ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1339.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1339/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2012 o dovolání obviněného Ing. K. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 1 T 10/2006, byl obviněný Ing. K. P. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
společně s již odsouzeným Ing. A. M. po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu obohatit společnost ANPER International Business, S.R.L., se sídlem v B. a způsobit škodu České republice, zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České republiky podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu Peruánské republiky vůči České republice a uvedli ho v omyl tím, že Ing. A. M. předstíral činnost společnosti ANPER International Business, S.R.L., směřující ke konečnému řešení pohledávky České republiky za Peruánskou republikou, kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001, kterou uzavřela s Ministerstvem financí České republiky zastoupeným Ing. L. Z., dle níž mandatář, tedy společnost ANPER International Business, S.R.L., měla obdržet za svoji činnost odměnu z inkasa uskutečněného do 30 % z nominální hodnoty dlužné částky ve výši 15 % provedené platby a z inkasa nad 30 % nominální hodnoty dlužné částky 50 % provedené platby, následně obžalovaný Ing. K. P. jako ředitel odboru 21 Ministerstva financí ČR dohodl dne 15. 1. 2002 se zástupci ČSOB, a.s., s JUDr. A. P., Ing. M. K. a M. S. vypořádání zbytku pohledávky České republiky z finančních prostředků pocházejících z inkasa ze zbožových deblokací z Peruánské republiky, které již byly řadu let uloženy na vnitřním účtu ČSOB, a.s., o čemž oba obžalovaní věděli, následně Ing. A. M. inicioval uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě z 12. září 2001, když náměstkovi ministra financí Ing. L. Z. tvrdil, že vymožení nějaké větší částky z republiky Peru je nereálné, přičemž dle tohoto dodatku podepsaného za Ministerstvo financí ČR Ing. L. Z. dne 6. února 2002 byla upravena odměna mandatáře tak, že mandatáři, tedy firmě ANPER International Business, S.R.L., přísluší jakákoliv částka převedená na svěřenecký účet, která bude vyšší než 5 % z nominální hodnoty pohledávky, současně tímto dodatkem bylo upraveno i zmocnění mandatáře dohodnout urovnání dluhu do výše 5 % nominální hodnoty pohledávek evidovaných Ministerstvem financí ČR, ale nepotvrzených dlužníkem, přičemž 12. 7. 2002 pak došlo k uzavření smlouvy mezi HVB Czech Republic, a.s., společnosti ANPER, s.r.o., a Ministerstvem financí ČR o podmínkách vypořádání finančních prostředků vložených na účet u HVB Czech Republic, a.s., a následně dne 18. 7. 2002 obžalovaný Ing. K. P. vydal pokyn k převodu částky ve výši 1,532.256,96 USD z tohoto vnitřního účtu ČSOB, a.s., na shora uvedený jistotní (escrow) účet u HVB Czech Republic, a.s., z něhož byla po odečtu bankovních poplatků ve výši 4.596,77 USD převedena v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy ze dne 6. 2. 2002, na jehož uzavření se oba obžalovaní aktivně podíleli, na účet firmy ANPER , s.r.o., se sídlem K., P. založený Ing. A. M. částka ve výši 1,451.047,34 USD, která představovala odměnu společnosti ANPER International Business, S.R.L. dle dodatku č. 1 mandátní smlouvy, ačkoli ze strany této firmy nebyla žádná odpovídající činnost vykonána, přičemž Ing. A. M. tuto finanční částku částečně vybral v hotovosti, částečně převedl na jiné účty v zahraničí, čímž způsobili České republice zastoupené Ministerstvem financí České republiky škodu v celkové výši 1,455.644,11 USD představující částku 43,039.029,40 Kč,
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. K. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 až 5 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb při denní sazbě 2.000,- Kč, celkem ve výměře 1,000.000,- Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost společně s již odsouzeným Ing. A. M., jemuž tato povinnost byla uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2007, č. j. 1 T 10/2006-2266, nahradit České republice zastoupené Ministerstvem financí ČR, L., P., které pověřilo svým zastupováním Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem R. n., P., škodu ve výši 43,039.029,50 Kč, a to společně a nerozdílně. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla pak poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem financí ČR L., P., které pověřilo svým zastupováním Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem R. n., P., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 1 T 10/2006, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, tak že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Shora zmíněným rozhodnutím předcházel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 31/2007. Těmito rozhodnutími, která byla vydána v řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 tr. řádu, neboť dovolatel se tehdy skrýval v zahraničí, byl obviněný Ing. K. P. na shodném skutkovém základě uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.). Proti těmto rozhodnutím tehdy podal obviněný Ing. K. P. dovolání formálně opřené o ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, které však bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1337/2007. Poté, kdy byl obviněný dne 13. 11. 2011 vydán k výkonu trestu do České republiky, byla výše citovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze podle §306a odst. 2 tr. řádu zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 1 T 10/2006.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dle dovolatele jsou skutková zjištění o jeho spolupachatelství na předmětné trestné činnosti v příkrém rozporu s provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu k existenci znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „uvede někoho v omyl“ a „zamlčí podstatné skutečnosti“. Obviněný uvedl, že základní premisa, na které stojí výrok o vině, je, že z dřívějšího působení v ČSOB věděl o tom, že na vnitřním účtu banky se nacházejí finanční prostředky z částečné úhrady dluhu Republiky Peru České republice, a že s touto skutečností neseznámil Ing. Z. v souvislosti s uzavíráním mandátové smlouvy s Anper International Business S.R.L., resp. i jejího dodatku. Uvedený závěr soudu však údajně nepodporuje žádný důkaz. Naopak obhajoba obviněného, že o peněžních prostředcích na vnitřním účtu banky nevěděl a ani vědět nemohl, je podle jeho mínění podporována i výpovědí svědkyně K. Za rozhodující důkaz odvolací soud označil výpověď svědka Ing. Z., k čemuž obviněný namítá, že v řízení předložil důkazy, které výpověď zmíněného svědka znevěrohodňují a dokládají, že Ing. Z. se znal s Ing. M. déle a blíže než obviněný, což je patrné i z dopisu psaného společnosti Anper Interntional Business S.R.L. adresovaného ministerstvu financí a podepsaného bratrem odsouzeného Ing. M. Z tohoto dopisu, odeslaného dříve, než se obviněný stal zaměstnancem Ministerstva financí, podle stěžovatele vyplývá, že nejpozději 7. 3. 2001 budoucí mandatář disponoval všemi potřebnými informacemi o výši zbytku pohledávky České republiky za Peru. Spolupráce a rámcová dohoda obviněného s Ing. M., kterou tvrdí odvolací soud, tak nebyla pro uskutečnění následné transakce prostřednictvím mandátní smlouvy a jejího dodatku nutná. Obviněný proto vyvozuje, že nelze uvěřit tomu, že Ing. Z. neměl představu o stavu pohledávky vůči Republice Peru a o možnostech jejího vymožení.
V další části dovolání obviněný k závěru odvolacího soudu o nutné spolupráci s Ing. M. a o existenci alespoň rámcové dohody poukázal na výpověď Ing. M. z původního řízení, kterou Vrchní soud v Praze označil za důkaz nepotřebný ke zjištění skutečného stavu věci. Obviněný je toho názoru, že daná výpověď obsahuje několik zásadních tvrzení důležitých pro posouzení, zda jednání, jímž byl uznán vinným, je jedinou možnou variantou skutkového děje. Předně poukázal na tvrzení Ing. M., že ho napadlo, že by v ČSOB mohla být ještě nějaká suma ze zbožových dealokací z let 1987-1990, což mu následně potvrdil i JUDr. P. a že se s ním dohodl, že ČSOB rozdělí staré inkaso mezi jednotlivé věřitele Peru a peníze na vnitřním účtu si ponechá. Důležitá je podle přesvědčení stěžovatele i ta část výpovědi Ing. M., v níž zdánlivě bez souvislosti spojuje uzavření dodatku k mandátní smlouvě ze dne 6. 2. 2002 s problematikou vymáhání dluhu Indonésie vůči České republice. Dle stěžovatele i náležitost s indonéským dluhem není prosta problémů a ve své době mohla přivést Ing. Z. k rozhodnutí o jakési kompenzaci.
K důkazu zápisem z jednání s pracovníky ČSOB ze dne 15. 1. 2001 obviněný podotkl, že se žádného takového jednání nezúčastnil a že zápis o jeho konání podepsaný třemi pracovníky ČSOB je nepravým dokumentem vyhotoveným zcela účelově k tomu, aby vyloučil z podezření osoby z banky spojené s předmětnou transakcí. Na podporu této obhajoby předložil v odvolacím řízení nedatovaný a nepodepsaný návrh zápisu z jednání, v němž nebyly uvedeny žádné údaje o konkrétních částkách peněz a který byl z faxu JUDr. P. v ČSOB zaslán ministerstvu financí dne 23. 1. 2002, tj. více než týden po údajném jednání. Obviněný je toho názoru, že je nelogické, aby ČSOB za více než týden po údajném jednání posílala neúplný návrh zápisu, jestliže originál signovaný účastníky z ČSOB si měl odnést přímo z jednání. Odvolací soud se však dle stěžovatele tímto důkazem patřičně nezabýval.
Na základě výše zmíněných skutečností obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podatel sice formálně namítá absenci zákonných znaků trestného činu podvodu „uvede někoho v omyl“ a „zamlčí podstatné skutečnosti“ a uvádí v obecné rovině nepochybně správný výklad těchto pojmů, jinak však přes poměrně značný rozsah dovolání nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu těchto znaků a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Argumentace dovolatele fakticky směřuje podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství výlučně proti hodnocení důkazů soudy, když na podkladě vlastních hodnotících úvah odmítá většinu jeho se týkajících skutkových zjištění a současně prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které Ing. Z. byl o skutečném stavu věci informován, dovolatel se jednání se zástupci ČSOB dne 15. 1. 2002 vůbec neúčastnil a důvodem uzavření pro Českou republiku krajně nevýhodného dodatku k mandátní smlouvě ze dne 6. 2. 2002 byla jakási kompenzace Ing. M. Žádné námitky, které by bylo možno z hlediska formálně deklarovaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněné, dovolání neobsahuje.
V závěru svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pro úplnost dodal, že poté, kdy obviněný využil svého oprávnění podle §306a odst. 2 tr. řádu a ve věci bylo znovu provedeno hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání, nedoznal skutkový základ odsuzujících soudních rozhodnutí žádných změn oproti skutkovému stavu, který existoval v době, kdy ve věci poprvé rozhodoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud České republiky. Dovolací soud při tom v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1337/2007, jednoznačně konstatoval, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Znaky tohoto trestného činu přitom byly v trestním zákoně ve znění platném do 31. 12. 2009 vymezeny naprosto shodně jako znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nyní platného.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas, aby i případně jiné rozhodnutí věci bylo učiněno v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu/.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitka obviněného, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu není možné subsumovat pod skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou právně relevantní.
Nejvyšší soud však pro úplnost připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. K. P.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Odst. 5 písm. a) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel způsobí činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu a škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5,000.000,- Kč.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. K. P. a Ing. M. po vzájemné dohodě uvedli v omyl náměstka ministra financí České republiky Ing. L. Z., neboť předstírali, že pohledávka vůči Peru je nedobytná a zamlčeli Ing. Z. skutečnost, že částka uložená na vnitřním účtu ČSOB, a. s., převyšuje výši pohledávky České republiky vůči Peru, přičemž tato skutečnost byla od počátku obviněnému Ing. K. P. známa z jeho působení v ČSOB, a. s. V důsledku toho došlo k uzavření mandátní smlouvy dne 12. 9. 2001 mezi společností Anper International Business S.R.L. a Ministerstvem financí České republiky a jejího dodatku ze dne 6. 2. 2002, v němž odměna mandatáři, tedy společnosti Anper International Business S.R.L., byla v podstatě zvýšena na celou částku převyšující 5% nominální hodnoty pohledávky vůči Peru, čehož Ing. M. a obžalovaný Ing. P. dosáhli tím, že Ing. M. tvrdil svědku Ing. Z., že Peru odmítá jakoukoliv platbu zbývající pohledávky, ale že je ochotno uhradit jakési odbytné, kdy předstíral, že z Peru bude zaplacena částka jen nepatrně převyšující 5% nominální hodnoty pohledávky. Skutečnost, že obviněný a Ing. M. jednali ve vzájemné shodě, je patrna z jednání obviněného ve vztahu k ČSOB, a. s., kde se dne 15. 1. 2002 dohodl s pracovníky ČSOB na úhradě částky představující zbytek nezaplacené pohledávky ve prospěch Ministerstva financí České republiky, přičemž o tomto jednání neinformoval ani Ing. Z. ani svědka Ing. F., do jehož kompetence celá záležitost spadala.
Z uvedeného je zřejmé, že tak obžalovaný Ing. P. jednal pouze proto, aby došlo ze strany Ing. Z. k podepsání výše specifikovaného dodatku mandátní smlouvy, kdy Ing. Z. vycházel z nepravdivých informací o tom, že dluh Peru je v podstatě nevymahatelný.
V návaznosti na popsané jednání, kdy uvedli v omyl náměstka ministra financí Ing. Z., se obviněný a Ing. M. obohatili ke škodě majetku České republiky o částku 1,451.047,34 USD a HVB Bank Czech Republic obohatili o částku 4.596,77 USD, čímž způsobili České republice zastoupené Ministerstvem financí škodu ve výši 1,455.644,11 USD.
Obviněný Ing. K. P. je ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčován jednak na základě svědeckých výpovědí, a to zejména tehdejšího náměstka ministra financí České republiky Ing. L. Z., ostatních pracovníků Ministerstva financí České republiky a zaměstnanců příslušných bank, jednak na základě v řízení provedených listinných důkazů. K námitce obviněného, že nebyla prokázána jeho vědomost o existenci rezervy a jejím umístění na vnitřním účtu ČSOB (uplatněnou již v podaném odvolání), odvolací soud správně poukázal zejména na výpověď svědkyně M. S., která ve své výpovědi u hlavního líčení mimo jiné uvedla, že rozklíčováním jednotlivých položek se banka zabývala již od roku 1992 a nedostatečnou spolupráci ze strany Peru se snažili s obviněným vyřešit roku 1995 společnou služební cestou do Peru. Navíc dohoda obviněného s Ing. M. o společném jednání (spolupráci) s cílem dosáhnout majetkový prospěch na úkor České republiky vyplývá i z výpovědi Ing. L. Z., kterou rozhodující soudy vyhodnotily jako obecně věrohodnou a Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem ztotožnil.
Pokud se týká dalších dovolacích námitek, jedná se o námitky čistě skutkové, tedy z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů zcela irelevantní, navíc se jedná o námitky, které byly uplatněny již v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal a na jeho rozhodnutí je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Dle názoru Nejvyššího soudu je tak třeba obhajobu obviněného hodnotit jako ryze účelovou činěnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Rovněž je třeba zdůraznit, že poté, kdy v předmětné věci bylo znovu provedeno hlavní líčení a veřejné zasedání o odvolání (v návaznosti na skutečnost, že obviněný využil oprávnění podle §306a odst. 2 tr. řádu), nedošlo k žádné změně skutkového základu odsuzujících soudních rozhodnutí oproti skutkovému stavu, kdy ve věci poprvé rozhodoval Nejvyšší soud jako soud dovolací a při svém rozhodování dospěl k závěru, že obviněný Ing. K. P. výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1337/2007). Znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. přitom byly v trestním zákoně ve znění platném do 31. 12. 2009 vymezeny naprosto shodně jako znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nyní platného.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem nenabyl Nejvyšší soud pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První část tohoto dovolacího důvodu má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v této první části žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal (stejně tak jako ve svém předchozím usnesení v téže věci ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1337/2007), že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného Ing. K. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše N o v o t n á