ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.204.2012.4
sp. zn. 4 Tdo 204/2012-II-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2012 o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 10 To 62/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2010, takto:
Dovolání obviněného J. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 7 T 4/2010, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi dle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. d) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), za jednání popsané pod body 1a), b) výroku o vině, kterého se dopustil tím, že
1. společně s obviněnými L. K., I. G. a V. L.
po předchozí dohodě od přesně nezjištěné doby, minimálně od měsíce srpna roku 2007 do minimálně jarních měsíců roku 2008, v úmyslu získat ženy k provozování prostituce a v úmyslu získat majetkový prospěch si rozdělili úkoly tak, že obviněný J. S. a obviněný V. L. vytipují, zajistí a přivezou za finanční odměnu zbývajícím dvěma obviněným ženy vhodné k provozování prostituce, obviněný L. K. a jeho družka obviněná I. G., případně další neustanovená osoba s přezdívkou M., poté zajistí ubytování a provozování prostituce dovezenými ženami, na základě této domluvy obviněný J. S. a obviněný V. L. v oblasti východních Čech tipovali ženy bez rodinného zázemí či bydliště, slibovali jim zajištění dobře placené práce barmanky v baru, po získání souhlasu těchto žen zajistil obviněný V. L. jejich převoz do Ch., kde ženy za jednorázovou finanční odměnu v přesně nezjištěné výši od 10.000,- Kč do 40.000,- Kč předali obviněnému L. K. a obviněné I. G., kteří společně ubytovali tyto ženy ve svém bytě doma, případně v nezjištěném nočním podniku, provozovaném obviněným L. K. a další neustanovenou osobou, později obviněný L. K. vozil získané ženy za účelem provozování prostituce do N., kde pro ně zajistil pokoj s vitrínou, kde poškozené nutili odebráním jejich osobních dokladů, zneužitím jejich uměle vyvolané finanční tísně a finanční závislosti, případně i prostřednictvím vyhrožování fyzickým násilím, či dokonce fyzickým napadáním k provozování prostituce a odevzdávání veškerých či většiny takto získaných finančních částek obviněnému L. K., který se o ně dělil s obviněnou I. G., případně i s obviněným V. L., a tohoto jednání se dopustili minimálně vůči následujícím poškozeným:
a) v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna roku 2007 v P. vytipoval obviněný J. S. poškozenou J. S., které slíbil zajištění dobře placené práce barmanky v Ch., poté ji obviněný V. L. za pomocí obviněného L. K. dne 25. 8. 2007 odvezli do Ch., za její zjednání vyplatil obviněný L. K. obviněnému V. L. částku 40.000,- Kč, poté byla J. S. ubytována v bytě obviněných L. K. a I. G. v Ch., ul. B., kde jí ihned po příjezdu odebrali její osobní doklady pod záminkou, že jim dluží peníze za ubytování, stravu a za částku vyplacenou obviněnému V. L., ji přinutili provozovat v přesně nezjištěném baru v Ch. pohlavní styky s jinými osobami - zákazníky za úplatu, přičemž veškeré finanční částky, které poškozená takto získala od jiných osob za poskytování služeb směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, musela odevzdávat obviněným L. K. a I. G., kteří si je ponechávali pro vlastní potřebu, takto poškozenou donutili poskytovat prostituci až do prosince roku 2007, přitom ji obviněný L. K. či obviněná I. G. neustále sledovali, omezovali v pohybu, poškozená nesměla sama telefonovat ani užívat internetové komunikace, obviněný L. K. ji opakovaně fyzicky zbil, čemuž byly přítomny další dívky, které do toho nesměly zasahovat,
b) společně s obviněnými L. K. a V. L.
v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna roku 2007 v P. vytipoval obviněný J. S. poškozenou Ž. Z., které slíbil zajištění dobře placené práce barmanky v baru v Ch., poté ji počátkem listopadu roku 2007 společně s obviněným V. L. dopravili do nočního podniku v Ch., kde od obviněného L. K. a další dosud neustanovené osoby jménem M. za její obstarání a dovoz inkasovali finanční částku v přesně nezjištěné výši, poškozené ihned odebrali její osobní doklady a přesvědčili ji slibem vysokých výdělků k poskytování pohlavních styků s jinými osobami - zákazníky za úplatu, přičemž veškeré finanční částky, které poškozená takto získala od jiných osob za poskytování služeb, směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, musela denně odevzdávat na baru nočního podniku provozovateli obviněnému L. K., či osobě jménem M., kteří poškozené bránili ve volném pohybu tak, že zpočátku vůbec nemohla opustit prostor nočního baru, posléze mohla se souhlasem obviněného L. K., či osoby M., chodit na krátké vycházky za účelem drobných nákupů po přesně stanovenou dobu, takto zde poškozená pod vedením obviněného L. K. a osoby jménem M. provozovala prostituci po dobu minimálně 4 měsíců,
Za to byl odsouzen v sazbě §232a odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 a §40 odst. 1 tr. zákonu k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 72/2008, ze dne 27. 6. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 300/2008, ze dne 2. 9. 2008, a všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla zákonného podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch obviněného S., které zaměřila do výroku o trestu, obviněný J. S. a poškozená J. S.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 10 To 62/2011, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. řádu v části týkající se obviněného J. S. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že jej za výše uvedený trestný čin a dále za trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 72/2008, ze dne 27. 6. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 300/2008, ze dne 2. 9. 2008, odsoudil podle §232a odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 72/2008, ze dne 27. 6. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 300/2008, ze dne 2. 9. 2008, a všechna rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného J. S. a poškozené J. S. byla podle §256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Prostřednictvím svého obhájce podal ve lhůtě podle §265e tr. řádu obviněný J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 10 To 62/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 7 T 4/2010, dovolání. Obviněný J. S. napadl svým dovoláním rozsudky soudů obou stupňů s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s tím, že v řízení bylo zásadně dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. K přípustnosti tohoto dovolacího důvodu poukázal na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 669/05.
Dovolatel nejprve namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, což dovozuje z názoru, že se soud prvního stupně náležitě nevypořádal s jeho obhajobou, např. nezohlednil jeho námitky ohledně vědomosti či nevědomosti poškozených Z. a S. o povaze práce v Ch., učinil nesprávná skutková zjištění a z toho vyvozenou nesprávnou právní kvalifikací porušil trestní zákon, když nadto nevzal v úvahu některé provedené důkazy. Námitkami obviněného se v dostatečné míře nezabýval ani Vrchní soud v Praze. Proto má za to, že došlo k „neúplným skutkovým zjištěním, nevypořádáním se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a pochybnostem o správnosti skutkových zjištění“. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 2042/08, ze dne 26. 11. 2009. Podle jeho názoru nalézací soud nesprávně hodnotil jeho jednotlivé výpovědi, jakož i výpovědi poškozených a svědků a proto jsou závěry soudu prvního stupně vnitřně rozporné a navíc neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a obsahu provedených důkazů.
Závěr soudu o jeho vině trestným činem, pro nějž byl odsouzen, je nesprávný, a pokud poškozené nebyly uvedeny v omyl, když už při svém odjezdu do Ch. věděly, že budou vykonávat prostituci, bylo na místě kvalifikovat jeho jednání pouze jako trestný čin kuplířství. Dovolatel tvrdí, že věděl pouze o tom, že dívky, které „náboroval“, měly vykonávat dobrovolnou prostituci v Ch., avšak nevěděl nic o tom, že by měly být jakkoliv k prostituci nuceny a že by měly být odváženy do N., ostatně v této době byl částečně ve výkonu trestu odnětí svobody.
Dovolatel rovněž zpochybnil, že by se na protiprávním jednání účastnil jako člen organizované skupiny, neboť nevěděl o existenci nejméně tří dalších osob, které se měly na trestné činnosti podílet a mezi kterými by tak probíhala dělba jejich úkolů a neměl o tom ani rámcovou představu. Pokud dle názoru dovolatele jsou skutková zjištění v extrémním nepoměru s přijatým právním hodnocením, nemůže toto právní hodnocení obstát a že není možno zaujmout řádné právní závěry, jestliže je skutkový stav nesprávně zjištěn nebo provedeno nesprávné hodnocení důkazů. Dovolatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1572/2008, a nález Ústavního soudu III. ÚS 166/95.
Vyslovil souhlas se závěrem Vrchního soudu v Praze, že v jeho případě není možno aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, avšak namítl, že tento soud měl respektovat názor soudu prvního stupně v tom, že není adekvátní, aby mu byl uložen trest odnětí svobody, byť na spodní hranici trestní sazby. Dovolatel je přesvědčen, že by bylo nepřiměřeně přísné, aby mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře od 5 do 12 let. Krajský soud měl dle názoru dovolatele aplikovat spíše ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, a Vrchní soud v Praze pochybil, pokud toto ustanovení trestního zákona nepoužil.
V petitu svého dovolání obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně s pokynem ji v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Přípisem sp. zn. 1 NZO 127/2012, doručeným Nejvyššímu soudu dne 30. 3. 2012, se k obsahu dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Její vyjádření směřovala k dovoláním obviněných L. K., V. L. a J. S. Obvinění L. K. a V. L. však svá dovolání vzali zpět, což předsedkyně senátu usneseními ze dne 16. 3. 2012 a 16. 4. 2012 vzala na vědomí v intencích ustanovení §265g odst. 2 tr. řádu.
Státní zástupkyně nejprve konstatovala, že obviněný ve svém dovolání sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak zčásti uvedl námitky skutkového charakteru, které tomuto zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají a v řízení o dovolání k nim nelze přihlížet.
Naopak za námitku právně relevantní, která se s tímto dovolacím důvodem nemíjí, považuje výhrady obviněného ke správnosti aplikace okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že se trestného činu obchodování s lidmi podle §232a tr. zákona dopustil jako člen organizované skupiny.
Státní zástupkyně se ve svém obsáhlém písemném vyjádření podrobně zabývala rozborem případu zejména ve vztahu k pochybením, k nimž podle jejího názoru došlo v souvislosti se zhodnocením kolika skutků se vlastně obvinění dopustili. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za samostatné skutky nelze pokládat takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo. Ani v posuzované trestní věci tudíž nebylo možné jednotlivé skutky definovat podle toho, zda jednání obviněných v určité části jednání naplnilo určitou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a v jiném nikoliv, neboť podstatným pro dělení jednání obviněných na jednotlivé skutky byl právě následek významný z hlediska trestního práva. Je však třeba konstatovat, že tyto úvahy měly relevanci ve vztahu k obviněným L., K. a z hlediska případné aplikace zásady beneficia cohaesionis též k obviněné G. Vzhledem k závěru státní zástupkyně k poznatkům o trestné činnosti obviněného S. nepovažuje Nejvyšší soud České republiky za účelné podrobně citovat její právní úvahy vztahující se ke spoluobviněným.
Státní zástupkyně ve svém vyjádření rovněž odůvodnila proč byla namístě aplikace právní úpravy účinné v době spáchání činu podle tr. zákona č. 140/1961 Sb., když nová právní úprava není pro obviněného příznivější. Trestní sazba trestu odnětí svobody u trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 3 tr. zákona a zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 3 tr. zákoníku je stejná. U zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 3 tr. zákoníku sice přibyl oproti starší právní úpravě i alternativní trest propadnutí majetku, ten však v posuzovaném případě nemůže být obviněným uložen, neboť jde o osoby pobírající pouze sociální dávky, nezaměstnané, které nebyly ani odsouzeny pro značný prospěch získaný trestnou činností. Pouhá okolnost, že při stejné sazbě trestu odnětí svobody zná nový trestní zákoník i jiný druh trestu, nemusí vést automaticky k závěru, že nová úprava je pro obviněného příznivější. Pro závěr, zda použití pozdějšího zákona je z hlediska sankce pro pachatele příznivější, není rozhodné jen pouhé srovnání trestních sankcí uvedených ve srovnávaných zákonech, ale je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celku uloženy.
Podle názoru státní zástupkyně by trestné jednání obviněného J. S. mělo být právně kvalifikováno jako jeden trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) trestního zákona, neboť ten jako první kontaktoval poškozené J. S. a Ž. Z. a další čtyři dívky, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, které posléze předal V. L., aby je předal přímo L. K.
Státní zástupkyně s ohledem na charakter námitek spoluobviněných L. a K. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k obviněným L. K., V. L., J. S. a s použitím ustanovení §265k odst. 2 věty třetí tr. řádu i ve vztahu k I. G., a aby Krajskému soudu v Hradci Králové uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání. V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že samostatný návrh ve vztahu k obviněnému S. učiněn nebyl, proto je citován závěr státní zástupkyně v situaci, kdy se vyjadřovala k dovolání tří obviněných.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání tohoto obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V posuzovaném případě odpovídá dovolání obviněného J. S. svým obsahem toliko zčásti použitému dovolacímu důvodu. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou ty námitky obviněného, ve kterých zpochybnil samotná skutková zjištění soudu tím, že vyjádřil nesouhlas se způsobem a výsledky dokazování a s hodnocením provedených důkazů soudem. Kromě toho, že dovolatel zčásti uplatnil výhrady toliko k obsahu odůvodnění rozsudku, s tím, že rozsudek je pro nedostatky odůvodnění nepřezkoumatelný, nelze mít za relevantní tu část obsahu jeho dovolání, ve které dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi, když své námitky proti právnímu posouzení skutku staví právě na primárním zpochybnění skutkových závěrů soudu.
I když dovolatel se domáhá revize skutkových závěrů soudu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, dle které lze ve zcela výjimečných případech připustit zásah do skutkových zjištění soudu i v rámci řízení o dovolání, nelze mu v této argumentaci přisvědčit, neboť v posuzované trestní věci je zjevné, že se nejedná o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a také řádně odůvodnil, proč jeho odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů nevykazuje prvky svévole, jak se snaží dovodit dovolatel.
Mimo použitý dovolací důvod je i námitka dovolatele týkající se uloženého trestu jako trestu nepřiměřeně přísného. Námitku údajné „nepřiměřenosti“ či „neadekvátnosti“ trestu nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ani pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v rámci něhož lze proti trestu vznášet námitky z důvodů v tomto ustanovení výslovně uvedených. Tento dovolací důvod ostatně dovolatel neuplatnil.
Z hlediska použitého dovolacího důvodu lze jako relevantní akceptovat pouze ty námitky dovolatele, ve kterých zpochybnil samotnou právní kvalifikaci skutku s tím, že jeho jednání jednak mělo být kvalifikováno pouze jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zákona, jednak že nemělo být posouzeno jeho jednání jako člena organizované skupiny.
Obě tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
Jednání obviněného tak, jak bylo soudem zjištěno a popsáno ve výroku o vině, zcela odpovídá zvolené právní kvalifikaci. Námitky dovolatele, že poškozené ve skutečnosti věděly o tom, že budou provozovat prostituci, odporují učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel se domáhá toho, aby Nejvyšší soud shledal vady v právní kvalifikaci s ohledem na skutkovou verzi, kterou tvrdí on sám a nikoli s ohledem na skutkové závěry soudu, dle kterých je evidentní, že se jako člen organizované skupiny s ostatními obviněnými podílel na přisouzeném trestním jednáním, použil vůči poškozeným lsti a zneužil jejich omylu s vědomím, že poškozených má být užito k poskytování sexuálních služeb.
Soudy obou stupňů se rovněž náležitě vypořádaly s důkazy, z nichž dovodily existenci zákonného znaku, že se obviněný trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy takovéhoto sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. R 53/1976, R 45/1986 Sbírky rozh. trest.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena nebo výslovné přistoupení k organizované skupině. Postačí, když pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) se do skupiny včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Nalézací soud činnost obviněného v rámci plnění úkolů sdružení, které se zabývalo tímto specifickým „obchodem s bílým masem“, podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, kde rozebral roli jednotlivých obviněných a jejich plnění dílčích úkolů, jejichž realizace na sebe navazovala tak, aby v konečném výsledku bylo dosaženo požadovaného cíle. Obviněný spolu s L. K., V. L., I. G., ale i s V. P., A. G. a dalšími osobami, mezi nimiž byla stanovena určitá dělba úkonů, se podílel na činnosti, kdy náborovali pro K. a G. dívky, nacházející se zpravidla v obtížné a pro ně bezvýchodné životní situaci, případně takové dívky, které se obtížně orientovaly v sociálním prostředí. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně vyslovil souhlas a ztotožnil se s jeho závěry ohledně struktury mezi jednotlivými obviněnými a jejich podílu na trestné činnosti. Konstatoval, že krajský soud správně uvedl, v čem spatřoval organizovanost jednání obviněných. Odvolací soud zcela důvodně zdůraznil, že na činnosti organizované skupiny se mohou její jednotliví členové podílet různým jednáním a na něm v různých fázích participovat, přičemž není nutné, aby všichni členové organizované skupiny se dopustili veškerého jednání, které ve výsledku vede ke spáchání trestného činu. O tom, že se obviněný dopustil popsaného protiprávního jednání jako člen organizované skupiny tak Nejvyšší soud nenabyl pochybností a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé zdůvodnění rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud neponechal stranou pozornosti ani námitku obviněného vztahující se k porušení zásad spravedlivého procesu, jehož se mu dle jeho názoru nedostalo.
Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost se vyjádřit nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné, odpovídá jim povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnutí, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály a proto nelze dospět k závěru, že důkazní návrhy obviněného byly bez řádného důvodu opomenuty a tudíž nebyl konán „fair proces“. Řádnou aplikaci všech nezbytných prvků tohoto procesu nelze zaměňovat se subjektivním hodnocením obviněného, zda pro něj proces dopadl příznivě či nikoli, čili z hlediska výsledku spravedlivého procesu. (srov. nález IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 2368/2009).
Nejvyšší soud nezjistil žádné vybočení z procesně zaručených práv obviněného, který by odůvodňoval jeho výjimečný zásah do zjištěného právního stavu. Za těchto okolností pak uzavírá, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je v té části, ve které svým obsahem odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatnění, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. S. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á