ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.255.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 255/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2012 o dovolání obviněného T. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 7 To 523/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 43/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 T 43/2008, byl obviněný T. B. (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině udaného rozsudku dopustil tím, že v N. a jinde v době od počátku měsíce září roku 2005 do 24.5.2006 v úmyslu vylákat peníze od F. H., jednatele společnosti LONE – zemědělská společnost, s. r. o., N., pod záminkou dodání motorové nafty za výhodnou cenu v rozmezí 14 – 18,- Kč za jeden litr od firmy z P., společně s dalším neustanoveným mužem předstírali, že zajistí F. H. prodej nafty za tuto cenu, když nejprve jej s nabídkou postupně kontaktovali obvinění I. D. a M. V. a později se do jejich jednání zapojili obvinění J. N. a T. B., přitom vystupovali pod smyšlenými jmény, a to obviněný I. D. jako R., obviněný M. V. jako H., obviněný J. N. jako T. a obviněný T. B. jako A., postupně lákali od F. H. a k jeho škodě v souvislosti s předstíraným obchodem s naftou částky od 2.000,- Kč do 240.000,- Kč přesto, že věděli, že nabídka je smyšlená a obchod neproběhne, neboť naftu nemají možnost dodat a ani ji nedodají, peníze si rozdělí a ponechají a takového jednání se dopustili tím, že:
obviněný I. D., obviněný M. V. a obviněný T. B. (bod 9 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně)
a) dne 11. 5. 2006 po dohodě obviněných I. D. a M. V. s obviněným T. B. se po telefonické domluvě na přesněji nezjištěném místě setkali všichni tři obvinění s F. H. se záminkou, že firma, která mu měla prodat naftu, je v konkursu a nafta nemůže být dodána dříve, než bude uhrazen dluh této firmy ve výši 1.000.000,- Kč, obviněný T. B. uváděl, že je ochoten uhradit polovinu tohoto dluhu a pokud F. H. uhradí druhou polovinu dluhu ve výši 500.000,- Kč, získá kromě nafty i stroje, přestože mu ani žádné stroje nemínili dodat, a dne 12. 5. 2006 F. H. předal obviněnému M. V. na parkovišti ve V. částku 200.000,- Kč, peníze si všichni tři obvinění rozdělili a použili pro sebe,
b) dne 18. 5. 2006 telefonicky kontaktovali F. H. s tím, zda má zbytek peněz k doplacení shora požadované částky 500.000,- Kč na doplacení správci konkursní podstaty na oddlužení firmy z P. a téhož dne v K. F. H. obviněnému I. D. vyplatil částku 240.000,- Kč, peníze si obvinění rozdělili a ponechali,
c) v blíže nezjištěný den v době od 18. 5. 2006 do 24. 5. 2006 telefonicky kontaktovali F. H. a se záminkou, že je třeba doplatit správci konkurzní podstaty daň z přidané hodnoty za prodávanou naftu ve výši 85.000,- Kč, tuto částku požadovali po F. H., jinak nafta přivezena nebude a dne 24. 5. 2006 na benzinové čerpací stanici M + P W. v D. F. H. M. V. částku 85.000,- Kč vyplatil, peníze si obvinění rozdělili a ponechali.
Za uvedené jednání a současně za sbíhající se čtyři účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 T 484/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 312/2007 a za současně sbíhající se trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 2 T 431/2005 a za současně sbíhající se trestný čin podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 694/2006 a za současně sbíhající se trestný čin podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 1 T 69/2006 a za současně sbíhající se pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 1 T 182/2005, byl obviněný T. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 let, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 T 484/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 312/2007, z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 2 T 431/2005, z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 694/2006, z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 1 T 69/2006, z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 1 T 182/2005. Dále byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 T 43/2008, podal obviněný T. B. (vedle dalších obviněných) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 7 To 523/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 7 To 523/2011, podal následně obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že dle jeho názoru ani jeden z výše specifikovaných skutků (uvedených pod bodem 9 a - c skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) není trestným činem.
Ke skutku uvedenému pod bodem 9 písm. a) obviněný uvedl, že projevení ochoty uhradit polovinu nějakého dluhu nemůže být samo o sobě trestné. Ze skutkové věty vůbec nevyplývá, zda dluh firmy dodávající naftu ve výši 1.000.000,- Kč skutečně existoval či nikoliv, zda muž, který měl na předmětné schůzce projevit ochotu uhradit polovinu dluhu, daný dluh uhradit chtěl či ne a zda se vůbec jednalo o obviněného. Obviněný se proto domnívá, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu.
Ke skutkům uvedeným pod bodem 9 písm. b) a c) obviněný podotkl, že ani ve skutkové větě ani v odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů není vůbec specifikováno, s kým konkrétně poškozený H. v těchto dvou případech telefonoval. Přitom však přesná specifikace toho, co který z obviněných při těchto telefonních hovorech uváděl, je pro posouzení trestní odpovědnosti jednotlivých obviněných velmi podstatná. Pro posouzení, zda se obviněný dopustil trestného činu či nikoliv, je zásadní také skutečnost, že se ani v jednom případě neúčastnil předání peněz, proto mezi jednáním obviněného a vznikem škody chybí příčinná souvislost. Dle obviněného ze skutkové věty nevyplývá, že by se v případě předmětných skutků dopustil jakéhokoliv jednání ani to, že by při příslušných telefonních hovorech bylo řečeno něco, co by poškozeného uvedlo v omyl, v popisu těchto dvou skutků není uvedena ani žádná skutečnost svědčící o tom, že by v případě obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění ve formě úmyslu.
Obviněný má rovněž za to, že v případě projednávané věci došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zejména soud prvního stupně při svém rozhodování porušil, podle mínění obviněného, zásadu zákazu reformationis in peius, když při vrácení věci odvolacím soudem své rozhodnutí opřel o domněnku, že všechny 3 skutky uvedené v bodě 9 byly pokračujícím trestným činem, dále že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor (z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by s ostatními spoluobviněnými domlouval na schůzce konané dne 11. 5. 2006, obdobná situace je i ohledně zjištění soudů, že si obvinění ve všech třech případech peníze rozdělili a ponechali a že obvinění poškozeného telefonicky kontaktovali, když bylo prokázáno, že s obviněným telefonicky hovořil pouze obviněný M. V.), za protiústavní považuje obviněný i údajné porušení příslušných ustanovení trestního řádu o rekognici a nerespektování právního názoru odvolacího soudu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s některými výhradami obviněného se vypořádal již odvolací soud, proto dovolací soud nemá důvod znovu se opakovanými námitkami zabývat. Jedná se o námitky týkající se údajného nerespektování právního názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně, problematiky tzv. rekognice a podílu obviněného na trestné činnosti celé skupiny obviněných, jak je vymezen v bodě 9 výroku o vině. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný mýlí, když tvrdí, že jeho prohlášení o ochotě uhradit polovinu údajného dluhu údajného dodavatele nafty nemá žádný význam z hlediska trestného jednání obviněných, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že celá nabídka dodávky levné nafty poškozenému byla smyšlenka, že žádný reálný dodavatel nafty neexistoval, nemohl tudíž existovat ani tvrzený dluh a pokud obviněný klamavě projevoval před poškozeným ochotu polovinu tohoto dluhu zaplatit, je zcela očividné, že tak činil ve snaze přimět poškozeného k zaplacení druhé „poloviny dluhu“, k čemuž nakonec také došlo. Tímto svým jednáním se obviněný zcela zásadně podílel na celém trestném jednání popsaném pod bodem 9 výroku. Vzhledem ke skutečnosti, že popis skutku pod bodem 9 je zcela identický se skutkovou větou uvedenou v bodě 8 prvního rozsudku okresního soudu v této věci, nelze se domnívat, že by došlo k jakémukoli porušení zákazu reformace in peius v oblasti skutkových závěrů soudu, jak obviněný rovněž namítá.
K tvrzení obviněného o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že dovolatel ve skutečnosti neuvádí žádnou konkrétní námitku takové povahy, která by mohla být chápána jako příklad extrémního nesouladu v tom smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Je zřejmé, že v praxi není možné prokázat do detailu každou dílčí skutkovou okolnost konkrétním důkazem a v rámci konstrukce skutkových zjištění musí soud vycházet i z logických vazeb mezi důkazy a z logického vývoje jednání obviněných.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většinu námitek, které obviněný uplatnil v podaném dovolání, je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Trestného činu podvodu se podle §250 tr. zák. dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Omyl je přitom rozpor mezi představou a skutečností a o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, může se stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1472 s.).
V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. B. sloužil jako určité vodítko k vylákání dalších peněz od poškozeného F. H., k čemuž také nakonec došlo. Obvinění si vymysleli historku o tom, že firma, která měla prodat poškozenému naftu, je v konkurzu s tím, že je nutné uhradit její dluh ve výši 1.000.000,- Kč, aby mohla být nafta poškozenému skutečně dodána. Přitom nalákali poškozeného, že když dlužnou částku zaplatí, získá kromě nafty ještě stroje této firmy. Obviněný T. B. (zvaný A.) měl fiktivně zaplatit polovinu zmíněné částky, aby poškozený smyšlené historce uvěřil a peníze uhradil. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, soud prvního stupně podrobně vysvětlil důvody, pro které obviněnému T. B. přičetl všechny tři útoky pokračujícího trestného činu podvodu a i Nejvyšší soud České republiky se k postupu tohoto soudu přiklonil. Není pochyb o tom, že všichni tři obvinění (tedy i obviněný T. B., kterého bez jakýchkoliv pochybností ztotožnil poškozený u hlavního líčení jako A.) jednali s poškozeným o nutnosti zaplatit částku 500.000,- Kč dne 11. 5. 2006,na základě čehož od poškozeného získali nejprve částku 200.000,- Kč, neboť více neměl, poté po něm telefonicky několikrát požadovali doplacení zbytku dohodnuté částky, kterou poškozený postupně doplatil. Pro naplnění znaků pokračujícího trestného činu podvodu není přitom rozhodující, který z obviněných poškozenému telefonoval, zda u toho byli případně přítomni další obvinění, popř. zda se všichni účastnili všech tří předávek finančních prostředků, neboť jejich společný záměr byl od počátku stejný, tj. vylákat od poškozeného 500.000,- Kč. Pokud se tedy obviněný T. B. aktivně účastnil schůzky dne 11. 5. 2006 (nabídl zaplatit dalších 500.000,- Kč, aby byl poškozený ochotný peníze zaplatit), jejíž cílem bylo vylákat od poškozeného částku 500.000,- Kč, jeho úmyslné zavinění v rámci spolupachatelství zahrnovalo od počátku celou částku, o niž byl poškozený podveden. Obviněný tedy svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a §9 odst. 2 tr. zák. Nelze tak nic namítat ani proti popisu skutku tak, jak je učiněn ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu /pod bodem 9 a) – c)/ , neboť jednotlivé části /pod písmeny a) – c)/ v celkovém komplexu tvoří pokračující trestný čin podvodu. Také je třeba dodat, že popis skutku pod bodem 9 je zcela identický se skutkovou větou uvedenou v bodě 8 prvního rozsudku nalézacího soudu v projednávané věci, proto nelze namítat jakékoliv porušení zákazu reformace in peius v oblasti skutkových závěrů soudu.
Závěr o vině obviněného byl tak učiněn na základě logického a uzavřeného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, obviněný svými argumenty v podstatě pouze vyjadřuje námitky proti způsobu, jímž soudy hodnotily dostupné a řádně provedené důkazy, přičemž je zřejmé, že v praxi není možné prokázat do detailu každou dílčí skutkovou okolnost konkrétním důkazem a v rámci konstrukce skutkových zjištění musí soud vycházet i z logických vazeb mezi důkazy a z logického vývoje jednání obviněných.
Pokud se týká námitky obviněného ohledně neprovedení rekognice, tato námitka je námitkou procesního charakteru, tedy námitkou v rámci daného dovolacího řízení nepřípustnou. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že je sice pravdou, že rekognice v přípravném řízení provedena nebyla (pravděpodobně proto, že o identitě obviněného nebylo s ohledem na tehdejší okolnosti a na jeho procesně nepoužitelné vyjádření žádných pochybností), nelze však pominout, že poškozený F. H. bez jakýchkoliv pochybností u hlavního líčení za přítomnosti více osob uvedl, že A. je přítomný obviněný T. B. Poškozený tak ztotožnil obviněného přímo u hlavního líčení a i když se nejednalo o rekognici, nelze nic namítat proti postupu rozhodujícího soudu v tom, že k takovému vyjádření poškozeného při svém rozhodování přihlédl. Je nutno podotknout, že provedení rekognice ve smyslu §104b tr. ř. není obligatorním úkonem trestního řízení a poznávání obviněných v průběhu hlavního líčení je běžným prostředkem, který není v žádném rozporu s pravidly trestního řízení.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. B.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky vesměs nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak převážně uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají. Jediná právně relevantní námitka se týká popisu skutku pod bodem 9 skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a právní kvalifikace tohoto jednání, avšak jak vyplývá ze shora uvedeného, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný T. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) a §9 odst. 2 tr. zák., příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2012
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal