ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.72.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 72/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2012 dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 50 To 301/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 259/2009, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného J. V. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 2 T 259/2009, byl obviněný J. V. uznán vinným
1) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zákona,
trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona,
trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona
2) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona s V. Š. a J. Č.
pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zákona,
trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona,
kterých se dopustil tím, že
1. obviněný J. V.
dne 30. 8. 2009 kolem 01.00 hod. v katastru obce H., okr. S., na příjezdové cestě k řece O., jako řidič osobního automobilu tov. zn. Chevrolet Caprice 5.1 Classic, po předchozí rozepři najel zadní částí automobilu tov. zn. Citroen Xsara, řízený Z. Z. se spolujezdci R. B., R. Z., V. O. a L. Z., poté co R. B. a R. Z. z automobilu vystoupili opět do automobilu Citroen Xsara nacouval, srazil přitom stojícího R. Z., kdy R. B. stačil uskočit, když se Z. Z. podařilo s automobilem Citroen Xsara jej objet, rozjel se za ním, přední částí automobilu narazil do zadní části automobilu Citroen Xsara a na návsi obce třikrát najel do jeho pravé boční části;
2. obviněný J. V.
společně se spoluobviněnými V. Š. a J. Č. dne 30. 8. 2009 kolem 01.15 hod. v obci H., okr. S. obvinění V. Š. a J. Č. s výkřikem „jste mrtví“ za použití tyčovitých předmětů na návsi obce napadli Z. Z., L. Z. a V. O., a to Z. Z. úderem do hlavy, L. Z. opakovanými údery do zad a úderem do čela a V. O. úderem do malíku pravé ruky, při odjezdu z návsi obce zastavili u domu, kde zde ležícího R. Z. všichni obvinění napadli opakovanými údery pěstí;
v důsledku shora popsaného fyzického napadení utrpěli zranění poškození R. Z., Z. Z., L. Z. a V. O., a to: R. Z. tržné rány na rozhraní temenní a týlní krajiny vpravo, v oblasti nosu a čela vlevo nad obočím, otok čela vpravo, povrchové oděrky obličeje, otok víček levého oka s uzavřením oční štěrbiny, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v čelně-spánkové krajině vlevo, dvojitou zlomeninu levé lícní kosti bez posunu, zlomeninu zadní stěny dutiny čelní kosti vlevo s posunem, zlomeninu stropu, vnitřní a zadní stěny levé očnice bez většího posunu, tříštivou zlomeninu levé klínové kosti bez většího posunu, tříštivou zlomeninu dutiny v horní čelisti s posunem kostních úlomků a otřes mozku, pro tato zranění byl hospitalizován do 9. 9. 2009, bolestivostí zraněných míst, narušením klidného spánku, zhoršením visu levého oka, nutností dodržovat klidový režim a pracovní neschopností omezen v obvyklém způsobu života do 13. 10. 2009; Z. Z. krevní výron velikosti 4x4 cm vpravo na čele, oděrky na kořeni nosu, oděrky v oblasti zápěstí a druhého záprstního kloubu na pravé ruce, pohmoždění s oděrky velikosti 5x4 cm v pravé bederní krajině, pro tato zranění byl ošetřen, pro bolesti zraněných míst zejména pravého zápěstí a s tím spojenou pracovní neschopností v oboru zámečnické práce omezen v obvyklém způsobu života do 22. 9. 2009; L. Z. krevní výron velikosti 5x5 cm na čele vpravo, pohmoždění s oděrkami 15x4 cm v levé bederní krajině, krevní výron 12x2 cm na levém rameni a dva krevní výrony 1x1 cm na levém boku, pro tato zranění byl ošetřen bez dalšího léčení a pracovní neschopnosti; V. O. zlomeninu posledního článku malíku pravé ruky a poranění šlachy natahovače prstu s dobou léčení do šesti týdnů;a na automobilu Citroen Xsara ve vlastnictví S. T. vznikla škoda ve výši 85.000,- Kč.
Obviněný J. V. byl podle §222 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zákona byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, když současně byl nad obviněným vysloven dohled.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, R. Z. a Z. Z. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 2 T 259/2009 podal obviněný J. V. v zákonné osmidenní lhůtě odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 50 To 301/2011, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný J. V. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 50 To 301/2011, dovolání. Napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoliv v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný především cítí omezen na svém právu na spravedlivý proces, když byly prováděny důkazy jednostranně a jeho návrhy na doplnění dokazování byly odmítnuty. Dle dovolatele neúplná a nesprávná skutková zjištění vedla k tomu, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nepopisuje celou situaci, zejména úvodní část konfliktu a celé jednání je popsáno jako jediné, ačkoliv jde o dvě na sebe navazující jednání. Nepřesně zjištěný a popsaný skutek ve svém důsledku vedl k tomu, že jednání je také nesprávně posuzováno podle hmotného práva.
Dovolatel rozvedl některé konkrétní okolnosti skutkové povahy, jako např. že prvotní podnět ke konfliktu byl dán poškozeným, obviněný byl první napaden, dále že obviněný nepronásledoval poškozené do obce H., nýbrž naopak před poškozenými ujížděl, aby utekl před přesilou útočníků, že poškození jej napadli jednak házením kamenů, jednak tím, že na něj útočili přes okýnko automobilu apod. Závěr soudu, že obviněný do auta poškozených narazil zadní částí svého auta (dokonce čtyřicetikilometrovou rychlostí), pak je objel a opět do nich narazil tentokrát zezadu, je dle názoru dovolatele z technických a prostorových možností vyloučen. V tomto ohledu dovolatel vznesl námitku i vůči správnosti vypracovaného znaleckého posudku.
Rozsah dokazování byl nedostatečný a dovolatel namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na vyslechnutí svědků K. a G., kteří mohli svou výpovědí vyjasnit skutkové okolnosti o skutečnosti významné pro správné podřazení jednání obviněného pod příslušná ustanovení hmotného práva.
Dovolatel dále uvedl, že s ohledem na to, že se v obou konfliktech s poškozenými bránil, konflikt nevyvolal a nikomu se nesnažil úmyslně ublížit na zdraví nebo mu způsobit škodu, je nesprávné kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin výtržnictví a poškozování cizí věci. Dovolatel se dále domáhá, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně, naopak nemělo být právně kvalifikováno jako spolupachatelství u bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K obsahu dovolání obviněného J. V. podal písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K argumentaci dovolatele především konstatoval, že převažující obsah dovolání napadá správnost vedení důkazního řízení, resp. zpochybňuje správnost učiněných skutkových zjištění a k takové argumentaci nelze přihlížet. Za relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu tak podle názoru státního zástupce je možno s jistou dávkou tolerance považovat pouze ty části tvrzení obviněného, podle nichž jednak jednal v nutné obraně, jednak že ve vztahu k druhé části posuzovaného jednání je údajně nepřiléhavá právní kvalifikace činu jako spáchaného ve spolupachatelství.
Obě tyto námitky však označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Dle jeho názoru je totiž zřejmé, že obviněný ani v jednom případě nečelil přímo hrozícímu či trvajícímu útoku, ale reagoval na předchozí vzájemný, avšak již ukončený konflikt, a pokud tedy za této situace obviněný proti poškozeným zaútočil, nemohlo se jednat o jednání v nutné obraně.
Rovněž ve výroku o vině ad 2) rozsudku Okresního soudu v Sokolově je dle názoru státního zástupce zřejmé, že všichni spoluobvinění se ozbrojili a společně za poměrně výmluvného verbálního doprovodu zaútočili na poškozené, s nimiž měli dříve určitý konflikt a společně jim způsobili zranění. Spoluobvinění tak nepochybně museli jednat alespoň v konkludentní dohodě (byť společné jednání 3 osob spočívající v ozbrojení a postupném napadení 4 poškozených v nočních hodinách patrně vyžaduje preciznější dohodu než toliko konkludentní), v jejímž rámci realizovali společný útok (výtržnost), který zjevně nemohl mít jiný cíl než (všemu spoluobviněnými akceptované) způsobení zranění poškozeným. Spoluobvinění se tedy dle názoru státního zástupce dopustili společného jednání se společným záměrem, což ve vztahu k takto spáchané trestné činnosti vyžaduje její právní posouzení jako spolupachatelství.
S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo Nejvyšším soudem České republiky jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v intencích ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, či podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k).
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že citovaný dovolací důvod je obviněným uplatněn právě s poukazem na to, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal užitou právní kvalifikací činů, avšak v převážné části svého mimořádného opravného prostředku tak učinil toliko s primárním vlastním hodnocením důkazů, vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, zpochybněním rozsahu dokazování a skutkových závěrů soudu. Znamená to, že dovolatel nezaložil převažující část svého mimořádného opravného prostředku na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Pokud by se tak podané dovolání obviněného J. V. omezilo pouze na výše uvedené převažující námitky skutkového charakteru, muselo by být toto dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal námitku požadující posouzení protiprávního jednání obviněného jakožto jednání učiněné v nutné obraně, a námitku vztahující se ke zpochybnění právního závěru soudů obou stupňů, že jednání pod bodem 2) výroku rozsudku je jednáním spolupachatele jako námitky, jež lze podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obě uplatněné námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
O jednání v nutné obraně se ve smyslu §13 tr. zákona jedná tehdy, jestliže někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem. V posuzovaném případě se však zcela evidentně o takový případ nejednalo a tuto základní podmínku k posouzení jednání dovolatele v nutné obraně nelze nikterak ze skutkových zjištění soudu dovodit. Skutečnost, že obviněný ve svém dovolání uvádí vlastní konstrukci skutkového stavu a zpochybňuje tak samotná skutková zjištění soudu, není – jak vyplývá z výše uvedeného – v řízení o dovolání relevantní. Jak soud prvního stupně tak soud odvolací se zevrubně uplatněnou obhajobou a verzí obviněného o počátku a motivu následného incidentu zabývaly a důsledně vypořádaly, přičemž jejich skutková zjištění a z nich učiněné závěry neskýtají prostor pro pochybnosti o tom jak konflikt začal, jak proběhl a jakým způsobem na něm participoval obviněný. Důkazy podložený závěr nalézacího i odvolacího soudu, že obviněný zaútočil na poškozené, vylučuje úvahu o nutné obraně a jeho jednání za tohoto stavu věci bylo protiprávní.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani tu námitku obviněného, že část jeho jednání neměla být posouzena jako jednání spolupachate ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona. Ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá, že se jednalo o společné jednání spoluobviněných. O takové jednání jde vždy tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně.V daném případě je mimo pochybnost, že spolupachatelství je v konkrétní věci dáno v jeho druhé výše zmíněné alternativě. Popsané společné jednání bylo realizováno se společným záměrem, který také mimo pochybnost na počátku útoku slovně vyjádřili, přičemž další konkrétní konání bylo realizováno v intencích společné sdílené vyhrůžky a posléze realizovaného záměru poškozené fyzicky napadnout. Právní posouzení předmětného skutku podle §9 odst. 2 tr. zákona je tak zcela v souladu se skutkovými zjištěními soudu a námitka proti tomuto právnímu posouzení je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud dále uvádí, že nezjistil porušení pravidel „fair procesu“, jak několikrát obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zdůraznil. Zásady spravedlivého procesu jsou stanoveny v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, inkorporované do čsl. právního řádu zákonem č. 209/1992 Sb. Kromě obecných požadavků uvedených v odst. 1 tohoto článku, je třeba na trestní proces vztáhnout požadavky uvedené v odst. 3 a – e). Obviněný má zřejmě za to, že v jeho případě byl porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, který stanoví právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Ani tomuto závěru však Nejvyšší soud vzhledem ke zjištěným okolnostem nemůže přisvědčit. V provedeném trestním řízení byli vyslechnuti jednak svědci, které navrhovala obžaloba, stejně tak i svědci, jejichž výslech navrhl právě obviněný. Tak tomu bylo v případě svědků J. V. a M. F., kteří měli před soudem potvrdit verzi obhajoby obviněného, přičemž návrh obviněného na doplnění dokazování byl soudem prvního stupně akceptován a tito svědci byli skutečně v hlavním líčení vyslechnuti ( viz čl. 537, 546 spisu). Po skončení dokazování soudem prvního stupně byl obviněný dotázán, zda navrhuje doplnění důkazů, přičemž z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že nepožadoval výslech dalších svědků, pouze se domáhal revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, soudního lékařství a dopravy, když posudky opatřené v tomto směru v přípravném řízení nepokládal za dostačující. S těmito návrhy se zákonným způsobem vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí, přičemž pro správnost vyslovených závěrů na ně Nejvyšší soud plně odkazuje. V písemně odůvodněném odvolání pak obviněný navrhl výslech dalších svědků a to M. K. a M. G., kteří „by se mohli vyjádřit k průběhu incidentu“.
Zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být obviněnému dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům, ale označit a navrhnout důkazy, jejich provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však v zásadě není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně zdůvodnil svá skutková zjištění, hodnocení důkazů i právní závěry, k nimž dospěl. V dostatečné míře vyhověl požadavkům na vyhodnocení důkazů v situaci, kdy stojí „tvrzení proti tvrzení“ a postupoval v souladu s požadavky stanovenými v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 463/2000). Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž podrobně a přehledně vyložil, proč doplnění dokazování nepokládá za nutné, proč pokládá skutkový stav zjištěný nalézacím soudem za stabilizovaný, správný a důkazně podložený, přičemž pro správnost těchto pregnantních závěrů na ně Nejvyšší soud plně odkazuje. Za tohoto stavu věci tak Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o existenci tzv. opomenutých důkazů v tomto trestním řízení, nemohl konstatovat ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními. Naopak shledal, že není důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly a není tudíž možno přisvědčit závěru v tom směru, že postup soudů obou stupňů nezajistil spravedlivý výsledek.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je v té části, ve které je v souladu se zákonným dovolacím důvodem, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. V. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á