ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.484.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 484/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2012 o dovolání obviněné V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 377/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 2 T 3/2011, byla obviněná V. K. uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona číslo 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že poté, co jí přesně nezjištěného dne v srpnu roku 2008 v P. – P., ul. Č., svěřil poškozený P. H., do opatrování své osobní motorové vozidlo zn. Opel Astra, spolu s klíči a doklady za současné možnosti jeho užívání, kdy při poškozeným schválené jízdě vznikla na vozidle závada, zařídila jeho odtah do autoservisu M.P.C., se sídlem P., ul. Ch. a při následném převzetí vozidla po opravě jej bez souhlasu a vědomí poškozeného nabídla ke koupi majitelům autoservisu, když ti odmítli vozidlo koupit, vozidlo bez souhlasu poškozeného předala do užívání neztotožněnému známému vystupujícímu pod přezdívkou G., poté s poškozeným přestala komunikovat a vozidlo bylo poškozenému vráceno až dne 31. 8. 2010 poté, co bylo na základě trestního oznámení podaného poškozeným nalezeno orgány Policie ČR dne 21. 7. 2010 v 7.44 hodin zaparkované u domu na adrese P., ulice K., tímto jednáním způsobila poškozeném P. H. škodu ve výši 23.900,- Kč.
Za uvedené jednání byla obviněná V. K. odsouzena podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 2 T 3/2011, podala obviněná V. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 377/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle §248 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 To 377/2011, podala následně obviněná V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná v dovolání namítla, že před soudy obou stupňů nedošlo k prokázání její viny, v průběhu řízení nebylo jediným důkazem prokázáno, že by si kdykoliv přisvojila předmětné vozidlo, naopak nikdy nevydávala příslušný vůz za svůj a nikdy jej nenabízela k prodeji. V celém řízení nebyl obviněné prokázán úmysl spáchat zpronevěru, zcela tedy absentuje subjektivní stránka tohoto trestného činu a výslovné vyjádření úmyslné formy zavinění chybí i ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Soud prvního stupně nevzal v úvahu, že dovolatelka byla maximálně v roli schovatele ve smyslu §747 a násl. občanského zákoníku, navíc sám poškozený H. stojí na straně dovolatelky a trestní oznámení podával jen z opatrnosti, kdyby někdo později spáchal s jeho automobilem trestný čin. Rozhodující soudy nerespektovaly skutečnost, že poškozený H. se prohlásil za osobu blízkou. Dle obviněné je nepochopitelné, že během trestního řízení nebyl ztotožněn G., tedy muž, který si příslušný automobil zřejmě skutečně přisvojil. Všichni navržení svědci obžaloby potvrdili, že si dovolatelka předmětný automobil nikdy nepřisvojila, proto svým jednáním nenaplnila subjektivní ani objektivní stránku trestného činu zpronevěry. Pokud se týká škody ve výši 40.000,- Kč, kterou dle obžaloby poškozený požadoval, tak soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že tuto částku poškozený H. nikdy nevyčíslil. Obviněná je toho přesvědčení, že nebylo nade vší pochybnosti prokázáno, že spáchala předmětný skutek, proto zůstává silná pochybnost o opaku.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám se ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek však směřuje proti neúplnosti dokazování, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, dále proti údajným vadám procesního charakteru, které dovoláním napadány být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence výslovného vyjádření úmyslné formy zavinění ve skutkové větě a nenaplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť obviněná nikdy netvrdila, že předmětné vozidlo je její a tudíž si ho nepřisvojila, takže skutek by mohl být z toho důvodu posuzován toliko podle norem práva občanského. V této části však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku zcela jednoznačně vyplývá, že poškozený P. H. vozidlo obviněné půjčil k užívání a že ho obviněná poté nejprve nabízela k prodeji a potom předala blíže nezjištěné osobě užívající jméno G. bez vědomí a bez souhlasu poškozeného. Svého jednání se objektivně nemohla dopustit jinou formou než v úmyslu přímém, není proto nezbytné tuto skutečnost výslovně uvádět.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné V. K.
Je třeba poznamenat, že námitky obviněné týkající se údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, když dle názoru obviněné nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by si kdykoliv přisvojila předmětné vozidlo a že je nepochopitelné, že během trestního řízení nebyl ztotožněn G., tedy muž, který si příslušný automobil zřejmě skutečně přisvojil, je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí.
Za opodstatněnou dovolací námitku nelze považovat ani tvrzení obviněné, že soud prvního stupně pochybil, pokud nebral osobu obviněné jako osobu blízkou poškozenému P. H. a nevyžádal si souhlas zmíněného poškozeného s trestním stíháním obviněné ve smyslu §163 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky však pro úplnost poznamenává, že dle jeho názoru, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, poškozeného nelze považovat za osobu blízkou obviněné.
Podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Poškozený P. H. při svém výslechu u hlavního líčení výslovně uvedl, že není s obviněnou v žádném příbuzenském nebo obdobném vztahu, že se jedná o jeho známou, s níž pracovně spolupracoval, že s ní nikdy nechodil, nebyli v poměru druh družka. S ohledem na shora citované zákonné ustanovení je tedy zřejmé, že poškozeného nelze považovat za osobu blízkou obviněné. Jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, že poškozený P. H. nechtěl, aby byla obviněná trestně stíhaná, na věci nic nemění.
Za jediné právně relevantní je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu možno považovat pouze námitku nenaplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a námitku absence výslovného vyjádření úmyslné formy zavinění ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu.
Obviněná v dovolání uvedla, že z řízení nevyplynulo, že by si předmětný vůz přisvojila s tím, že „přisvojení“ je pojmovým znakem zpronevěry, proto by daný skutek mohl být posuzován toliko podle norem práva občanského.
Podle ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Předmětem útoku je tedy cizí věc, která byla pachateli svěřena a věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1443 – 1445 s.).
Z důkazů v řízení provedených i ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poškozený P. H. půjčil obviněné předmětné vozidlo k užívání (resp. svěřil do opatrování za současné možnosti jeho užívání) a ta ho poté bez souhlasu a vědomí poškozeného nabízela k prodeji majitelům autoservisu, kteří vozidlo odmítli, následně vozidlo předala blíže nezjištěné osobě užívající jméno G., a to opět bez vědomí a souhlasu poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná si dané vozidlo, které jí bylo ze strany poškozeného svěřeno k užívání, přisvojila ve smyslu ustanovení citovaného ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., neboť tím, že se jej pokoušela bez vědomí majitele (poškozeného P. H.) prodat a poté jej předala jiné osobě, s ním naložila v rozporu s účelem, k němuž jí bylo svěřeno. Obviněná tedy s vozidlem zacházela jako se svým majetkem a popsané jednání jednoznačně nemohla činit jinak, než v úmyslu přímém.
Není tedy pochyb o tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o vině.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky a vzhledem k výše citovanému zákonnému ustanovení je ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu prvního stupně skutek (vzhledem k povaze) upřesněn dostatečně, tj. včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání trestného činu, ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, že obviněná se objektivně svého jednání nemohla dopustit jinak, než v úmyslu přímém, proto nelze považovat za nezbytně nutné tuto skutečnost ve skutkové větě výslovně uvádět.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal