ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1497.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1497/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání obviněného F. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 62/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 2 T 1/2011, byl obviněný F. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 21. 8. 2003 v době kolem 6.40 hod., v P., ul. M., přistoupil k poškozenému H. G. S. a jeho manželce H. H. H. Ch., se záměrem zmocnit se fotoaparátu blíže nezjištěné značky a hodnoty, který byl připevněn na kovovém stativu (tzv. trojnožce), se o něj začal přetahovat s poškozeným H. G. S., který jej držel v ruce, přičemž se obviněnému podařilo fotoaparát i se stativem poškozenému H. G. S., z ruky vytrhnout, poškozený v důsledku toho spadl prudce na zem na záda a když obviněný chtěl z místa utéci, snažila se mu v tom zabránit poškozená H. H. H. Ch., tak, že se o fotoaparát i se stativem s obviněným začala přetahovat, na zemi se poškozené podařilo obviněného na chvíli zalehnout a uchopit fotoaparát, ale obviněný se jí vysmekl, fotoaparát i se stativem jí vytrhl z ruky a z místa utekl, a tímto jednáním se obviněný jednak zmocnil fotoaparátu blíže nezjištěné značky a hodnoty a jednak v důsledku pádu poškozeného H. G. S., na zem v souvislosti s přetahováním s obviněným, u něho došlo k tupému násilí na hlavu, které působilo velkou silou, poškozený utrpěl zlomeninu klenby lební pravé poloviny kosti týlní a pravé kosti spánkové a spodiny lební ve střední jámě lební vpravo s pohmožděním mozku velkého rozsahu (čelního, temenního, spánkového a týlního laloku vpravo a Varolova mostu), následně došlo k poúrazovému změknutí mozkového kmene a otoku mozku, přičemž na následky způsobeného zranění, kterým nebylo možno zabránit ani provedením specielního neurochirurgického zákroku s následnou vysoce odbornou resuscitační péčí, poškozený H. G. S., dne 25. 8. 2003 ve FN Na Bulovce v Praze zemřel.
Za uvedené jednání byl obviněný F. P. odsouzen podle §173 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Poškozená H. H. H. Ch., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 2 T 1/2011, podali obviněný F. P. i jeho manželka S. P. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 62/2012, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 2 To 62/2012, podal následně obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že popis skutku neodpovídá použité právní kvalifikaci jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 4 tr. zákoníku, neboť soudy neprokázaly subjektivní stránku trestného činu jako jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty. Dle názoru dovolatele nelze v souvislosti s úmrtím poškozeného dovozovat zavinění ze strany obviněného. Obviněný dále uvedl, že jeho jednání není možné kvalifikovat v rámci §173 odst. 4 tr. zákoníku, tj. že by jeho nedbalostním jednáním byla způsobena smrt poškozeného, a to proto, že obviněný nemohl předpokládat, že v důsledku jeho jednání dojde po pádu na zem ke smrti poškozeného. Poukázal jednak na závěry znaleckých posudků MUDr. Michala Berana a MUDr. Aleny Lysenkové a dále prof. PhDr. Jiřího Strausse, DrSc., které označily pád poškozeného se smrtelným následkem za raritní, extrémní, nestandardní a výjimečný, a jednak na doplněk znaleckého posudku vypracovaný prof. PhDr. Jiřím Straussem, DrSc., který uvedl, že jakmile došlo ke vzájemnému přetahování je faktor překvapení nevýznamný. Za neodůvodněný rovněž považuje názor odvolacího soudu o své hmotnosti v době spáchání činu, která nebyla taková, jak odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že poškozený utrpěl závažná mozkolebeční poranění, která nastala účinkem tupého násilí, které působilo poškozenému velkou silou na hlavu. Nejpravděpodobnějším způsobem vzniku daného poranění byl prudký pád na zadní a pravou část hlavy. U hlavního líčení pak znalci vysvětlili, že nejpravděpodobnějším mechanismem vzniku zranění byl pád vyvolaný překvapujícím tahem, tlakem nebo úderem. Po přečtení výpovědi svědkyně Z., která uvedla, že viděla poškozeného a útočníka přetahovat se a útočníkovi se podařilo stativ poškozenému vytrhnout, přičemž právě v souvislosti s přetahováním došlo ke ztrátě rovnováhy a pádu poškozeného, který padal dozadu, pak znalci uvedli, že tímto způsobem lze vznik poranění dobře vysvětlit. Za naprosto klíčové znalci v tomto případě označili opoždění obranných reflexů způsobené momentem překvapení. Znalecký posudek z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku není v rozporu s výše uvedenými závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, neboť i když znalec označil pád za raritní, nemohl jej vyloučit. Oba posudky se shodují v tom, že šlo v daném případě o velmi rychlý neboli nestandardní pád, který způsobil smrtelný následek. Ze skutkových zjištění, které byly ve věci učiněny, vyvodil nalézací soud správný závěr, když označil moment překvapení poškozeného za příčinu toho, proč došlo k opoždění jeho obranných reflexů za situace, kdy poškozený nepředpokládal, že bude jakkoli napaden. V důsledku tohoto pádu poškozený utrpěl zranění neslučitelná se životem. Na takové jednání soud použil přiléhavou právní kvalifikaci, včetně formy zavinění. V této části lze odkázat na písemné vyhotovení rozhodnutí nalézacího soudu. Dále uvedla, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, které v napadeném usnesení akceptoval i odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nebyl zjištěn extrémní rozpor.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. P.
Za právně relevantní dovolací námitku lze považovat výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho skutku i podle čtvrtého odstavce zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 tr. zákoníku.
Zločinu loupeže se podle ustanovení §173 odst. 4 tr. zákoníku dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí tímto činem smrt. U smrtelného následku jde o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku jen v případě nedbalostního zavinění.
Obviněný F. P. byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 21. 8. 2003 přistoupil k poškozenému H. G. S. a jeho manželce se záměrem zmocnit se fotoaparátu, který byl připevněn na kovovém stativu, začal se o něj přetahovat s poškozeným H. G. S., přičemž se obviněnému podařilo fotoaparát i se stativem poškozenému z ruky vytrhnout, a poškozený v důsledku toho spadl prudce na zem na záda a když obviněný chtěl z místa utéci, snažila se mu v tom zabránit poškozená H. H. H. Ch., ale obviněný se jí vysmekl, fotoaparát i se stativem jí vytrhl z ruky a z místa utekl, a tímto jednáním se obviněný jednak zmocnil fotoaparátu a jednak v důsledku pádu poškozeného H. G. S. na zem v souvislosti s přetahováním s obviněným, u něho došlo k tupému násilí na hlavu, které působilo velkou silou, poškozený utrpěl zlomeninu klenby lební pravé poloviny kosti týlní a pravé kosti spánkové a spodiny lební ve střední jámě lební vpravo s pohmožděním mozku velkého rozsahu, přičemž na následky způsobeného zranění, poškozený H. G. S. dne 25. 8. 2003 zemřel.
Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozený utrpěl závažná mozkolebeční poranění, která nastala účinkem tupého násilí, které působilo poškozenému velkou silou na hlavu. Nejpravděpodobnějším způsobem vzniku daného poranění byl prudký pád na zadní a pravou část hlavy, jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalců MUDr. Michala Berana a MUDr. Aleny Lysenkové. U hlavního líčení dne 28. 6. 2011 (č.l. 258 spisu) i dne 24.2.2012 (č.l. 396 spisu) znalci uvedli, že nejpravděpodobnějším mechanismem vzniku zranění byl pád vyvolaný překvapujícím tahem, tlakem nebo úderem. Po přečtení výpovědi svědkyně A. Z., která uvedla, že viděla poškozeného a útočníka přetahovat se a útočníkovi se podařilo stativ poškozenému vytrhnout, přičemž právě v souvislosti s přetahováním došlo ke ztrátě rovnováhy a pádu poškozeného, který padal dozadu, pak konstatovali, že tímto způsobem lze vznik poranění dobře vysvětlit. Jako důležité znalci v tomto případě označili opoždění obranných reflexů způsobené momentem překvapení. Znalecký posudek z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku znalce prof. PhDr. Jiřího Strausse, DrSc. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, si vzájemně neodporují, neboť i když znalec označil pád za extrémní a raritní, nemohl jej zcela vyloučit. Oba posudky se shodují v tom, že šlo v daném případě o prudký neboli nestandardní pád, který způsobil smrtelný následek.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, z výše uvedených skutkových zjištění vyvodil soud prvního stupně správný závěr, když označil moment překvapení poškozeného za příčinu toho, proč došlo k opoždění jeho obranných reflexů za situace, kdy na frekventované ulici, v ranních hodinách a poblíž hotelu, v němž byl ubytován spolu s manželkou, nepředpokládal, že bude jakkoli napaden. Jednání obviněného proti poškozenému spočívalo ve vynaložení fyzické síly, s jejímž použitím se obviněný snažil překonat odpor poškozeného, aby mu fotoaparát se stativem vytrhl z ruky, přičemž došlo k prudkému nekontrolovatelnému pádu poškozeného na zem. V důsledku tohoto pádu poškozený utrpěl zranění, které nebylo slučitelné se životem. Pro úplnost zbývá dodat, že pokud obviněný k překonání odporu použil fyzické síly, měl a mohl předpokládat, že při přetahování může dojít i k pádu poškozeného na zem, případně ke zranění poškozeného i se smrtelným následkem. Nejvyšší soud České se ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný F. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal