ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.170.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 170/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2012 o dovolání obviněného A. N. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 8 To 207/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 43/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 8 To 207/2011 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 43 T 43/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 43 T 43/2010, byl obviněný A. N. T. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že nejméně od září 2007 do 5. 2. 2010 v P. – S., ul. K L., v rodinném domě, kde bydlel s rodinou, porušoval svou povinnost pečovat o svého nevlastního syna nezl., tím způsobem, že za výchovné prohřešky jej opakovaně nepřiměřeně přísně fyzicky trestal tím, že ho bil i páskem a kabelem přes záda, hýždě a nohy, nutil nezletilého klečet na hrachu, v důsledku čehož měl nezletilý na těle hematomy, přičemž dne 5. 2. 2010 poté, co přišel do školy pouze v pyžamu, byl umístěn v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v P., Ch.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §201 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla současně obviněnému uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se vhodným programům psychologického poradenství se zaměřením na péči o nezletilé děti.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 43 T 43/2010, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 8 To 207/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný A. N. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 8 To 207/2011, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání zejména namítl, že dle jeho názoru zjištěný skutkový stav věci neumožňuje z důvodu absence subjektivní i objektivní stránky učinit závěr o spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Dovolatel zdůraznil, že je sice pouze nevlastním otcem poškozeného, ale jeho péče o něj byla spíše nadstandardní, než v průměrném vztahu otčím a syn. Připouští, že výchovu nezletilého poškozeného neřešil ideálním způsobem, ale alespoň se snažil, vzhledem k okolnostem, o pozitivní usměrnění nezletilého, a to nejen formou nevhodně zvolených trestů, ale též prostřednictvím pozitivní motivace (tj. formou dárků, snahou o zajištění vysoké úrovně zdravotní péče, intenzivní kooperací s třídní učitelkou, apod.). Obviněný rovněž poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na posuzovanou otázku uplatňování zcela nevhodných trestů nahlížel jako na výsledek jeho bezradného postoje vůči nezletilému. Pokud tedy obviněný výjimečně používal nepřiměřené metody, tak motivem a cílem jeho jednání nebylo ohrozit výchovu nezletilého, ale naopak výchovu nezletilého pozitivně usměrnit. Obviněný je toho názoru, že jeho jednáním nebyla naplněna ani objektivní stránka předmětného trestného činu, neboť pokud došlo k zanedbání výchovy u poškozeného v kontextu znalci stanovené diagnózy, stalo se tak již před příchodem obviněného do společné domácnosti a obviněný nemůže být vnímán jako osoba, která by svým jednáním spočívajícím v nepřiměřeném trestání ohrozila citový a mravní vývoj dítěte tím, že by mu vštípila svým postojem konfliktní a agresivní stereotypy chování vůči svému okolí.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyššího soud České republiky dovoláním napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že rozhodující soudy na podkladě znaleckého dokazování z odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie při zjištěném syndromu ADHD u poškozeného dovodily, že si obviněný (i jeho manželka) nedokázal poradit s problémovým chováním nezletilého syna, čímž porušoval povinnost o nezletilého řádně pečovat, když nezajišťoval jeho harmonický vývoj, neboť mohl jen těžko předpokládat, že vyváženost a všestrannost vývoje poškozeného nebude narušena takovými nepřiměřenými fyzickými tresty, které situaci nezletilého vůbec neřešily. Dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sice zjištěná nepřiměřenost použitých výchovných prostředků odpovídá porušení ustanovení §31 odst. 2 zákona o rodině ze strany obviněného, na straně druhé se však rozhodující soudy nezabývaly pečlivým vyhodnocením otázky, do jaké míry dovolatel překročil zákonné limity své rodičovské odpovědnosti tím, že se při řešení soustavných kázeňských prohřešků svého nevlastního syna uchyloval ke zcela neefektivní metodě jeho fyzického trestání. Z hlediska subjektivní stránky jednání obviněného se soudy dále nevypořádaly s tou částí obhajoby, že pokud nebyl disharmonický psychický vývoj s vyjádřeným syndromem ADHD identifikován ani ošetřující lékařkou, nelze mu klást k tíži, že takový psychický stav nerozpoznal u syna on sám a že nezvolil adekvátní výchovné metody. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství rovněž zpochybnila, zda při dovození zákonného znaku ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje poškozeného soudy přihlédly k dalším znaleckým závěrům, které sice vypovídají o nesporném dopadu dovolatelových nevhodných výchovných metod na poškozeného, na straně druhé je ale nelze označit za plně podporující předepsaný způsob ohrožení jeho výchovy v taxativně vymezených oblastech.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle §256l tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu dal za pravdu obviněnému i státní zástupkyni Nejvyššího státní zastupitelství v tom, že dosud zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit závěr o spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se přečinu ohrožení výchovy dítěte dopustí ten, kdo byť z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.
Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a je vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče vymezena v §31 zákona o rodině. Takto vymezená péče je chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení. Rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1764, 1765 s.).
Ze zjištěného skutkového stavu věci učiněného soudem prvního stupně je zřejmé, že nezletilý poškozený je hyperaktivní dítě trpící syndromem ADHD, má výchovné problémy (chová se vulgárně, neslušně, je problémový, má tendenci lhát). Syndrom ADHD je spojen s velkým neklidem a poruchami chování, je zřejmé, že matka nezletilého ho nebyla schopna výchovně zvládnout, a to ani za podpory obviněného jako nevlastního otce. Okolnost, že nezletilý je výchovně velmi komplikovaná osobnost, byla potvrzena i znalci z oboru psychologie a psychiatrie. Ze závěrů znaleckých posudků zejména vyplynulo, že nezletilý je sociálně schopný, avšak jeho výchova je náročná z důvodu hyperaktivity, poruch soustředění a impulsivnosti, dále že není v dobré psychické kondici a jeho věrohodnost je snížena, neboť jeho celý psychický vývoj je narušený. Z hlediska projednávané věci je nutné zdůraznit, že znalci se shodli na skutečnosti, že u nezletilého není zcela jasně vyjádřen syndrom týraného dítěte. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný trestal nezletilého v případech výchovných prohřešků či v případech, kdy nezletilý zlobil, což potvrdil i sám nezletilý. V ostatních ohledech se obviněný o nezletilého staral, docházel do školy na třídní schůzky, na prohlídky k dětské lékařce, nezletilý od něj dostával dárky při různých příležitostech, navštěvovali spolu různé akce (chodili do ZOO, apod.). Dětská lékařka MUDr. H. H. si u nezletilého nevšimla žádných zranění či modřin, byť s ním byla v předmětném období v kontaktu, neboť pravidelně docházel na preventivní prohlídky a očkování, a to včetně očkování nadstandardních. Třídní učitelka nezletilého Mgr. R. S. u hlavního líčení uvedla, že nezletilý se nikdy nezmiňoval, že by byl nadměrně bit, působil veselým dojmem. Dle jejího názoru, obviněný chtěl pro nezletilého to nejlepší, avšak byl na něj až příliš přísný, na druhé straně nezletilý zkouší, co který dospělý vydrží, podle ní však není týraným dítětem.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky se obviněný, jakožto nevlastní otec poškozeného nezletilého, snažil o pozitivní usměrnění nezletilého, který byl z hlediska výchovy velmi komplikovanou osobností. Je pravdou, jak přiznává i sám obviněný, že ne vždy k výchově použil ideální prostředky (dle výpovědi znalců obviněný zbil nezletilého páskem, což jistě nelze považovat za přiměřený trest pro nezletilé dítě, na druhé straně však dle znaleckého posudku lze jen těžko zjistit, jak časté a masivní trestání bylo tímto způsobem na nezletilém aplikováno), ovšem i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že chování obviněného se jeví spíše jako bezradnost ohledně výchovy nezletilého a uplatňování zcela nevhodných trestů. Jak správně uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, rozhodující soudy svůj závěr o závažnosti porušené povinnosti pečovat o nezletilého a tedy o intenzitě nežádoucího jednání obviněného vůči poškozenému neporovnaly s počtem kázeňských prohřešků nezletilého.
Pokud se týká syndromu ADHD, který byl u nezletilého v průběhu trestního řízení zjištěn, k tomu je třeba uvést, že pokud tento nebyl nikým rozpoznán v době před příchodem obviněného do společné domácnosti s nezletilým, pak logicky nelze klást k tíži obviněného, že zmíněný syndrom u nezletilého nerozpoznal a nezvolil adekvátní výchovné prostředky po konzultaci s odborníky.
Na základě uvedených skutečností není dle závěru Nejvyššího soudu České republiky pochyb o tom, že obviněný sice občas používal nepřiměřené výchovné metody vůči nezletilému, avšak cílem jeho jednání nebylo ohrozit výchovu nezletilého, resp. nebyl si ani vědom toho, že jeho jednání může vést k ohrožení výchovy nezletilého, neboť nevěděl a ani nemohl vědět o tom, že nezletilý trpí syndromem ADHD, ale naopak se snažil výchovu nezletilého, který by po výchovné stránce velmi problémové dítě, pozitivně usměrnit. Subjektivní stránka přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tak na základě dosud provedených důkazů nebyla prokázána a nebylo prokázáno ani naplnění objektivní stránky zmíněného přečinu.
Objektem přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí spatřuje dopady jednání obviněného v oblasti morálního vývoje poškozeného. Znaleckým zkoumáním bylo však zjištěno strádání nezletilého zejména v citové oblasti, a to v kontextu s jeho psychickým týráním. Je zřejmé, že nemůže být pochyb o negativním dopadu nevhodných výchovných metod na poškozeného, a to za situace, kdy cílem jednání obviněného byla prokazatelně snaha výchovu nezletilého pozitivně usměrnit, na druhé straně však nelze bez dalšího učinit závěr o tom, že obviněný svým jednáním ohrozil jeho rozumový, mravní či citový vývoj. V tomto směru soudy obou stupňů dostatek důkazů neprovedly, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není ani uvedeno, v čem byl ohrožen rozumový, mravní či citový vývoj poškozeného dítěte.
Je tedy možné uzavřít, že pokud soudy prvního a druhého stupně v předmětném jednání obviněného spatřovaly naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, byl jejich postupem naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť daný skutek byl nesprávně právně posouzen.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání obviněného bylo ze strany Nejvyššího soudu České republiky po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozhodnutí shledáno důvodným, zrušil Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 8 To 207/2011 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 43 T 43/2010 a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože je nutno ve věci učinit nové rozhodnutí, přikázal Nejvyšší soud České republiky podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání a rozhodnutí je Obvodní soud pro Prahu 9 podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud České republiky vyslovil v tomto rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal