právně kvalifikován s tím, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., je nutno posoudit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako námitku právně relevantní, avšak Nejvyšší soud České republiky se po zhodnocení věci ztotožnil s názorem příslušných soudů i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že v posuzované trestní věci se o nutnou obranu nejednalo.
Ustanovení §13 tr. zák. stanovilo, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podle §221 odst. 1 tr. zák. se trestného činu ublížení na zdraví dopustil ten, kdo jinému úmyslně ublížil na zdraví. Odstavec 3 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel způsobil činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
V případě projednávané věci bylo v průběhu řízení prokázáno, že v předmětnou dobu došlo ke vzájemnému konfliktu mezi obviněným a poškozeným L. Č., následně k pádu poškozeného L. Č., v důsledku kterého utrpěl úder do hlavy a pohmoždění mozku, kdy na toto zranění ve spojení s navazujícími zdravotními komplikacemi poškozený zemřel. Rozhodující soud vyšel zejména z výpovědi svědka J. M., který mimo jiné vypověděl, že mezi obviněným a poškozeným došlo k vzájemné „strkanici“, přičemž následně pak k jednostrannému útoku obviněného vůči poškozenému, v důsledku kterého poškozený upadl. Je pravdou, což připustil i nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že věrohodnost výpovědi svědka J. M. výrazně snižuje skutečnost, že ve svých opakovaných výpovědích v rámci trestního řízení popisuje útok obviněného rozdílně (nejprve hovořil o prudkém strčení, poté o úderu do obličeje, poté o jednostranném prudkém pohybu ruky obviněného směrem k poškozenému do úrovně hlavy). Pokud by tedy výpověď jmenovaného svědka stála zcela osamoceně, nemohla by obstát a rozhodující soud by ji nemohl považovat za dostačující k prokázání skutkového děje. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že rozdílnosti ve výpovědích tohoto svědka se netýkaly okolnosti zásadní pro posouzení dané věci, a to jednostranného prudkého pohybu ruky obviněného do úrovně hlavy poškozeného. Navíc v ostatních částech se výpověď svědka J. M. shoduje s výpovědí svědka P. B., se závěry vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i s ostatními soudem provedenými listinnými důkazy. Zásadní z hlediska posuzované věci byl závěr znaleckého posudku, dle kterého způsobené zranění u poškozeného nemohlo být způsobeno pouhým vytržením nebo vysmeknutím (jak uvádí obviněný) s tím, že na tak krátkou vzdálenost by pádem poškozeného na zídku nemohlo dojít k takovému zrychlení, aby tímto pádem bylo způsobeno tak závažné zranění. Dle znalce by k tak závažnému zranění mohlo dojít pouze velmi prudkým nárazem či strčením do poškozeného či toporným pádem vzad při velké opilosti poškozeného, která však byla na základě svědeckých výpovědí vyvrácena, jak podrobně rozvádí nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno v tomto směru beze zbytku odkázat.
Dle přesvědčení Nejvyššího soudu České republiky lze předpokládat, že obviněný nejednal s úmyslem způsobit poškozenému vážné pohmoždění mozku, které s následnými komplikacemi vedlo až k jeho smrti, avšak s ohledem na intenzitu útoku a místo, kde ke konfliktu došlo (v blízkosti zídky) musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit poruchu zdraví. Ve vztahu k základní skutkové podstatě tedy obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. s tím, že v případě následku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. postačí nedbalostní zavinění a v jednání obviněného je možno spatřovat nejméně nedbalost nevědomou.
V průběhu řízení tak bylo prokázáno, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu /pod bodem 2)/ a jeho obhajobu rozhodující soudy správně vyhodnotily jako vyvrácenou. Obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž námitku týkající se popisu skutku, který je dle něj krajně neurčitý. Nutno podotknout, že obecně skutečnost, že některý výrok v dovoláním napadeném rozhodnutí chybí nebo je neúplný, je možno uplatňovat pouze v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Je tedy možno shrnout, že ve skutkové větě musí být skutek vymezen v takovém rozsahu, aby vyjadřoval znaky skutkové podstaty trestného činu, jimiž je obviněný shledáván vinným, podrobnější popis skutku je pak obsažen v odůvodnění rozhodnutí. V posuzované věci je ve skutkové větě mimo jiné uvedeno: „…přesně nezjištěným jednostranným prudkým pohybem ruky do horní části těla stojícího a nijak se nebránícího poškozeného L. Č., způsobil pád poškozeného na zem …“.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zdůvodnil, z jakého důvodu přesně nekonkretizoval způsob vzniku zranění poškozeného z více možných variant, které v průběhu řízení vyšly najevo. Za situace, kdy byla vyloučena obhajoba obviněného i možnost toporného pádu poškozeného v důsledku jeho silné opilosti (jak uvedl znalec v příslušném znaleckém posudku - viz výše) a jediným možným způsobem zranění poškozeného se ukázal být velmi prudký náraz nebo strčení do něj, rozhodující soud prvního stupně, dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, neměl v tomto ohledu jinou možnost, než vyjít z výpovědí svědka M., na základě kterých, ač nevypovídal vždy shodně a uváděl různé varianty útoku (prudké strčení, úder do obličeje, jednostranný prudký pohyb ruky obviněného směrem k poškozenému do úrovně hlavy), nebylo pochyb o tom, že došlo k jednostrannému útoku obviněného vůči poškozenému, který se nijak nebránil. Byl tak prokázán způsob vzniku zranění poškozeného, ale nebylo v možnostech soudu určit jednu konkrétní variantu útoku. Nelze proto nic namítat proti postupu nalézacího soudu v tom, že jednání obviněného popsal obecně jako jednostranný prudký pohyb ruky do horní části těla stojícího a nijak se nebránícího poškozeného. I v tomto směru je tak možno odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že popis vyjádřený ve skutkové větě z hlediska náležitého vymezení skutku požadavky zákona naplňuje. I kdyby tedy obviněný tuto námitku uplatnil v rámci odpovídajícího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., byla by shledána nedůvodnou.
Je tak možno učinit závěr, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky na základě shora rozvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2012
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná