ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.245.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 245/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2012 dovolání obviněného Z. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 4 To 302/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 21/2010, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného Z. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 T 21/2010, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že
dne 28. 3. 2008 v pobočce Komerční banky, a.s., ve S., okr. N. J., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pod záminkou bezpečné úschovy přesvědčil J. K., aby převedla ze svého bankovního účtu na blíže nespecifikovaný bankovní účet peněžní částku ve výši 2.000.000,- Kč a poté, co byla dne 31. 3. 2008 peněžní částka 2.000.000,- Kč převedena na bankovní účet vedený na držitele R. H., tuto peněžní částku poskytl jako vlastní peněžní půjčku R. H., která z těchto finančních prostředků částku 1.560.000,- Kč použila k úhradě kupní ceny bytové jednotky v domě v P. – P., V., a takto poškozené J. K. způsobil škodu ve výši nejméně 1.560.000,- Kč.
Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 2 tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 8 T 80/2008, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2009, byl obviněný Z. K. podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 8 T 80/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. K., na náhradě škody částku 1.560.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal obviněný Z. K. v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 4 To 302/2010, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 4 To 302/2010, dovolání, ve kterém toto usnesení napadl s odkazem na zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu proto, že v části řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku sice uvedl, že si uvědomuje, že dovolací řízení není určeno k přezkoumávání skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nicméně je povinen upozornit na zásadní rozpory v důkazech, na kterých soudy vybudovaly závěr o jeho vině, přičemž nedostatky v hodnocení důkazů jsou dle jeho názoru natolik zásadní, že zasahují do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Podle dovolatele nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně citoval jeho výpověď a srovnával ji s jeho písemným podáním učiněným na počátku trestního stíhání, kdy ještě dovolatel neměl obhájce, přestože jej vzhledem k výši hrozící trestní sazby za stíhaný skutek mít měl. To je důvod proč k jeho písemnému vyjádření vůbec nemělo být přihlíženo, neboť je procesně nepoužitelné. Jestliže nalézací soud přesto toto písemné vyjádření hodnotil jako důkaz, jde o vadu řízení, jež zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Pokud soud prvního stupně konstatoval vnitřní rozpory mezi písemným vyjádřením obviněného a jeho následnou výpovědí, pak tento závěr je v příkrém rozporu s obsahem spisu, neboť v základních bodech se jeho písemné vyjádření a výpověď neliší a neliší se ani v porovnání s výpovědí svědků K. a B. Podle dovolatele postavil soud prvního stupně rozsudek převážně na výpovědi svědkyně K. a svědka B., aniž zohlednil zjištění, že mezi oběma svědky jde blízký příbuzenský vztah matky a syna, nadto se nezabýval zásadními blíže nezdůvodněnými rozpory v jejich výpovědích či rozporem mezi výpovědí svědkyně K. a obsahem listin, které jsou založeny ve spise.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel namítl, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně nevysvětlily důvody, proč jeho protiprávní jednání posuzovaly podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. a nikoli dle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., když dovolatel nemůže souhlasit se závěrem jak nalézacího tak odvolacího soudu, že nová právní úprava pro něj není výhodnější.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně, tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o přerušení nařízeného výkonu trestu odnětí svobody. K této žádosti obviněného nebyl připojen příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky obdržel k podanému dovolání přípis státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 1 NZO 949/2011, ve kterém státní zástupkyně sděluje, že k dovolání obviněného Z. K. se Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně státní zástupkyně udělila výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod relevantně namítl pouze otázku právního posouzení jeho jednání podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu a nikoli nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. s tím, že dle jeho názoru je užití právní kvalifikace činu dle nového trestního zákoníku pro něj příznivější.
Byť tato námitka svým charakterem odpovídá dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl Nejvyšší soud dát v tomto ohledu dovolateli přisvědčit. Je sice pravdou, že při úvaze, který zákon je pro pachatele trestného činu příznivější, nelze vystačit jako s jediným a rozhodujícím kriteriem s výší trestní sazby (v posuzovaném případě je u užité právní kvalifikace činu dle obou zákonů dán trest odnětí svobody se stanovenou výší trestní sazby od dvou do osmi let), v úvahu je však třeba vzít i další významná kriteria, určující časovou působnost trestních zákonů a jejich aplikaci. Pokud dovolatel uvádí, že dle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. lze uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu v případě, kdy jeho dolní hranice nepřesahuje tři roky, pak právní relevanci této námitce a úvaze lze přiznat pouze tehdy, kdy je uložení takového druhu trestu reálné, zda vzhledem k okolnostem případu vůbec uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu přichází v úvahu. Jak totiž vyplývá z ustanovení §58 odst. 1 tr. zákona, jakož i z obdobného ustanovení trestního zákoníku - §81 odst. 1 - je pro posouzení, zda je v konkrétním případě vůbec možno uložit podmíněný trest odnětí svobody, rozhodující řada dalších skutečností, tudíž nejen spodní hranice trestní sazby jak se na ni odkazuje dovolatel, ale zejména konkrétní okolnosti na straně pachatele, vzhledem k nimž je možno předpokládat, že k dosažení účelu trestu nebude třeba jeho přímého výkonu.
Nejvyšší soud akcentuje zjištění, že právě konkrétní okolnosti (v dostatečné míře specifikované v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) , vyskytující se na straně obviněného Z. K., mimo pochybnost vylučovaly úvahu o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Úvaha o výhodnosti aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. je tak pouze v rovině povýtce teoretické a není právně relevantní. Nejvyšší soud je toho názoru, že i kdyby byl dovolateli za jeho jednání uložen trest odnětí svobody ve výměře nižší než tři roky, nemohl by v žádném případě výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu, a to právě z důvodů vyplývajících z ustanovení §58 odst. 1 tr. zákona (obdobně i §81 odst. 1 tr. zákoníku). Pro úplnost - obviněný byl od roku 2003 opakovaně odsuzován m.j. pro majetkovou trestnou činnost – opakovaně pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, přičemž mu byla opakovaně poskytnuta možnost nápravy právě ukládáním trestů odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu. Není možno odhlédnout ani od zjištění, že nyní posuzované trestné činnosti se dopustil v době výkonu jednoho z podmíněně odložených trestů odnětí svobody, což plně konvenuje závěrům soudů obou stupňů, že již pouhá pohrůžka trestem nemůže v posuzovaném případě u obviněného plnit svůj zákonný účel. Tyto důvody byly řádně a zcela vyčerpávajícím způsobem vysvětleny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jak odvolací tak dovolací soud v postupu a odůvodněných úvahách soudu prvního stupně neshledaly žádného pochybení. Námitku dovolatele v tomto smyslu je proto nutno klasifikovat jako zjevně neopodstatněnou.
Ostatní námitky dovolatele uvedené s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejsou právně relevantní, neboť směřují proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, jakož zejména proti hodnocení důkazů soudem, tedy jde svou povahou o námitky, které dovolatel uplatnil s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. V této části dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Takové procesní námitky pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nekonstatuje Nejvyšší soud ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně v posuzované trestní věci založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci. Nejvyšší soud k výše uvedenému dodává, že obviněnému bylo od počátku jasné, že důvod, který poškozené uvedl pro převedení částky 2.000.000,- Kč na účet pani H., není pravdivý, peníze nebylo třeba oddělovat od zbývající částky z důvodu jakéhosi nespecifikovaného „jištění“, věděl také, že se tato částka zcela určitě nezhodnotí ve prospěch poškozené o slibovaný 1.000.000,- Kč, naopak od počátku byl rozhodnut peníze získat pro sebe, disponovat s nimi jako vlastními, což také ihned zrealizoval, a to v situaci, kdy věděl, že ani převedenou ani slibovanou navýšenou částku nebude moci poškozené vrátit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod je dán i tehdy, neměl-li obviněný obhájce jen pro určitou část řízení. Pokud ovšem nedošlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv i z materiálního hlediska, může to být důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není tento dovolací důvod naplněn.
Z odůvodnění dovolání je zjevné, že dovolatel vznesenou námitku uplatnil s argumentací, že k jeho vyjádření z přípravného řízení, kdy neměl obhájce, „vůbec není možné přihlížet pro jeho procesní nepoužitelnost“ a že pokud soud přesto k jeho písemnému vyjádření přihlížel, „došlo k vadě řízení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu“. Takto formulovanou dovolací námitku obviněného však Nejvyšší soud nemohl akceptovat jako důvodnou.
Především z obsahu trestního spisu vyplývá, že dovolatelem zmíněné „písemné podání učiněné v úvodu trestního stíhání“, které označil za procesně nepoužitelné, bylo odůvodnění jeho návrhu na zastavení trestního stíhání podané před jeho výslechem, které dle vysvětlení soudu (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) bylo nutno pokládat za stížnost (opravný prostředek) směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z povahy takového podání obviněného je zřejmé, že při něm orgány činné v trestním řízení neprováděly a ani nemohly provádět úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí a tudíž námitka, že obviněný neměl obhájce, je v této souvislosti bezpředmětná a nemůže zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal ani žádnou jinou rozhodnou okolnost, která by mohla vést k závěru, že v době, kdy obviněný učinil předmětné podání a jehož obsah označil za procesně nepoužitelný, neměl obhájce, došlo z materiálního hlediska k jakémukoliv zkrácení jeho práva na obhajobu. V této souvislosti jen na okraj Nejvyšší soud připomíná, že jednak obviněný sám před soudem pouze popřel, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě, nadto využil svého zákonného práva a ve věci nevypovídal, jednak že obdobnou námitku obviněný nevznesl ani v rámci svého řádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud vyhodnotil námitku dovolatele uplatněnou s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu jako zjevně neopodstatněnou, a to jednak vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jednak proto, že nemohl akceptovat přesvědčení dovolatele, že soud k jeho předmětnému písemnému vyjádření přihlížel . Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je totiž evidentní pravý opak. Soud s odkazem na ustanovení §207 odst. 2 tr. řádu obsáhle citoval výpověď obviněného z přípravného řízení, a posléze zmínil i obsah stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž konstatoval, že podrobnou citaci výpovědi obviněného považuje za nutnou s ohledem na „další tvrzení obviněného, která se objevila v průběhu šetření“, které soud označil za vnitřně rozporné. Z celého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že jak výpověď obviněného v přípravném řízení, tak i obsah jeho stížnosti proti zahájení trestního stíhání sice soud zmínil, resp. citoval, avšak nevzal je za základ svého rozhodnutí, ba naopak - nepřisvědčil skutkové verzi obviněného a k jeho tvrzením nepřihlížel .
Za této situace, kdy obviněný na jedné straně neoprávněně vytýká soudu, že "přihlížel" k jeho vlastnímu podání jako procesně nepoužitelnému a na druhé straně před soudem odmítl vypovídat a v případě nutnosti tak např. upravit svá předchozí tvrzení, o nichž neměl možnost, jak v dovolání uvádí, se předem s obhájcem poradit, se jeví námitka o nedostatečném právu na obhajobu uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nejen zjevně neopodstatněnou, ale do značné míry i zmatečnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Z. K. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
S ohledem na termín a výsledek tohoto rozhodnutí a s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebyl podán návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné rozhodnout o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného Z. K.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á