ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1268.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1268/2012-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný A. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 sp. zn. 11 To 52/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 T 10/2006 byl obviněný A. A. uznán vinným následujícími skutky:
1. v blíže nezjištěném dni v srpnu 2004 poté, co přijal od S. H. objednávku na dodání metamfetaminu, za nezjištěných okolností opatřil 100 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu a nejméně 60 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky diacetylmorfinu (heroinu) a uvedené látky přivezl osobním automobilem tovární značky Alfa Romeo na parkoviště u nákupního centra K. v P., kde je předal A. M. a S. H., kteří v doprovodu německé státní příslušnice P. R. přicestovali ze Spolkové republiky Německo, A. M. a S. H. pak převzatý metamfetamin a heroin ukryli ve vozidle P. R., které dali pokyn, aby látky přes hraniční přechod A./S. dopravila do Spolkové republiky Německo, sami pak přes stejný hraniční přechod do Spolkové republiky Německo vycestovali odděleně od P. R., čímž chtěli snížit možnost jejich odhalení při přestupu státní hranice,
2. za blíže nezjištěných okolností blíže nezjištěného dne v listopadu 2004 obstaral 200 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu požadovaných po něm A. M., které předal v kavárně jednoho nákupního střediska v P. S. H. a O. Ch., jež A. M. požádal, aby metamfetamin dopravili přímo odběrateli do města P. ve Spolkové republice Německo, S. H. a O. Ch. poté metamfetamin z České republiky skutečně vyvezli a přes Rakousko jej dovezli do Spolkové republiky Německo, kde však metamfetamin předem dohodnutému odběrateli nepředali a jeho distribuce pak byla zajištěna odběratelům žijícím v B.,
3. podle požadavku A. M. za nezjištěných okolností opatřil nejméně 75 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu, a začátkem měsíce prosince, pravděpodobně dne 4. prosince 2004 tuto látku předal v R. A. M., který zajistil transport této látky přes hraniční přechod R./W. do B. ve Spolkové republice Německo, kde se pak postaral o distribuci metamfetaminu svým odběratelům,
4. podle požadavku A. M. za nezjištěných okolností opatřil 50 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu a 60 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky diacetylmorfinu (heroinu) a tyto látky v blíže neurčeném dni koncem listopadu nebo začátkem prosince 2004 předal pravděpodobně v obci R. A. M., který heroin ukryl do ruličky s chipsy a metamfetamin do krabice se sušenkami a takto zabalené je převezl přes hraniční přechod R./W. do Spolkové republiky Německo, aby tam byla provedena distribuce těchto látek,
5. podle požadavku A. M. za nezjištěných okolností opatřil 50 gramů látky s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu a dne 11. prosince 2004 tuto psychotropní látku předal v obci R. A. M., jenž provedením transportu metamfetaminu z R. do Spolkové republiky Německo pověřil německého státního příslušníka H. F., který převzatou psychotropní látku dovezl přes hraniční přechod R./W. do Spolkové republiky Německo, kde ji předal A. M.,
6. v době předcházející dni 16. prosince 2004 přijal od A. M. objednávku na dodání heroinu, poté za nezjištěných okolností heroin obstaral a dne 17. prosince 2004 jej dopravil do obce S. K., kde jej zanechal v jednom z pokojů penzionu F., což oznámil A. M., který balíček s heroinem po vyzvednutí k provedení transportu na území Spolkové republiky Německo předal R. P., ten balíček s heroinem ukryl v osobním automobilu tovární značky Opel Corsa, registrační značky a přes hraniční přechod R./W. jej vyvezl z území České republiky, přičemž ve 20:30 hodin u R. P. byla na území Spolkové republiky Německo provedena celní prohlídka, při níž byla pašovaná látka nalezena a zajištěna a následně bylo zjištěno, že se jednalo o 119,43 gramů látky s obsahem 5,25 gramů heroin-hydrochloridu,
7. po předchozí telefonické dohodě se S. M. obstaral ze nezjištěných okolností 100 gramů metamfetaminu v odpoledních hodinách dne 17. dubna 2005 jej dovezl do Ch., kde se setkal se S. M., která za účelem převzetí metamfetaminu do České republiky přicestovala automobilem tovární značky Ford Eskort, registrační značky, řízeném A. J. a psychotropní látku ji předal, S. M. pak ukryla látku do tělních dutin – pochvy a přes hraniční přechod S. K./W. ji vyvezla do Spolkové republiky Německo, kde byla podrobena prohlídce, při níž byla pašovaná látky zajištěna a následně bylo zjištěno, že se jedná o 99,41 gramů látky s obsahem 58,65 gramů metamfetaminové báze,
a takto jednal pod body 1-7 přesto, že metamfetamin je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako psychotropní látka a heroin jako omamná látka zařazen do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, k jejichž nakládání je třeba povolení, jímž obviněný nedisponoval.
Tím spáchal pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání, které proti citovanému rozsudku obviněný podal, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2012 sp. zn. 11 To 52/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež vzápětí doplnil, a opřel jej o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [přestože namísto písmene g) uvedl ve svém podání písm. b), avšak z obsahu dovolání je patrné, že se jedná pouze o písařskou chybu], a dále podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
Dovolatel v dovolání nejprve upozornil na délku řízení v trvání šesti a půl roku, která je podle něj zapříčiněna policejním orgánem a státní zástupkyní. Jedná se o ojedinělý případ, kdy byla jeho trestní věc rozdělena do dvou samostatných řízení, a v obou rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, přičemž druhé řízení nebylo dodnes ukončeno. K pokynu odvolacího soudu byla věc opakovaně vrácena soudu prvního stupně s tím, že došlo k opětovné změně rozhodovacího senátu, jemuž byl vrchním soudem udělen pokyn, že obviněný musí být uznán vinným, jinak bude věc znovu vrácena.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti podle §2 odst. 11 tr. ř., neboť soud prvního stupně nevyslechl přímo v hlavním líčení korunního svědka A. M. (jak tomu například bylo u svědka H. H. eskortovaného ze SRN do ČR), ač tento byl ochoten dostavit se k jednání krajského soudu. Učinil tak až k pokynu odvolacího soudu, avšak prostřednictvím dožádaného soudu v R., kde tento svědek prohlásil, že je vazebně stíhán ve věznici v M. Jeho výpovědi v procesně použitelné či nepoužitelné formě jsou zcela rozporuplné a jsou v nich patrny značné změny. Soud prvního stupně v původním složení senátu tyto hodnotil s rezervou, kdy měly být ovlivňovány policisty SRN. Nalézací soud v pozdějším složení senátu, jenž vynesl odsuzující rozsudek, však tyto rozpory hodnotí jako proces zapomínání, s čímž nelze souhlasit, pokud se jedná o zásadní fakta později vyvrácená jako smyšlená, případně ovlivněná jiným subjektem, a to policisty SRN, jež obviněný v dovolání deklaruje na průběhu výslechu svědka G. a prvním výslechu svědka M. ve věznici v B. K výtce odvolacího soudu provedl soud prvního stupně výslech svědka M. za pomoci Zemského soudu v R. za účasti státní zástupkyně i obhájce obviněného. Avšak i přes jeho prohlášení, že se může dostavit i k českému soudu, nebyl vyslyšen, i přesto, že by šlo o stěžejní důkaz, kdy mu mohl obviněný klást otázky ohledně jejich kontaktů a setkání, která ani státní zástupkyně, ani obhájce nemohli vznést, neboť nedisponují takovými podrobnými znalostmi této kauzy jako sám obviněný. Obdobným způsobem před nalézacím soudem nebyl vyslechnut ani svědek O. Ch. Zároveň se obviněný pozastavuje nad tím, že byl svědek M. podle svého vyjádření dvakrát policisty SRN za účasti státní zástupkyně dovezen na území ČR k provedení nálezu zde ukrytých omamných a psychotropních látek bez vědomí jakéhokoliv českého orgánu činného v trestním řízení, čímž byla porušena suverenita České republiky.
Aktivní jednání bezpečnostních složek SRN dovolatel demonstruje na příkladu agenta BND (tehdejšího policisty ČR), který obviněnému nabídl spolupráci s BND za úplatu ve výši 5000,- EUR měsíčně s tím, že pokud tuto nabídku nepřijme, „vznikne odezva”, kterou pak bylo toto trestní stíhání obviněného (viz část utajovaného spisu). Oba soudy dále nijak nereagovaly na úřední záznamy advokátní kanceláře obhájce, které jsou součástí trestního spisu, v nichž byly zachyceny výpovědi svědků D. a F., kteří potvrdili ovlivňování svědků v této trestní kauze samotnou státní zástupkyní. Státní zástupkyně měla svědka D. ovlivnit tak, že pokud nebude svědčit proti obviněnému, bude vydán do SRN k trestnímu stíhání, což se po odmítnutí tohoto požadavku svědkem D. posléze stalo. Státní zástupkyně poté měla podle obviněného ovlivnit i svědka F., když mu vysvětlila v budově Krajského státního zastupitelství v Plzni otázky pro jeho svědeckou výpověď, jež měla následovat další den u Krajského soudu v Plzni. Obviněný také nesouhlasí se souvisejícím závěrem Vrchního soudu v Praze uvedeným na straně 25 v prvním zrušujícím usnesení ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 11 To 119/2007, že trestní řád nezakazuje zde popsaným orgánům činným v trestním řízení rozhovory se svědky o samotě. Avšak v souladu se zásadou platnou pro státní orgány, že co není povoleno, je zakázáno, tento postup nezakazuje, tedy ani nepovoluje.
Rovněž byla oběma soudy nesprávně hodnocena výpověď jediného svědka vyslechnutého před českým soudem H. F., který prohlásil, že obviněného nezná a v soudním řízení jej viděl poprvé, když neodůvodnily svůj závěr o tom, že svědek F. nevypovídal pravdivě a obviněný byl poté uznán vinným dvěma skutky spáchanými za přímé účasti tohoto svědka. Rovněž nesprávně posoudily výpovědi svědků M., G., P. a K. ohledně času dodání drogy obviněným dne 17. 12. 2004 do pensionu F. v R. V této době uskutečněný telefonický hovor obviněného se svědkem M., z něhož se měli tito svědci dozvědět místo uložení drogy, se v telefonu svědka M. ani neobjevil a policisté ČR zabývající se organizovaným zločinem mohou obviněnému doložit, že se v té době v R. vůbec nemohl nacházet. Obviněný rovněž spekuluje o barvě použitého vozidla. Pokud soud uzavřel, že obviněný měl drogu dodat v odpoledních hodinách, jde o jednoznačnou spekulaci nepodloženou jediným způsobilým důkazem, jak vyžaduje ustanovení §237 tr. ř. Stejná situace vyvstává ohledně skutku popsaného pod bodem 7, jelikož ani v souvislosti s ním nebyl proveden jediný důkaz prokazující vinu dovolatele.
Dalším procesním pochybením odvolacího soudu a porušením ustanovení §237 odst. 7 tr. ř. je podle dovolatele jeho zásadní změna v hodnocení důkazů provedeného již soudem prvního stupně, kdy z takto pozměněného hodnocení vyvozuje jinou důkazní situaci, ačkoli sám v usneseních ze dne 24. 10. 2007 a 4. 6. 2010 uvedl, že je jako soud odvolací vázán hodnocením důkazů nalézacího soudu s výjimkou odvolacím soudem provedených důkazů ve veřejném zasedání. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání odvolacího soudu, kdy zamítl odvolání obviněného, vyplývá, že jednání obviněného prokazují i rozsudky cizozemských soudů, což je však s ohledem na odlišný právní systém a průběh přípravného řízení v SRN důkaz nepoužitelný tím spíše, pokud se jedná o stěžejní důkaz svědčící v neprospěch obviněného. Na druhou stranu soudy neprovedly výpověď svědka M. učiněnou před policejním orgánem v SRN a před Zemským soudem v B., aby konfrontoval proces zapomínání, toliko konstatovaly jen jejich procesní nepoužitelnost. V takovém případě pak nemůže být na úkor obviněného konstatována použitelnost citovaných cizozemských rozsudků, jelikož jejich procesní použitelnost je na stejné úrovni a nelze jeden důkaz cizího státu nadřazovat nad jiný svědčící ve prospěch obviněného. Provedením těchto jedenácti výpovědí svědka M. by musely soudy zohlednit jejich zásadní rozpory tak, jak se měnil i postoj policejního orgánu SRN k této kauze. Telefonní odposlechy svědka M. a B. z prosince 2004 provedené policejními orgány SRN pak jednoznačně prokazují, že se obviněný se svědkem M. na území ČR nikdy nesetkal, o čemž se však oba soudy v žádném z jejich rozhodnutí nezmiňují, takže opomíjí jeden ze zásadních důkazů svědčících ve prospěch obviněného.
Obviněný dále předestřel, že žádné z usnesení o zahájení trestního stíhání blíže neobsahuje bližší specifikaci znaku organizované skupiny působící ve více státech podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. a uzavřené dohody z července 2004, na základě níž tato skupina měla vzniknout. Tato dohoda nebyla posléze potvrzena ani svědkem M. a H., kteří se jí měli účastnit, a nebylo potvrzeno, že by se všichni její aktéři vůbec sešli. Soud prvního stupně uvedl, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09, v němž byla definována organizovaná skupina, avšak ve svém odůvodnění přesto používá právní kvalifikaci, která nebezpečnost jednání zvyšuje podstatným způsobem. Organizovanou skupinu musí tvořit nejméně tři osoby s přesnou dělbou práce, aby byla úspěšnost zaručena ve větší míře. Nalézací soud si dokonce neodpustil spekulaci, že údajné množství předání drogy nemohlo vzbudit dojem, že se jedná o vlastní spotřebu každého jedince. Soud však opomněl výpověď svědka M., který konstatoval jím užívané množství a ani jednou se nezmiňoval, že by drogu prodával. Další spekulací je skutkové tvrzení, že skupina byla schopna kdykoliv výpadek kurýra nahradit osobou jinou. Takový důkaz však v řízení před soudem proveden nebyl a soud na něj ani nepoukazuje, tedy kdo a kdy tak měl činit. Nalézací soud nadto opomněl do této skupiny zahrnout i svědka H. Také použil termín použití rafinovaného úkrytu drog, čímž měl zjevně na mysli ukládání drog v lesních částech tak, aby nebyly později nalezeny svědkem M. v doprovodu Policie SRN a za přítomnosti státní zástupkyně, případně samostatným hledáním složek SRN ani při porušení teritoria ČR. Jinak totiž žádný rafinovaný úkryt nepřipadá v úvahu jako takový, kterých se běžně neužívá u ostatních dealerů drog.
Za zcela nestandardní považuje obviněný i postup státní zástupkyně, která se až v řízení před soudem druhého stupně dovolávala jakýchsi telefonických hovorů jako údajně nových důkazů, i když o nich již dva roky věděla. Ničím nepodložený důkaz je i údajně zřejmé vlastnictví telefonní karty ČR svědka M.
Soud prvního stupně po vrácení věci splnil všechny závazné pokyny a doplnil dokazování podle instrukcí odvolacího soudu a opět vynesl zprošťující rozsudek ze dne 18. 12. 2009. K odvolání státní zástupkyně však byl i tento rozsudek znovu zrušen a věc byla přikázána jinému senátu Krajského soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud měl výhrady k hodnocení důkazů učiněného soudem prvního stupně a vyžadoval po něm hodnotit důkazy odlišně, tedy podle názoru odvolacího soudu, čímž soud prvního stupně ztratil svou nezávislost a rozhodovací pravomoci, což je v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudu prvního stupně. Na straně 6 svého rozhodnutí dále odvolací soud konstatoval, že i přes rozpory lze dospět k závěru o spáchání trestné činnosti obviněným, kdy zproštění je možné jen tehdy, jsou-li provedené důkazy tak zásadního charakteru, že vina není nepochybná ani po vyhodnocení všech důkazů, přičemž další důkazy již známy nejsou. Odvolací soud tak při takovém výkladu připouští existenci pochybností o vině obviněného, avšak údajně nenalezl žádný zásadní důkaz. Co si pod tímto pojmem představoval, však v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl. V takovém případě pak měl být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn viny. Odvolací soud totiž není oprávněn udělovat závazné pokyny soudu nalézacímu, k jakým závěrům má dospět, což bylo jasně definováno mezi řádky. Odvolací soud přidělil věc jinému senátu, když je zřejmé, že stávající projednávající senát by k jinému něž zprošťujícímu závěru nedospěl. Fakticky je tedy mezi řádky vydán pokyn ke ctění presumpce viny. To dokladuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 11 To 34/2011, strana 80 (vydaného ve věci obviněného po rozdělení kauzy na dvě samostatná trestní řízení, v nichž rozhodovaly v prvním i druhém stupni shodné senáty), kde odvolací soud uvádí, „co bylo prvoinstančním soudem podhodnoceno a co naopak vyzdviženo“. Byly znovu vyzdviženy cizozemské rozsudky bez ohledu na ve věci vypovídající svědky. Podle názoru odvolacího soudu se prvoinstanční soud měl zabývat tím, proč svědek M. usvědčoval právě obviněného a dále tím, proč se konalo jednání bez přítomnosti veřejnosti z bezpečnostních důvodů.
Přikázat věc jinému senátu lze podle §262 tr. ř. jen ve výjimečné situaci, což nesmí být v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod, tedy v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci. I přesto, že veškeré závazné pokyny odvolacího soudu byly beze zbytku splněny, bylo rozhodnuto výše uvedeným způsobem, ač hodnocení důkazů odvolacímu soudu nepřísluší. Poukazuje-li se na porušení ustanovení §5 a 6 tr. ř., jedná se o svým způsobem subjektivní názor nadřízeného soudu, který není možno bez výtky dvou skutečností nastíněných odvolacím soudem, postupovat tak zásadně v okamžiku, kdy prvoinstanční soud dospěl k odlišnému závěru a to hned ve dvou kauzách shodného charakteru. Podle §264 tr. ř. je nalézací soud vázán právním názorem nadřízeného soudu. Ač bylo nejprve závaznému pokynu beze zbytku nalézacím soudem vyhověno, novému senátu žádné další závazné pokyny uděleny nebyly. Jednalo se proto fakticky jen o požadovanou změnu postoje k hodnocení důkazů. V řízení nebyly ani prováděny nové důkazy, pokud se za takové nepovažují pouze nově dodané rozsáhlé odposlechy, avšak bez návaznosti k této kauze a měly tak podle obviněného jen zastřít pravý důvod mezi řádky popsaného pokynu k uznání viny obviněného. Tomu posléze bylo vyhověno a odvolací soud proto konstatoval, že je odsuzující rozsudek nalézacího soudu ukázkou přesvědčivosti a přezkoumatelnosti, i co se týče námitek obhajoby, a je možno na něj v celém rozsahu odkázat. V tomto směru obviněný například nesouhlasí s údajně vzorovým vypořádáním se na straně 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu týkající se výpovědi svědkyně R. a M., které obviněný obsáhle reprodukuje, kdy i přes konstatovaný proces zapomínání je odlišnost soudu ohledně získání drogy touto svědkyní spatřována v úplné přesnosti po cca šesti letech náhle se objevující k odůvodnění rozporů stěžejního svědka.
Podle obviněného je s podivem, že je svědek M. shledáván jako naprosto věrohodný svědek, přestože byl čtyřikráte trestán pro nejzávažnější trestnou činnost zahrnující například i přípravu vraždy a v současné době je opětovně vazebně stíhán pro trestnou činnost související s dovozem drog do ČR. Obviněný nepochybuje, že by posledně uvedená skutečnost o dalším trestním stíhání svědka M. byla omluvena se zdůvodněním, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, takže nelze jeho osobu kriminalizovat. Ostatně již psychologický a psychiatricky posudek vypracovaný k osobě svědka M. jej hodnotí jako gangster bosse již od jeho 20 let. Nepochybně se tedy podle obviněného jedná o osobu šířící fluidum důvěryhodnosti při každém setkání.
Soudy dále pominuly telefonní odposlechy zvláště z měsíce prosince 2004, jež v dovolání obviněný blíže specifikuje. Odvolací soud se nevypořádal s vadami namítanými v odvolání a odkázal jen na podle něj perfektní odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Odvolací soud pochybil, pokud k návrhu obviněného následujícím po vyhlášení napadeného usnesení nevyhotovil jeho překlad s vysvětlením, že obviněný prohlásil, že ovládá český jazyk písemně i ústně, a proto tak činit nebude. Takový postup je v rozporu s ustanovením §2 odst. 12, §28 tr. ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když obviněný až dodatečně přiznal, že použité právní názvosloví neovládá a nemůže se proto podrobně seznámit s takovými výrazy odvolacího soudu. Rozsudek nalézacího soudu si pak musel nechat přeložit na vlastní náklady.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 sp. zn. 11 To 52/2011 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 T 10/2006 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí a současně podal žádost o odložení výkonu trestu podle §265o tr. ř. s tím, aby o ní bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem současně s dovoláním.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve učinil přehled všech rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž rozhodovaly o vině dovolatele, a uvedl, že obviněný v dovolání namítá především nesprávné zjištění skutkového stavu, i když je dovolání mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Mimo meze dovolacího důvodu jsou tak námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy činné dříve ve věci, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu v naznačených souvislostech uvažovat zejména za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde především tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod. Takový rozpor však zjištěn nebyl. Namítá-li obviněný jako základ své dovolací argumentace, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při provádění důkazů, dokazování neprovedly dostatečným způsobem a dovodily nesprávné skutkové závěry, není možné k jeho námitkám přihlížet.
Hmotněprávní námitkou obviněného je podle státního zástupce toliko jeho tvrzení, že se nedopustil vytýkaného jednání jako člen organizované skupiny působící ve více státech, byť i zde do jisté míry obviněný primárně namítá odlišné skutkové okolnosti. Je proto namístě uvést, že takové tvrzení nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob fyzických nebo právnických, v němž je provedena určitá dělba úkonů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. nebezpečnost pro společnost, přičemž skupina nemusí mít trvalý charakter a lze takto spáchat i jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovná dohoda o vzniku organizované skupiny, případně výslovné přijetí za člena skupiny, postačí, že tyto osoby se svým chováním do skupiny fakticky včlenily (viz. R 53/1976-II. a R 45/1986). K naplnění znaku ve více státech postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
V daném případě se podle učiněných skutkových zjištění na drogových obchodech podílely nejméně tři osoby, z čehož A. M. působil prokazatelně ve Spolkové republice Německo jako dodavatel širšího okruhu odběratelů, o čemž svědčí množství drog, které bylo předmětem jednotlivých dílčích skutků. Obviněný potom podle státního zástupce obstarával na území České republiky drogy, A. M. figuroval jako hlavní odběratel, který vznášel požadavky na druh a množství a další osoby vykonávaly funkci řidičů či pomocníků, přičemž je jasné, že mezi jednotlivými osobami existovala dělba úkolů. Distribuce drog přes hranice byla častá, opakovaná, skupina využívala telefonních kontaktů za použití různých mobilních telefonů a čísel a rafinovaných úkrytů drog při převozu přes hranice. Není tedy pochyb o tom, že se obviněný dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny působící ve více státech, a to zcela cíleným a záměrným způsobem, a proto za nutné existence určité vzájemné dohody jednotlivých zúčastněných osob, a tedy aplikaci §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. nelze nic vytknout.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že z jeho zákonného vymezení vyplývá, že jej lze uplatnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Tato situace v posuzované věci nemohla nastat, neboť soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání obviněným podané odvolání věcně přezkoumal podle §254 tr. ř. a následně jej podle §256 tr. ř. zamítl z důvodu, že jej neshledal důvodným. Podle druhé alternativy je podle státního zástupce uvedený dovolací důvod naplněn, byl-li v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., aniž by soud druhého stupně tuto vadu napravil. Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl odkaz toliko na jediný další konkrétní důvod dovolání, a to §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž k důvodnosti (resp. spíše nedůvodnosti) uplatnění takové argumentace bylo pojednáno výše.
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce dále poukázal na to, že námitku obviněného ohledně zabránění možnosti používat jeho mateřský jazyk hodnotí jako zjevně účelovou, neboť obviněný byl při všech úkonech trestního řízení i v přítomnosti svého obhájce poučen o právu používat svůj mateřský jazyk podle §2 odst. 14 tr. ř. Sám prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, protože český jazyk ovládá slovem i písmem. Z tohoto důvodu nebylo třeba překládat jednotlivá rozhodnutí soudu do mateřského jazyka obviněného a nebylo důvodu tak činit ani v případě konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Jeho další tvrzení o porušení jeho ústavně garantovaného práva na zákonného soudce rozhodnutím Vrchního soudu v Praze podle §262 tr. ř. shledal státní zástupce rovněž nedůvodným, jelikož ho nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l ) tr. ř. Zmíněné tvrzení by případně mohlo naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž však uplatněn nebyl (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). K tomu považoval státní zástupce za vhodné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011 sp. zn. 11 Tvo 28/2011, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 11 Tdo 52/2011, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ľubomír Klimáček, JUDr. Rudolf Tomašovič a JUDr. Jan Veselý nejsou vyloučeni z projednávání předmětné věci. Státní zástupce pak dodal, že řádně odůvodněný postup (jako se stalo v tomto případě) podle §262 tr. ř. není porušením práva na zákonného soudce, ale zákonem stanovenou možností odvolacího soudu pro zabezpečení dalšího postupu ve věci. Dále státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze nepostupoval v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. (resp. s §259 odst. 3 tr. ř.), neboť podstatou jeho pokynů daných soudu prvního stupně bylo zejména upozornění, jak řízení doplnit a čím se znovu zaobírat a nikoli přímý pokyn k hodnocení určitých důkazů určitým způsobem či přímý pokyn dovodit určitý skutkový závěr.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a souhlasil, aby bylo takové rozhodnutí učiněno za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí). Státní zástupce rovněž neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., který obviněný navrhl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 sp. zn. 11 To 52/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu podaného dovolání jednoznačně vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky směřující do procesu zjišťování jednotlivých skutkových závěrů soudů obou stupňů, případně své námitky směřuje do rozhodnutí soudů nižších stupňů, které předcházely napadenému usnesení a odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito závěry nesouhlasí, rozporuje nejen procesní postup policejního orgánu České republiky, ale i postup konkrétních policejních složek Spolkové republiky Německo a jednotlivé úkony státní zástupkyně. Cizozemská rozhodnutí německého soudu nepovažuje za použitelné důkazy, nesouhlasí s hodnocením výpovědí vyslechnutých svědků. Nepokládá klíčového svědka A. M. za věrohodného a poukazuje na jím spáchanou trestnou činnost.
Na základě tímto způsobem formulované a uplatněné dovolací argumentace obviněného pak lze konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, případně procesní, kdy brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a zjištěnému skutkovému stavu. Je proto třeba uzavřít, že obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že se jimi snaží primárně dosáhnout změny již zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Obdobná situace vyvstává ohledně jeho zbylých námitek procesního charakteru, když se obviněný domnívá, že odvolací soud uděloval nepřípustné pokyny soudu nalézacímu ohledně konkrétní změny v hodnocení důkazů a závazných pokynů k uznání viny obviněného, čímž údajně nezákonně uplatnil presumpci viny obviněného a postupoval tak v rozporu s ustanoveními §263 odst. 7 tr. ř. (i přesto, že odvolací soud k této problematice podává přesvědčivý rozbor svých úvah na straně 18 – 22 napadeného usnesení) a zároveň byla věc neoprávněně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 11 To 10/2010 přidělena jinému senátu, čímž došlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň nemohl uplatnit své právo na užití svého mateřského jazyka ve smyslu §2 odst. 14 tr. ř. Tyto jeho námitky brojící proti porušení procesních předpisů však taktéž nezakládají jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle písm. l ) tohoto ustanovení. Proto se těmito námitkami Nejvyšší soud taktéž nezabýval.
Za jedinou částečně relevantní námitku lze považovat jeho argument o nemožnosti posouzení jeho činů jako spáchaných ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., i když je z převážné většiny podpořena rovněž skutkovými tvrzeními.
K tomu je nejprve třeba uvést, že kdo podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu, bude potrestán odnětím na dvě léta až deset let. Podle odst. 4 písm. c) téhož ustanovení bude pachatel potrestán na deset až patnáct let, spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Trestní zákon pojem organizovaná skupina nedefinuje. Podle ustálené judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, postačuje, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/1986, č. 1/1980, č. 53/1976-II. aj. Sb. rozh. trest). Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
Požadovaný znak „ve více státech" je naplněn, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
Z rozhodnutí soudů nižších instancí je přitom patrné, že se s naplněním tohoto zákonného znaku řádně vypořádaly a námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. Nalézací soud shledal (a odvolací soud se s právní kvalifikací všech skutků ztotožnil), že byl naplněn nejen po formální, ale i po materiální stránce. Na straně 39 odsuzujícího rozsudku poukázal na skutečnost, že mezi jednotlivými osobami existovala dělba úkolů, kdy obviněný na území ČR obstarával drogy, a A. M. vyjma skutku 7, v němž vystupovala S. M., figuroval jako hlavní odběratel, který vznášel požadavky na druh a množství omamných a psychotropních látek. Další osoby vykonávaly funkci řidičů či pomocníků. Zohlednil i nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 podstatně zpřísňující kritéria pro použitou právní kvalifikaci z materiálního hlediska, když nalézací soud konstatoval, že se jednalo o vysoce organizovanou skupinu často využívající přeshraniční styk a kontakt obviněného s kurýry. Organizace byla schopna operativně nahradit jednoho kurýra druhým a distribuce drog přes hranici byla častá a opakovaná. Používala častý telefonický kontakt s použitím různých mobilních telefonů a čísel a různých rafinovaných úkrytů drog při převozu přes hranice, což podstatně zvýšilo stupeň nebezpečnosti jejich jednání pro společnost. Bylo prokázáno, že se na drogových obchodech nejméně v bodech 1, 2, 5 a 6 podílely alespoň tři osoby. A. M. působil prokazatelně v SRN jako dodavatel pro širší okruh odběratelů, takže i v případech skutků 3 a 4, kdy byl prokázán pouze obchod mezi obviněným a A. M. bez pomoci dalších osob, se na konečné distribuci podílely i další jedinci, totéž u skutku 7. S ohledem na jejich množství byly tyto určeny k další distribuci, protože nemohly sloužit k osobní spotřebě jen A. M. či S. M., což obviněný vzhledem k množství nejméně mohl a měl předpokládat. Je proto zřejmé, že se obviněný A. A. dopustil popsaného jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., kdy v ní zastával hlavní roli při obstarávání metamfetaminu a heroinu v České republice, jež byly dále distribuovány A. M. do Spolkové republiky Německo.
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Tato první varianta tohoto důvodu dovolání nemohla být v posuzované věci naplněna, neboť Vrchní soud v Praze v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. řádný opravný prostředek obviněného věcně přezkoumal a podle ustanovení §256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl.
V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání v převážné části ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňovaly a ve zbylém rozsahu pak byla shledána jako zjevně neopodstatněná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. A., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na odmítnutí podaného mimořádného opravného prostředku obviněného pak Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu k vyhovění jeho žádosti o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c