ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.490.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 490/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2012 o dovolání obviněného F. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 To 625/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 117/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný F. T. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 3 T 117/2011 uznán vinným dvojnásobným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že 1) v přesně nezjištěný den v květnu roku 2002 v B. na ulici B. vylákal od D. P., částku ve výši 500.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 14 dnů, přestože v dané době měl dluhy, které mu znemožňovaly vrácení uvedené částky, neboť již mj. dlužil M. Ch., částku 700.000,- Kč, Z. B. částku 600.000,- Kč, České spořitelně a. s. částku 331.143,- Kč, Omnipolu a. s. částku 650.000,- Kč, M. G. částku 621.250,- Kč, B. Ch. částku ve výši 1.559.150,- Kč, dále různým státním orgánům a institucím; tyto okolnosti poškozenému nesdělil a v důsledku jeho majetkové situace nebyl schopen ani ve stanoveném termínu částku vrátit, s čímž byl při uzavření smlouvy srozuměn, rovněž dluh po splatnosti i přes opakované výzvy do současné doby neuhradil kromě částky 50.000,- Kč, čímž D. P. způsobil škodu ve výši 450.000,- Kč, 2) dne 28. 6. 2005 v B. na ulici L. jakožto jednatel společnosti T.F., spol. s r. o., sídlem N., B., si od poškozené D. V., vypůjčil částku 700.000,- Kč a dne 21. 7. 2005 si v J. od poškozené dále vypůjčil částku 300.000,- Kč, přičemž se zavázal peníze vrátit do jednoho roku, přestože věděl, že společnost T.F., spol. s r.o., již delší dobu není schopna splácet svoje závazky a tyto okolnosti poškozené nesdělil, rovněž ani podstatnou okolnost, že také jako fyzická osoba dlouhodobě nesplácí své závazky kromě předchozích dluhů specifikovaných v bodě 1, které v mezidobí narostly o příslušenství a náklady s jejich vymáháním, kromě nich mu v mezidobí vznikly další dluhy vůči např. HOME CREDIT, a. s. ve výši 34.507,- Kč, GE Money Bank, a. s. ve výši 90.268,- Kč, V. L. ve výši 150.000,- Kč a za výživné na své dcery; po splatnosti přes opakované výzvy do současné doby nic z dluhu neuhradil a v důsledku jeho majetkové situace nebyl schopen ani ve stanoveném termínu splatit, s čímž byl při uzavření smlouvy srozuměn, čímž D. V. způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč,
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle 81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. D. P. částku 450.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 31. 5. 2011 do zaplacení a poškozené D. V.částku 1.000.000,- Kč.
V další části rozsudku pak byl obviněný F. T. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro zde popsaný skutek, přičemž poškozený Ing. Z. B. byl s požadavkem na náhradu škody odkázán v celém rozsahu na občanskoprávní řízení.
Odvolání obviněného, které proti odsuzující části výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně podal, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 To 625/2011 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednicím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání uvádí, že skutky pro které byl odsouzen, nejsou trestnými činy. Již v dříve podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal neprokázání své viny po objektivní i subjektivní stránce. Dále poukazoval na neobjektivní hodnocení důkazů, kdy soud přihlížel pouze k důkazům vyznívajícím v jeho neprospěch. K těm co potvrzovaly jeho obhajobu však přihlédnuto nebylo, stejně jako k tomu, že výpovědi svědků Ing. P., JUDr. N., V. a J. jsou v určitých pasážích v rozporu s jeho výpovědí a v logickém rozporu s jejich vzděláním, životními zkušenostmi, profesním postavením, jakož i elementární mírou opatrnosti při poskytování půjček. Závěry soudu ohledně případu Ing. P. jsou nesprávné a vycházejí pouze z tvrzení svědkyně JUDr. N., které se nezakládá na pravdě.
Obviněný opakovaně zmiňuje, že při jednáních o půjčkách a při sepisování smluv neměl v úmyslu půjčené peníze nevrátit. Konstatování odvolacího soudu o tom, že při sjednávání půjček spoléhal na ne zcela jistou budoucí událost, tedy že mu bude uhrazeno jinými subjekty, je v rozporu s objektivní realitou. Určitá míra rizika při provozování obchodní činnosti v prostředí tržního hospodářství je totiž na straně obou subjektů zcela běžná. O jeho úmyslu nevrátit dlužné částky též nesvědčí okolnost, že je poškozeným nevrátil ani do okamžiku rozhodování soudu. Bylo totiž prokázáno, že jiné své závazky v minulosti podle možností uhradil. Upřednostňovat hrazení později vzniklých závazků před těmi dřívějšími navíc nebyl oprávněn, neboť by se tak vystavoval nebezpečí trestního postihu. Obviněný taktéž zpochybňuje věrohodnost svědků Ing. P. a JUDr. N. s odkazem na obsah jimi učiněných výpovědí, jakož i na vnitřní rozpornost výpovědi svědkyně V. a nepravdivost výpovědi svědka J. Poukazuje na problémy vzniklé v kritické době na trhu s řepkou, jejímž nákupem a následným prodejem se zabýval. Dále na absenci elementární míry opatrnosti poškozených při poskytování půjček, kdy z provedeného dokazování vyplynula zjevná lehkomyslnost poškozených Ing. P. a V., kteří se své nároky ani nepokusili uplatnit prostřednictvím soukromoprávních instrumentů. V této souvislosti se dovolává aplikace názoru vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ohledně nezbytné míry opatrnosti účastníků soukromoprávních vztahů. Svůj trestní postih označuje za nekorektní a za evidentní kriminalizaci soukromoprávního vztahu.
V závěru opakovaně zdůrazňuje, že soud nevzal v úvahu skutečnosti prokazující, že v době jednání o půjčkách a sepisování smluv neměl v úmyslu půjčené peníze nevrátit. Naopak bylo prokázáno, že obchodní případy, jež měly generovat zisk, byly zmařeny jednáním třetích osob. Není zde tudíž dána subjektivní stránka trestného činu a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval obsah výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i obsah podaného dovolání. Poté konstatoval, že převážná část argumentace uvedené v dovolání obviněného nevyhovuje jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá vznesení důvodných námitek vůči aplikaci norem hmotného práva na zjištěný (a dovolatelem nezpochybňovaný) skutkový stav. Obviněný ovšem v rámci svého mimořádného opravného prostředku naopak napadá především skutková zjištění soudu, pokud brojí proti tomu, že krajský soud neakceptoval jeho tvrzení, napadá hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, argumentuje příčinami nesplacení přijatých půjček a globálně své námitky uvozuje tvrzením, že v dosavadním řízení nebyl řádně prokázán skutečný stav věci. Tyto námitky jsou zcela jednoznačně námitkami skutkové povahy, na něž uplatněný dovolací důvod nedopadá, přičemž je nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů (§265b tr. ř.).
Zásadní námitky vznáší obviněný proti naplnění subjektivní stránky trestných činů. Tento znak skutkové podstaty představoval v dané věci prvořadý problém, s nímž se ovšem náležitě vypořádal již nalézací soud (na str. 7 a 8 rozsudku) a dále jej argumentačně vyložil i soud odvolací. Se závěry obou soudů, pokud dospěly k rezultátu o úmyslném zavinění trestných činů, nelze než souhlasit a na jejich výklad v tomto ohledu zcela odkázat, protože opakovat zde jejich argumentaci by bylo nadbytečné.
S námitkami obviněného nelze souhlasit ani potud, jestliže se pokouší s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 v zásadě přenést zavinění škodlivého následku svého jednání na samotné poškozené, jímž vytýká nedostatečnou obezřetnost při sjednávání smluv o půjčkách. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu v konkrétní trestní věci naprosto nelze paušalizovat a vykládat způsobem, jakým to činí obviněný, že by si totiž oběti podvodníků za svou újmu mohly samy. Aktivní jednání vedoucí ke vzniku závazku, o němž povinný předem ví, že nebude nikdy splněn, protože to vylučují jeho ekonomické možnosti (respektive ekonomické možnosti podnikatelského subjektu, za který jedná), vyšlo totiž ryze ze strany pachatele, přičemž primárním cílem bylo získat finanční prostředky za každou cenu, i pokud měl věřitelům uvádět zjevné nepravdy a zamlčovat reálnou situaci, pokud šlo o katastrofální ekonomické poměry jeho podnikání. Popírat tento princip a přenášet zavinění za následek na stranu podvedených by zcela protiřečilo smyslu ustanovení, jimiž normy trestního práva reprobují a sankcionují podvodné jednání. Již naprosto žádnou relevanci zde nemohou mít argumenty obviněného o přijatelné míře rizika – takové riziko se mohlo týkat pouze jeho jako podnikatele v rámci obchodně právních vztahů, nikoli však soukromých osob, na které zaměřil své trestné jednání a jež mu – rovněž jako soukromé osobě – byly ochotny pomoci v aktuální nouzi a tato pomoc byla pochopitelně motivována i nepravdivým ujišťováním obviněného o bezpečné návratnosti zapůjčených prostředků.
Státní zástupce konstatuje, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž značná část vznesených námitek není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů definovaných zákonem.
Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 To 625/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Valnou část námitek obviněného obsažených v jím podaném dovolání je nutné označit za námitky skutkové resp. procesní, které míří proti správnosti zjištěného skutkového stavu nebo proti hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Takové námitky ale nejsou způsobilé vyvolat přezkum ze strany dovolacího soudu, jelikož se nejedná o námitky spadající pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů upravených trestním řádem. Jak již bylo výše zmíněno, skutková hodnocení spadají do výsostné kompetence soudu nalézacího, poté podmíněně soudu odvolacího a soud dovolací do této nezávislé sféry rozhodování soudů prvního a druhého stupně intervenuje pouze v případě extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Přezkoumáním obsahu spisu ale nebyly zjištěny jakékoli rozpory, natož extrémní, které by panovaly mezi tím, co dřívější soudy vzaly za skutkově prokázané a jakým způsobem na tato zjištění aplikovaly svá zjištění hmotně právní. Na vznesené námitky tohoto typu proto Nejvyšší soud nereagoval.
Jediným relevantním právním argumentem v dovolání obviněného je jeho tvrzení, že není dána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu za nějž byl odsouzen, neboť od počátku nejednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit v dohodnuté době. Zde je třeba poznamenat, že totožné výhrady, podložené v podstatě stejnou argumentací, jako tomu je v podaném dovolání, obviněný uplatnil již v řízení předchozím a to před odvolacím soudem.
Ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem mj. vyplývá, že obviněný měl v roce 2002 celou řadu naprosto průkazných dluhů, když ve výroku o vině byly specifikovány jen některé z nich. Soud přitom vycházel zejména z rozhodnutí exekučních senátů, kterými byl prováděn výkon rozhodnutí za vykonatelné pohledávky proti obviněnému. Poukazováno je též na návrh obviněného na oddlužení z 1. 6. 2010, ve kterém minimálně dluhy specifikované ve výroku rozsudku uznává a nesporuje. Dále pak na řadu dluhů, vůči České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, zdravotním pojišťovnám, správě sociálního zabezpečení, obcím atd. Obviněný nebyl schopen ani hradit výživné na své dcery, což vyplývá z rozvodového rozsudku a návrhu jeho bývalé manželky na exekuci ve výši 117.000,- Kč, částečně i za období do roku 2002. Od tohoto roku pak byla vedena dražba na jeho rozestavený dům s pozemkem v k. ú. B. na základě vykonatelné pohledávky exekutorským úřadem v Třebíči. Nalézací soud na str. 7 svého rozsudku poukazuje i na řadu dalších skutečností, z nichž činí závěr, že v době, kdy došlo k jednání o půjčce od poškozeného P. (bod 1), prokazatelné dluhy obviněného převyšovaly částku několika milionů Kč, tedy mnohonásobně přesáhly půjčenou částku, kterou měl vrátit do čtrnácti dnů. V té době se již nebyl schopen vyrovnat ani s jinými věřiteli, minimálně s Ch. a B. Pokud se týká jednání vůči poškozené V. (bod 2), tak v mezidobí se dluhy obviněného navýšily o další věřitele. Soud též konstatuje, že ze spisového materiálu včetně předchozích trestních řízení, které skončily odložením věci, nebyl zjištěn žádný výrazný úspěšný obchod obviněného, případně společnosti T. S. s. r. o., v níž vystupoval jako jednatel a dříve i společník, jehož účast ve společnosti byla zrušena na základě provedení exekuce postižením jeho obchodního podílu. Obviněný ani postupně získanými dalšími půjčkami nehradil půjčky předešlé.
Z toho soud prvního stupně učinil závěr, že pokud by obviněný poškozené informoval o své majetkové situaci, resp. majetkové situaci obchodní společnosti T. S. s. r. o., a zcela nejisté možnosti získání dalších úvěrů, jistě by mu poškození předmětné půjčky neposkytli, což prohlásil i svědek P. Obviněný zároveň věděl a byl i srozuměn s tím, že není v jeho moci a silách půjčky ve stanovené době vrátit, když spoléhal pouze na zcela nejisté možnosti získání úvěru, jež ale nebyly reálné. Soud proto dovodil, že obviněný nejen zamlčel poškozeným podstatné skutečnosti týkající se možnosti dostát smluvním závazkům, ale též je uvedl v omyl svým příslibem ve stanovené době peníze vrátit.
Z rozhodnutí odvolacího soudu lze zjistit, že ten se na str. 3 a 4 zabýval obdobnými námitkami obviněného, které nyní uplatnil v rámci podaného dovolání, přičemž se ztotožnil se skutkovými závěry vyslovenými soudem prvního stupně. Tedy neuznal za důvodné výhrady obviněného k hodnocení důkazů učiněnému nalézacím soudem, včetně zpochybňování výpovědí svědků, kteří jej ze spáchaného jednání usvědčovali a v konečném důsledku ani k právní kvalifikaci jím spáchaného jednání. Krajský soud se tak důsledně, logicky a způsobem plně přiléhavým komplexu informací pramenících z procesně provedeného dokazování, vypořádal s námitkami obviněného.
Nejvyšší soud nemá důvod, jakkoli přehodnocovat závěry učiněné předchozími soudy a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Naopak je třeba prohlásit, že s argumenty zejména soudu prvního stupně, relevantními k dovození úmyslného zavinění obviněného je nutno se ztotožnit. K tomu je nejprve třeba uvést, že tvrzení dovolatele o tom, že v okamžiku uzavření smluv o půjčkách byl rozhodnut tyto peněžní prostředky poškozeným v dohodnutých lhůtách vrátit, a že mu tudíž nebyl prokázán podvodný úmysl, akceptovat nelze. Představa, že zákonem požadovanou subjektivní stránku trestného činu lze považovat za prokázanou pouze tehdy, když se k ní obviněný dozná, je mylná. Úmysl obviněného je možné dovodit i z prokázaných skutkových souvislostí, které nasvědčují, že obviněný si skutečností zakládajících znaky určité skutkové podstaty trestného činu byl, resp. musel být vědom, a že navzdory následkům, které jeho jednání bylo způsobilé reálně vyvolat a byl si jich, resp. musel si jich být vědom, přesto takto záměrně, nebo alespoň se srozuměním jednal. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( §15 odst. 2 tr. zákoníku).
Bylo dostatečně prokázáno, že obviněný si byl vědom finanční situace své i obchodní společnosti, za kterou jednal, kdy tato byla dlouhodobě neudržitelná, jelikož závazky řádově převyšovaly potencionální výdělky z podnikání. Jeho úvěrová očekávání se nezakládala na reálných předpokladech, ale pouze na hypotetických příslibech. Pokud v takové situaci, aniž o ní poškozené pravdivě informoval, od těchto přijal finanční půjčky s tím, že jim poskytnuté peněžní částky v konkrétní lhůtě vrátí, ačkoli si musel být současně vědom, že takový příslib (závazek) není z jeho strany, resp. ze strany obchodní společnosti za níž jednal, reálně splnitelný, což se následně také potvrdilo, dopustil se podvodného jednání ve smyslu právní kvalifikace podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterou důvodně na takové jednání aplikoval soud prvního stupně a její správnost potvrdil i soud odvolací. Obviněný tak ve formě minimálně nepřímého úmyslu naplnil veškeré znaky této skutkové podstaty trestného činu, tedy znak obohacení sebe (ad 1) a jiného (obchodní společnosti – ad 2) ke škodě cizího majetku - poškozených, přičemž v obou případech se tak stalo zamlčením podstatné skutečnosti týkající se stavu podnikání a finanční situace obchodní společnosti či jeho samého a uvedením poškozených v omyl ohledně vlastní schopnosti a schopnosti obchodní společnosti dostát svým závazkům ve stanovených lhůtách. Protože obviněný v obou případech tímto způsobem vylákal od poškozených částky dosahující, resp. přesahující částku 500.000,- Kč, čímž každému z nich způsobil škodu, kterou je třeba ve smyslu ustanovení §138 tr. zákoníku pokládat za značnou, naplnil zároveň i zákonný znak podle odst. 4 písm. d) ustanovení §209 tr. zákoníku. Soudy prokázanými skutky spáchanými obviněným tedy byly naplněny zákonem požadované znaky pro právní kvalifikaci zločinu, která byla na jednání obviněného těmito soudy aplikována, takže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl pokud jde o tuto část podaného dovolání uplatněn neopodstatněně.
Pouze stručně je třeba se zmínit, že v přezkoumávaném případě nebylo možné se dovolávat aplikace důvodů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, neboť jak bylo výše konstatováno, jednáním obviněného byly naplněny veškeré zákonné znaky trestného činu podvodu. Taktéž argumenty týkající se nedostatečné míry opatrnosti poškozených, coby účastníků soukromoprávního vztahu, zde rovněž nemohou mít své místo. Finanční situace obviněného, resp. obchodní společnosti za kterou jednal, nebyla tak jednoduše zjistitelná a prověřitelná, jako tomu bylo ve zmíněné trestní věci, kdy poškození zaplatili obviněnému zálohu na kupní cenu za nemovitost ještě před uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a to aniž by si předem zjistili (v katastru nemovitostí), zda na nemovitostech případně váznou zástavní práva jiných subjektů. Poškození Ing. P. a D. V. byly ale ve svých úkonech podstatně závislí na objektivních a pravdivých informacích od obviněného, který jim je záměrně neposkytl, s cílem vylákat na nich předmětné peněžní půjčky.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c