ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1328.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1328/2012-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný V. E. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 3 To 218/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 55/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. E. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 10 T 55/2010 uznal obviněného V. E. vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že opakovaně v období od měsíce března 2007 do 26. 8. 2009, kdy došlo k poslednímu útoku ve společně obývaném bytě na ulici D., fyzicky a psychicky týral svou manželku A. E., kdy ji zejména v podnapilém stavu fyzicky napadal údery rukou do hlavy, taháním za vlasy, kopáním, opakovaně jí vyhrožoval zabitím a tím, že jí vezme jejich syna V., vulgárně jí nadával, že je dementní, že je špína, kurva, ponižoval jí, že je neschopná, po napadení dne 15. 7. 2009, kdy jí v restauraci S. p. v B. na ulici M. vyhrožoval zabitím a přitom jí držel nůž u krku, poškozená utrpěla drobně zranění na levé ruce, pro které vyhledala lékařské ošetření ve FN Brno-Bohunice, věc oznámila na policii a téhož dne od manžela odešla i s dětmi ke svým rodičům, dne 25. 8. 2009 se k němu vrátila a po neshodě dne 26. 8. 2009 ji manžel opět slovně a fyzicky napadl a vyhrožoval zabitím, tahal jí za vlasy, opakovaně ji uhodil rukama do hlavy a když upadla na zem, tak do ní kopal, poškozená se od něj odstěhovala a vyhledala ošetření u své praktické lékařky MUDr. E. D.
Za to byl obviněnému podle §215a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl v souladu s §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla současně uložena povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil škodu v plné výši, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené A. E., bytem v B., H., škodu ve výši 2 640,- Kč.
K odvolání obviněného toto rozhodnutí Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 3 To 218/2012 zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu. Sám pak rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak, že obviněnému podle §215a odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil jím způsobenou škodu.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu následně ve všech jeho výrocích (ve spojení s výrokem o vině rozsudku nalézacího soudu) obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
První uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v extrémním nesouladu právních závěrů soudů se skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, kdy takové rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 1 Ústavy České republiky, přičemž zároveň obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. „ÚS 172/2004” a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007 a 5 Tdo 1273/2007.
V konkrétní rovině nesouhlasí se skutečností, že by ze znaleckého posudku prof. Svobody vyplývalo, že je poškozená věrohodnou osobou. Oba soudy nižších stupňů závěr o obecné věrohodnosti poškozené vyzdvihují a přikládají mu mnohem větší význam, než jaký má ve skutečnosti. Obviněný rovněž zásadně nesouhlasí s tím, že by tento znalec na základě objektivního psychologického vyšetření poškozené mohl shledat známky fyzického a psychického týrání, když se pouští do pouhých spekulací a jistým způsobem do hodnocení důkazů. Sám pouze objektivním zkoumáním u poškozené zjistil neurotické projevy anxiozního charakteru. Nepřísluší mu totiž hodnotit, zda jeho zjištění v kontextu výpovědi svědků a poškozené přináší známky takového týrání. Ostatně i další důkazy svědčí o zkreslování její výpovědi. Anxiozní neboli úzkostná neuróza, jež narozdíl od fobické neurózy nemá žádný předmět, člověk nemůže říci, čeho konkrétně se přesně bojí. Jedná se o v současné civilizaci nejčastěji rozšířenou neurózu. Lidé při ní znejistí, mají různé obavy, ale neví před čím, mají problém provést určitou činnost, jež by bez této neurózy racionálně provedli. Rozhodně tato neuróza zjištěná u poškozené nemůže být následkem soužití s obviněným a známkou fyzického a psychického týrání, jak usoudil znalec, tím spíše pokud se nezabýval jinými příčinami, a to, že se obviněný dva roky s poškozenou nestýkal a komunikují spolu jen při předávání syna. Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď svědka je věrohodná či nikoliv, takové hodnocení důkazů přísluší soudu (viz R 12/1987).
Oba soudy se taktéž dostatečně nezabývaly psychiatrickým revizním znaleckým posudkem MUDr. Zlaty Pernicové, ačkoli tvrdí, že její tvrzení jsou podstatná pro rozhodnutí soudu, což se domnívá i obviněný. Adekvátně nevzaly v potaz závěry tohoto posudku ohledně toho, že poškozená nesplňuje kritéria domácího násilí, nejedná se u ní o symptomy týrané ženy - posttraumatickou stresovou poruchu, naučenou bezmocnost či sebezničující reakci. Obviněný cituje z jejího posudku odpověď na soudem poněkud nešťastně uloženou otázku číslo 6 a výpověď této znalkyně v hlavním líčení. Její závěry mohou podle něj nesprávně navozovat dojem, že fyzické a psychické týrání poškozené bylo zjištěno objektivním psychiatrickým vyšetřením. Důkazem o fyzickém násilí na poškozené mají být podle znalkyně dvě lékařské zprávy založené ve spisu, tedy rovněž se dopouští hodnocení důkazů provedených v tomto trestním řízení, ač jí to nepřísluší, a z nich vyvozuje, zda k trestné činnosti došlo. Stejná situace se opakuje u důkazů svědčících pro psychické týrání, jímž byla diagnostikovaná porucha přizpůsobení u poškozené, výpověď poškozené a obsah spisu. Znalkyně dále uvedla, že porucha přizpůsobení s poruchou emocí smíšeného typu není výhradně průvodním jevem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Lze spíše vyvodit, že se v této souvislosti objevuje zřídka. Tato porucha se může podle znalkyně objevit u osob procházející nějakou osobní či rodinnou krizí, příp. jako důsledek stresových situací, jejichž záběr může být široký. Obviněný rozhodně nepopírá, že procházeli s poškozenou manželskými neshodami a hádali se. U rozpadu manželství se jedná o stresové situace, jež mohou u některých jedinců vyvolat zmíněnou poruchu, a nemusí u partnerů docházet k násilí. Z diagnostiky poruchy přizpůsobení u poškozené nelze proto vyvodit, že by se obviněný dopouštěl psychického týrání poškozené, které by vnímala jako těžké příkoří podřaditelné pod §215a odst. 1 tr. zák. S bývalou manželkou totiž obviněný vůbec nekomunikuje a jeho vztah k ní je zcela sterilní.
Nalézací soud se opírá ve svém rozhodnutí i o úřední záznam Policie ČR ze dne 15. 9. 2009 zachycující údajně výpověď svědka L. L., ačkoliv jej soud v hlavním líčení neprovedl a navíc se jedná o úřední záznam o podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., a nelze jej v řízení před soudem použít jako důkaz. Tento záznam není ani svědkem L. podepsán a v hlavním líčení vypovídal odlišně. O jeho pravdivosti lze mít důvodné pochybnosti i s ohledem na postup policejního orgánu v přípravném řízení, proti němuž obviněný podal státnímu zástupce stížnost, která nebyla věcně vyřízena. Ani odvolací soud se poté s tímto záznamem nevypořádal.
Důkazem o údajném napadání poškozené obviněným měla být i zpráva komise k projednávání přestupků ÚMČ Brno-Líšeň, z níž má plynout záznam o údajném napadení poškozené pro jednání ze dne 15. 10. 2008. Lustrací obviněný zjistil, že žádné podobné přestupkové řízení nebylo vedeno, jediné řízení se týkalo napadení poškozené dne 15. 7. 2009, avšak k projednání přestupku nedošlo, neboť poškozená nepodala návrh na jeho projednání. Toto údajné napadení je řešeno v této trestní věci a nelze proto k němu přihlížet jako k dalšímu důkazů. Listinu prokazující shora uvedené skutečnosti předložil obviněný soudu prvního stupně. Avšak ten se jí nezabýval. Soud prvního stupně provedl důkaz spisem týkající se incidentu ze dne 15. 7. 2009, ale v odůvodnění jeho rozsudku se toto neobjevilo a soud znovu chybně uvedl, že bylo vedeno v roce 2008 a že je obviněný veden v evidenci přestupkové komise. Odvolací soud přisvědčil obviněnému, avšak konstatoval, že tato skutečnost není pro posouzení věci podstatná, s čímž obviněný nesouhlasí.
Dále se nalézací soud nezmiňuje o podstatných skutečnostech, jež obviněný v dovolání konkrétně popisuje, které vyplynuly z výpovědi svědků P. Š., S. E., E. N., matky obviněného K. E., R. K., M. M., P. S., L. V., M. H., H. D., Ing. V. Č. a S. B. Tyto výpovědi hodnotil soud prvního stupně selektivně a vždy z nich zdůraznil jen, co se hodilo pro odsuzující rozsudek. Obviněný postrádá zdůvodnění soudu, proč svědky obžaloby považuje za více věrohodné a svědky obhajoby jako nevěrohodné. Rodiče poškozené vypovídali ovlivněni poškozenou, když se jejich výpovědi shodovaly a byly naučené. Další svědci obžaloby nebyli ničemu přítomni, většina z nich se vyjádřila jen k incidentu hádky obviněného s poškozenou ze dne 15. 7. 2009 před pivnicí, kdy se nejednalo o domácí násilí. Svědkyně S. a V. jsou pod vlivem poškozené a nelze souhlasit ani s hodnocením výpovědí svědků M. a N.
Svědci v domě, kde bydlel obviněný s poškozenou, měli vypovídat s obavou v neprospěch obviněného, protože je obviněný ve stavu opilosti agresivní, s čímž nelze podle obviněného souhlasit, protože jde jen o spekulace, když se obviněný se sousedy nestýká a tito nemají důvod lhát (na příkladu svědka Ing. Č., který je policistou, a rozhodně nemá z obviněného strach, obviněný demonstruje, že by jako osoba zabývající se domácím násilím jistě na probíhající násilí ze strany obviněného upozornil). Na jiném místě odůvodnění rozsudku si soud prvního stupně sám protiřečí, uvádí-li, že nemá důvod o výpovědích sousedů pochybovat. Obviněný se domnívá, že za situace, kdy se domácí násilí odehrává za zavřenými dveřmi, jsou výpovědi sousedů velmi důležité. Sousedé přitom nevypověděli nic o napadání a nadávání poškozené. Naopak soud v neprospěch obviněného vyhodnotil jejich výpovědi, že nic neviděli a neslyšeli, což by mělo být podle obviněného naopak přičteno jemu ku prospěchu, jelikož násilí popisované poškozenou v podobě útoků opilého a agresivního obviněného doprovázené vulgárními výrazy, kopáním, bitím a fackováním, muselo být slyšet, stejně jako nářek poškozené na celý dům, a lze si stěží představit, že by u těchto výlevů vzteku obviněný šeptal. Rovněž by musely být patrné stopy na těle poškozené po takto údajných brutálních napadení. Neobstojí proto závěr soudu o tom, že bití poškozené nebylo každodenní, neprobíhalo výlučně v bytě a obviněný při něm nemusel ani příliš křičet.
Dovolatel současně zpochybňuje verzi poškozené, že ji měl napadnout před přihlížejícím svědkem B., který jí nepomohl. Tvrdí, že poškozená jednoznačně lže. Soud prvního stupně hodnotí výpověď samotné poškozené jako podstatnou, avšak dostatečně nezohlednil všechny pochybnosti spočívající v charakteristice poškozené ve znaleckém posudku, podle něhož poškozená líčí situace mnohem dramatičtěji, její výpověď je ovlivněna city. Lže o poměru se Š. a taktéž o tom, že obviněný nenakupoval potraviny, hygienické potřeby a vše potřebné, dále o údajném incidentu ze dne 26. 8. 2009 za účasti svědka B. atd. Jelikož poškozená nevypovídá pravdivě, nelze považovat to, co svěřuje svědkům, za pravdivé. Poškozená předložila lékařskou zprávu vztahující se k ataku ze dne 15. 7. 2009, který obviněný nepopírá, ale tvrdí, že byl vyprovokován poškozenou, která zahrnula obviněného výčitkami a sprostými nadávkami. Druhá lékařská zpráva se vztahuje k napadení ze dne 26. 8. 2009, jež se prokazatelně nestalo a svá zranění si poškozená vymyslela.
Jednání, které se měl obviněný vůči poškozené údajně dopustit, popsané v rozsudku odvolacího soudu není podřaditelné pod popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze rozhodně dovozovat závěry, že by se obviněný dopustil jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném domě nebo bytě podle §215a tr. zák., minimálně s ohledem na intenzitu údajného fyzického a psychického týrání.
Druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je podle obviněného naplněn, neboť mu nebylo umožněno domoci se přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno v souladu se zákonem a obviněný byl proto zkrácen na svém přístupu k soudu druhého stupně. Pochybení soudu druhého stupně spočívá v tom, že se v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. nevypořádal se všemi námitkami obhajoby a nevyhotovil řádné odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež nelze relevantně přezkoumat a umožňuje svévoli v rozhodování soudů. Odvolací soud tak porušil základní zásadu řádného zákonného procesu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 3 To 218/2012 i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2012 sp. zn. 10 T 55/2010 a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání nepovažuje za potřebné vzhledem k povaze uplatněných námitek se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 3 To 218/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejprve je třeba uvést, že obdobnou argumentaci uplatnil obviněný již ve svém řádném opravném prostředku, v němž se taktéž zaměřil na polemiku se závěry zkoumání soudního znalce psychologa prof. PhDr. Mojmíra Svobody, Csc. a znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Zlaty Pernicové zabývajících se věrohodností poškozené a možným psychickým a fyzickým násilím páchaným obviněným. Soud druhého stupně se s touto námitkou vypořádal na straně 3 napadeného rozsudku. Nesouhlasem obviněného s hodnocením zprávy komise k projednávání přestupků ÚMČ Brno-Líšeň a chybným uvedením, kdy toto přestupkové řízení probíhalo, se odvolací soud zabývá na straně 5 svého rozsudku, kdy uznal pochybení soudu prvního stupně, když přestupkový spis byl veden pro incident ze dne 15. 7. 2009 a nikoliv v roce 2008, což však nemá podle něj vliv na věcnou správnost rozsudku nalézacího soudu. Stejně tak se odvolací soud řádně zabýval na straně 4 a 5 napadeného rozsudku i námitkou obviněného ohledně použitelnosti výpovědi svědka L. L. z přípravného řízení a Nejvyšší soud proto odkazuje na tuto pasáž jeho odůvodnění. Dovolatel rovněž napadá hodnocení výpovědí velké části svědků, když opakovaně po celou dobu trestního řízení namítá, že soudy obou stupňů je v neprospěch obviněného hodnotily selektivně tak, aby byl obviněný odsouzen a řádně nevzaly v potaz výpovědi těch svědků, jež hovořily v jeho prospěch (např. jeho sousedů). Obviněný popírá, že by se popsaného skutku dopustil, neboť incident ze dne 15. 7. 2009 podle jeho názoru vyprovokovala sama poškozená a druhé napadení ze dne 26. 8. 2009 se nestalo a poškozená si svá zranění vymyslela.
Obviněný vnímá poškozenou jako zcela nevěrohodnou. Tvrdí, že oba soudy dostatečně nezohlednily pochybnosti objevující se v její výpovědi a její charakteristiku ze znaleckých posudků. A to i přesto, že především odvolací soud přistupoval k její výpovědi obezřetně, když zohlednil její sklony k určitému zveličování (viz strana 4 napadeného rozsudku). Odvolací soud zjevně ani neopomíjí, že určitá stádia jejich manželství se mohla jevit jako spokojený rodinný život vzhledem k tomu, že sama poškozená neuváděla, že by jejich soužití bylo každodenně nesnesitelné a neupírá obviněnému starost o děti. Výpověď poškozené pak odvolací soud uvážlivě zasadil do kontextu ostatních provedených důkazů a v žádném případě poškozenou nepovažoval za zcela věrohodnou, jak se snažil předestřít obviněný. Navíc je patrné, že nalézací soud k pokynům soudu odvolacího nechal vypracovat k prvním vzájemně si odporujícím posudkům znalkyně psycholožky PhDr. Blanky Spíškové a psychiatričky MUDr. Zuzany Švehlákové na jedné straně a k posudku PhDr. Věry Machů předloženého obhajobou, aniž by tato poškozenou klinicky vyšetřila, na druhé straně, revizní psychologický posudek vypracovaný prof. Svobodou a posudek psychiatričky MUDr. Zlaty Pernicové. Všemi se pak pečlivě zabýval v jejich souhrnu.
Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, neboť brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Je proto třeba uzavřít, že obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Nejvyšší soud pak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li obviněný své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení (jež doslovně převzal z odvolání), ač se jimi odvolací soud dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Na základě obsahu spisu je pak zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je patrno, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze proto uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazu, které z něho v žádné možné verzi volného hodnocení jeho obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První varianta tohoto důvodu dovolání nemůže být v posuzované věci naplněna, neboť Krajský soud v Brně odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl, ale zčásti mu vyhověl, neboť napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu a sám o něm znovu rozhodl shora popsaným způsobem. V úvahu tedy připadá jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že jej odvolací soud zkrátil v jeho právu na přístup k soudu druhého stupně, neboť nesplnil zákonné náležitosti požadované pro odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením §120 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. a nevypořádal se s obhajobou obviněného. Tuto argumentaci obviněného však nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a současně je třeba též zdůraznit, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Oba soudy řádně a srozumitelně odůvodnily svá rozhodnutí a skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní větě tohoto rozsudku, neboť obviněný týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném bytě, čímž došlo k naplnění požadovaných zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě ve smyslu §215a odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. E. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c