ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1228.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1228/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného D. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 4 To 38/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 40 T 4/2012, byl obviněný D. S. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 27. 11. 2011 v době od 06.00 hodin do 06.51 hodin v B.-B. na ulici K. v objektu maringotky, která je umístěna v neoznačené hale v bývalém areálu Zemědělského družstva, pod vlivem alkoholu po předchozí slovní rozepři a konfliktu vyvolaném ze žárlivosti poškozeným L. M., při kterém poškozený udeřil obviněného nejprve lahví, a poté diodovou svítilnou do hlavy a čela, čímž mu způsobil lehká povrchová zranění hlavy, zaútočil obviněný na poškozeného, došlo mezi nimi ke rvačce, načež za situace, kdy se poškozený snažil vymanit z jeho držení a utéci z haly, ho chytil, srazil na zem, kde ho otočil na břicho obličejem k zemi, sedl si mu na záda a se záměrem usmrtit ho jej opakovaně bil velkou intenzitou pěstí do hlavy, až si způsobil zlomeninu záprsní kůstky a když poškozený volal o pomoc, zakryl mu rukou ústa, vzal ze země kovový úlomek s ostrou hranou a tímto předmětem ho opakovaně bil do oblasti hlavy až do okamžiku, dokud se poškozený nepřestal hýbat a do haly vešla družka poškozeného, která přivolala policii, přičemž poškozený v důsledku shora uvedeného jednání utrpěl zhmoždění mozku v pravém čelním laloku, vpáčenou zlomeninu lebeční klenby v levé temenní krajině, tříštivou vpáčenou zlomeninu v levé spánkové krajině, zlomeninu stropu očnice a čelní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu nosních kostí s krvácením do čelistních dutin a dále tržně zhmožděné a sečné rány obličeje, vlasaté části hlavy, ukazováku levé ruky zasahující až na šlachu, podlitiny a oděrky obličeje, horních končetin a ztrátu zubů, kdy se jednalo o vážná až život ohrožující poranění a k úmrtí poškozeného nedošlo pouze z důvodu včasné a vysoce specializované lékařské pomoci.
Za uvedené jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozenému subjektu České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 128.416,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 40 T 4/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 4 To 38/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného D. S. uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 27. 11. 2011 v době od 06.00 hodin do 06.51 hodin v B.-B. na ulici K. v objektu maringotky, která je umístěna v neoznačené hale v bývalém areálu Zemědělského družstva, pod vlivem alkoholu po předchozí slovní rozepři a konfliktu vyvolaném ze žárlivosti poškozeným L. M., při kterém poškozený udeřil obviněného nejprve lahví, a poté diodovou svítilnou do hlavy a čela, čímž mu způsobil lehká povrchová zranění hlavy, zaútočil obviněný na poškozeného, došlo mezi nimi ke rvačce, načež za situace, kdy se poškozený snažil vymanit z jeho držení a utéci z haly, ho chytil, srazil na zem, kde ho otočil na břicho obličejem k zemi, sedl si mu na záda, opakovaně ho bil velkou intenzitou pěstí do hlavy, až si způsobil zlomeninu záprsní kůstky a když poškozený volal o pomoc, zakryl mu rukou ústa, vzal ze země kovový úlomek s ostrou hranou a tímto předmětem ho opakovaně bil do oblasti hlavy až do okamžiku, dokud se poškozený nepřestal hýbat a do haly vešla družka poškozeného, která přivolala policii, přičemž poškozený v důsledku shora uvedeného jednání utrpěl zhmoždění mozku v pravém čelním laloku, vpáčenou zlomeninu lebeční klenby v levé temenní krajině, tříštivou vpáčenou zlomeninu v levé spánkové krajině, zlomeninu stropu očnice a čelní kosti vlevo, tříštivou zlomeninu nosních kostí s krvácením do čelistních dutin a dále tržně zhmožděné a sečné rány obličeje, vlasaté části hlavy, ukazováku levé ruky zasahující až na šlachu, podlitiny a oděrky obličeje, horních končetin a ztrátu zubů, kdy se jednalo o vážná až život ohrožující poranění a k úmrtí poškozeného nedošlo pouze z důvodu včasné a vysoce specializované lékařské pomoci.
Za uvedené jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému subjektu České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 128.416,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 4 To 38/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako krajní nouze, případně mělo být aplikováno ustanovení trestního zákoníku o skutkovém omylu (§18 odst. 2 nebo odst. 4 tr. zákoníku), neboť poškozený mu hrozil něčím, co nebyla pravda, tj. že má venku na pomoc R. či U., v dané chvíli však obviněný neprohlédl, že to není pravda a jednal tak, jako by to pravda byla. Z provedených důkazů i ze submisivního chování obviněného je dle jeho mínění zřejmé, že věřil, že proti sobě nemá jen agresivního poškozeného, ale že venku čeká někdo, kdo přijde poškozenému na pomoc. Dle obviněného není možné učinit závěr, že výhrůžkám poškozeného uvěřil, protože byl opilý. Situaci mohl vyhodnotit stejně, i kdyby opilý nebyl. Domnívá se, že z jeho jednání je zřejmé, že chtěl zabránit poškozenému, aby vyběhl ven a přivedl si pomoc, přitom ho nechtěl zabít, ale jen umlčet, aby nikoho nezavolal. Dále obviněný připouští, že vedl v poslední fázi útok více intenzivně, než měl, avšak dodává, že byl ve velké míře veden strachem, což je dáno typem jeho osobnosti, jak vyplývá i z vypracovaného znaleckého posudku. Argumentaci odvolacího soudu považuje za nemístnou a zaujatou se snahou ospravedlnit nezákonné chování poškozeného. Poškozenému a jeho družce E. H. pouze nabídl přístřeší jako projev pohostinnosti, E. H. nabídky využila a poškozený dobrovolně odešel. Stěžovatel je tak přesvědčen, že se nedopustil žádného nepřístojného chování a naopak jednání poškozeného bylo velmi zavrženíhodné, když obviněného zastrašoval, hrozil mu fyzickou likvidací i zapálením provozovny a tvrdil, že na něj pošle U. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že předmětné jednání je trestným činem, mělo by být dle názoru dovolatele kvalifikováno jako jiný trestný čin než trestný čin vraždy, např. dle §141 odst. 1 či §146a tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. S.
Námitka obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, případně že mělo být aplikováno ustanovení o skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 2 nebo odst. 4 tr. zákoníku, je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou právně relevantní.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že dne 27. 11. 2011 přijeli poškozený L. M. a jeho družka E. H. navštívit obviněného, požívali alkoholické nápoje a všichni se přivedli do stavu opilosti. Poté se odebrali do bývalého areálu zemědělského družstva, kde obviněný přebýval v maringotce umístěné v hale, odkud poškozený odešel, ale v ranních hodinách se vrátil zpět a mezi ním a obviněným došlo ke konfliktu z důvodu žárlivosti, kdy poškozený udeřil obviněného lahví do hlavy a nelze vyloučit, že ho i ohrožoval nožem. Družka poškozeného následně z maringotky odešla a obviněný s poškozeným ji šli hledat, přičemž mezi nimi docházelo ke slovním i menším fyzickým konfliktům, při kterých poškozený obviněného udeřil zezadu diodovou svítilnou do hlavy, což u obviněného vyvolalo obrannou reakci, oba se chytili, upadli na zem a začali se rvát. Sám obviněný při výslechu v přípravném řízení potvrdil, že poškozený se mu v této době vysmekl a snažil se vyběhnout ven z garáže, čemuž však obviněný zabránil tím, že poškozeného strhl na zem, otočil ho na břicho, sedl mu na záda, několikrát ho udeřil pěstí do hlavy a při volání poškozeného o pomoc mu zacpával ústa, poté ho několikrát udeřil do hlavy nahmataným předmětem, až zůstal bezvládně ležet.
Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně domáhá posouzení jeho předmětného jednání jako jednání v krajní nouzi ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku (krajní nouze) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nebezpečí může být způsobeno přírodní silou, člověkem, zvířetem, věcí i jiným způsobem. Nebezpečí, které občan odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v útoku člověka, proti němuž je jinak v širším rozsahu též přípustná nutná obrana. V takovém případě jde o krajní nouzi, a ne o nutnou obranu, pokud jednání jinak trestným je způsobena škoda jinému než útočníkovi. Jinak se na odvrácení útoku člověka vztahují podmínky nutné obrany. Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). Je-li možno přímo hrozící nebezpečí odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 321 - 323 s.).
Na odvracení útoku člověka se tedy vztahují podmínky nutné obrany a pokud obviněný spatřuje stav krajní nouze v tom, že mu bylo vyhrožováno způsobením škody na majetku údajnými cizinci, pak nedošlo z jeho strany k naplnění požadavku proporcionality, neboť přímo hrozící smrt poškozeného je daleko závažnějším následkem než ten, který hrozil obviněnému na majetku, na což poukázal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Dle druhého odstavce citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle platného znění tedy nutná obrana předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, jednak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí být tedy jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 333 s.).
Ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že v těch fázích konfliktu, kdy se obviněný bránil vůči útokům ze strany poškozeného, tj. když ho poškozený v maringotce udeřil lahví do hlavy, případně ho ohrožoval nožem a když ho později udeřil zezadu diodovou svítilnou do hlavy, jednal v mezích nutné obrany. Pokud se však v závěru konfliktu při rvačce poškozený obviněnému vysmekl a snažil se utéci, na což obviněný zareagoval tak, že poškozeného strhl na zem a fyzicky ho napadl způsobem popsaným ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku, není možno posoudit toto jeho jednání jako jednání v nutné obraně. Ač, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nebylo možno vyvrátit obhajobu obviněného, že mu poškozený vyhrožoval cizinci, kteří byli údajně venku připraveni jej zlikvidovat a že tyto výhrůžky mohly u obviněného vyvolat obavu o své zdraví a majetek a také stav afektivního rozrušení (k čemuž došla i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie), je třeba podotknout, že obviněnému již reálně žádné nebezpečí ze strany poškozeného nehrozilo, poškozený navíc sám, dokud mohl, chtěl z místa činu utéct, a i kdyby měl obviněný s přihlédnutím k jeho opileckému stavu obavu z případných cizojazyčných občanů, nemůže na takovou situaci reagovat tím, že téměř ubije poškozeného, který volal o pomoc. Není tedy pochyb o tom, že zákonné podmínky nutné obrany naplněny nebyly.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu i v tom, že v jednání obviněného nebylo možno dovodit ani skutkový omyl ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 nebo 4 tr. zákoníku.
Podle §18 odst. 2 tr. zákoníku kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
Podle §18 odst. 4 tr. zákoníku kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že obviněnému v době páchání předmětného útoku již nehrozilo ze strany poškozeného žádné nebezpečí a i kdyby se obviněný skutečně obával, že mu hrozí útok od údajně venku přítomných R. či U. (v tomto směru jeho obhajoba vyvrácena nebyla), tato obava by ho v žádném případě neopravňovala k tomu, aby vzhledem k ní téměř usmrtil poškozeného, u něhož nedošlo ke smrti pouze v důsledku včasné a vysoce specializované lékařské pomoci.
Pokud se týká námitky dovolatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako jiný trestný čin než trestný čin vraždy, i v tomto směru Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudu druhého stupně. I když z vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný jednal do určité míry ve stavu afektivního rozrušení ze strachu o svůj život a majetek, to samo o sobě nestačí, aby jím spáchaný čin byl posouzen mírněji (např. jako zabití dle §141 odst. 1 tr. zákoníku či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a tr. zákoníku). U zmíněných privilegovaných skutkových podstat míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití (příp. ublížení na zdraví). Strach obviněného by tak musel mít povahu omluvitelného hnutí mysli, které by navazovalo na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Zavrženíhodným jednáním je přitom třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (např. mučení, domácí násilí, psychické týrání, sexuální zneužívání, apod.).
V případě projednávané věci obviněný s poškozeným a jeho družkou nadměrně požívali alkoholické nápoje, obviněný poté poškozeného a jeho družku přivedl do objektu bývalého zemědělského družstva do maringotky, kde pobýval, posléze poškozený z maringotky odešel a obviněný s družkou poškozeného v maringotce přespal, čímž u poškozeného vyvolal přirozeně žárlivost a následně došlo mezi nimi ke konfliktu. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu České republiky není pochyb o tom, že příslušné jednání obviněného není možno považovat za důvod k omluvitelnému hnutí mysli.
Je tedy možno uzavřít, že obviněný D. S. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že jednal ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit poškozenému smrt. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á