ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.740.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 740/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2012 dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 6 To 40/2012, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 80/2010, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného M. Š. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 2 T 80/2010, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se dopustil tím, že
1) dne 2. 10. 2008 jménem společnosti CNIT, s.r.o., L., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti EMTC-Czech, a.s., následně odeslal fiktivní fakturu č. 38/2008 za údajné programátorské a IT práce v celkové hodnotě 395.080,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost CNIT žádnou činnost nevyvíjí, uvedené služby ve skutečnosti neprovedla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočka Raiffeisenbank, a.s., H., P., obžalovaný, jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 395.080,- Kč,
2) dne 2. 10. 2008 jménem společnosti CNIT, s.r.o., L., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti COVERAGE, a.s., následně odeslal fiktivní fakturu č. 37/2008 za údajné programátorské a IT práce v celkové hodnotě 233.240,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost CNIT žádnou činnost nevyvíjí, uvedené služby ve skutečnosti neprovedla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Raiffeisenbank, a.s., H., P., na jeho jméno, obžalovaný jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 233.240,- Kč,
3) dne 28. 11. 2008 jménem společnosti Factory Aurum, a.s., A., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti COVERAGE, a.s., následně odeslal fiktivní fakturu č. 1650058 za údajnou inzerci v časopisu „21.století“ v celkové hodnotě 58.310,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost Factory Aurum, a.s. uvedenou službu ve skutečnosti neposkytla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Raiffeisenbank, a.s., H., P., na jeho jméno, obžalovaný jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 58.310,- Kč,
4) dne 28. 11. 2008 jménem společnosti Factory Aurum, a.s., A., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti d2d CZ, s.r.o., následně odeslal fiktivní fakturu č. 1650058 za údajnou inzerci v časopisu „21. století“ v celkové hodnotě 58.310,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost Factory aurum, a.s. uvedenou službu ve skutečnosti neposkytla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Raiffeisenbank, a.s., H., P., na jeho jméno, obžalovaný jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 58.310,- Kč,
5) dne 22. 12. 2008 jménem společnosti Golf Media, s.r.o., N. B., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti d2d CZ, s.r.o., následně odeslal fiktivní fakturu č. 2008072 za údajné marketingové a reklamní služby v celkového hodnotě 354.620,- Kč, ačkoliv věděl, že společnost Golf Media, s.r.o. uvedenou službu ve skutečnosti neposkytla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Citibank, E., P., na jeho jméno, obžalovaný, jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 354.620,- Kč,
6) dne 29. 12. 2008 jménem společnosti CNIT, s.r.o., L., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti EMTC-Czech, a.s., následně odeslal fiktivní fakturu č. 502008 za údajné programátorské a IT práce v celkové hodnotě 304.640,- Kč, ačkoliv věděl, že společnosti CNIT žádnou činnost nevyvíjí, uvedené služby ve skutečnosti neprovedla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Raiffeisenbank, a.s., H., P., na jeho jméno, obžalovaný, jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 304.640,- Kč,
7) dne 29. 12. 2008 jménem společnosti CNIT, s.r.o., L., P., neoprávněně vyhotovil a poškozené společnosti d2d CZ, s.r.o., následně odeslal fiktivní fakturu č. 512008 za údajné programátorské a IT práce v celkové hodnotě 380.800,- Kč, ačkoliv věděl, že společnosti CNIT žádnou činnost nevyvíjí, uvedené služby ve skutečnosti neprovedla a částku zaslanou na účet, vedený u pobočky Raiffeisenbank, a.s., H., P., na jeho jméno, obžalovaný, jako jediný disponent z účtu vybral, peníze užil k vlastní potřebě a poškozené společnosti tak způsobil celkovou škodu ve výši 380.800,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. Š. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené EMTC-Czech, a.s., částku 699.720,- Kč, poškozené d2d CZ s.r.o., částku 793.730,- Kč a poškozené COVERAGE s.r.o., částku 291.550,- Kč.
V zákonné lhůtě podané odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 2 T 80/2010, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 6 To 40/2012, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný M. Š. ve lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 6 To 40/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 2 T 80/2010, dovolání, ve kterém napadl rozhodnutí soudů obou stupňů ve všech výrocích s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve uvedl, že zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spolu s námitkou podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu nelze chápat absolutně a nelze ho interpretovat bezvýjimečně. V této souvislosti dovolatel odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu.
Dovolatel namítl, že orgány činné v trestním řízení včetně nalézacího soudu nepostupovaly striktně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, a poté i odvolací soud pouze uzavřel své úvahy v tom smyslu, že dokazování nemůže být bezbřehé. Dle názoru dovolatele právě proto nemohl v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu při volném hodnocení důkazů posuzovat správně skutkový a tedy ani právní stav projednávané věci, což mělo dle jeho názoru za následek vytvoření nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Dovolatel v této souvislosti dále uvedl, že nebyly dostatečně prověřeny na jedné straně poznatky a důkazy svědčící ve prospěch a na druhé straně ty, které svědčí v jeho neprospěch. Závěrem se soudy pak přiklonily k verzi pro dovolatele nepříznivé právě hmotně právním hodnocením trestné činnosti. Namítl, že v předmětné věci nebyly vyčerpány všechny důkazní možnosti, jež se nabízely, přičemž soud prvního stupně nehodnotil důkazy zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Dovolatel dále konstatoval, že samotné právní hodnocení je možno spolehlivě dovodit teprve tehdy, pokud se podařilo vytvořit takový podklad ve skutkovém stavu věci, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti, přičemž dle názoru dovolatele se právě již nalézacímu soudu nepodařilo takový podklad zajistit a odvolací soud pak, bez jakéhokoli prověření nových skutečností či namítaných důkazů, pouze přejal závěry soudu prvního stupně. Obvodní soud dle názoru dovolatele provedl prakticky jen důkazy navržené obžalobou a důkazy, které navrhl a odůvodnil obviněný sám, byly soudem bez dalšího pro nadbytečnost odmítnuty. Dle dovolatele se soud neztotožnil s logickou argumentací obhajoby, že souhrn předložených nepřímých důkazů netvoří požadovanou linii a nenarušovanou soustavu důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku. Zvláště poukázal na hodnocení výpovědí svědků, které dle jeho názoru spíše přisvědčují obhajobě. I v této souvislosti namítl nedostatečný rozsah dokazování, který dle jeho názoru spočíval například v tom, že mu nebyl umožněn obrazový záznam výslechu svědky Ing. B., kdy soud využil zákonné možnosti a učinil její výslech podle §55 tr. řádu a svědkyně byla vyslechnuta sice při hlavním líčení, avšak odděleně v jiné výslechové místnosti; dovolatel má za to, že byl krácen na svých právech, když díky neumožnění obrazového záznamu (pořízen audio záznam, který nepovažuje za dostačující) není dovolateli známo, kdo se v místnosti se svědkyní nacházel, přičemž dovolatel má podezření, že se ve výslechové místnosti nacházel i zmocněnec poškozené. Dovolatel tak tvrdí, že se v tomto případě jedná o nepoužitelný důkaz.
Dovolatel, ačkoli výslovně uvedl, že si je vědom, že v části svého dovolání napadá skutkový stav věci, namítl, že nejenže skutkové a právní závěry nevycházejí z důkazního řízení provedeného před soudem, ale že je též zřejmé, že obstarané důkazy, především výpovědi svědků, jsou v hodnocení skutkového stavu vyloženy nesprávně, nejsou v souladu se skutečným stavem věci a nemohou tudíž ve spojení s listinnými důkazy vytvořit spolehlivý základ o naplnění základní, natož kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Tomu měla dle názoru dovolatele odpovídat též jiná, přinejmenším mírnější hmotně právní kvalifikace jeho údajného protiprávního jednání a s ohledem na tuto mírnější právní kvalifikaci mu měl být uložen též mírnější trest.
Dovolatel vznesl rovněž námitku ve vztahu k posouzení údajně vzniklé výše škody, kterou měl způsobit. Rovněž v této souvislosti uvedl některé skutkové okolnosti, mající za cíl výši škody a v důsledku toho též celkovou správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby buď ve věci rozhodl sám, popřípadě aby Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (případně Městskému soudu v Praze) přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Přípisem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 1 NZO 514/2012, sdělil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že se k předmětnému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal nesprávnost užité právní kvalifikací jeho jednání, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a s vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, neodpovídající tomu skutkovému stavu, který byl soudem objektivně zjištěn. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval své námitky uplatněné v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení, a oběma soudům vytkl, že v nedostatečném rozsahu provedly a také nesprávně hodnotily důkazy, když dle názoru dovolatele z nich jeho vina jednoznačně nevyplynula a obhajoba nebyla vyvrácena. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. V celém obsahu podaného dovolání není jediná námitka hmotně právní povahy, údajnou nesprávnost hmotně právní kvalifikace dovolatel odvodil od údajného nedostatečného rozsahu dokazování, nesprávného hodnocení důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo, popřípadě od údajně nepoužitelného důkazu výslechem svědkyně Ing. B.
V souladu s použitým zákonným dovolacím důvodem, stejně jako s kterýmkoliv jiným z dovolacích důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, není ani námitka dovolatele týkající se uloženého trestu, když i tuto námitku vznesl s primárním zpochybnění skutkových zjištění, v důsledku toho přisouzené právní kvalifikace skutku a teprve ve vazbě na ni napadl i údajně příliš přísný trest.
V posuzovaném případě nekonstatoval Nejvyšší soud ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Skutečnost, že dovolatel sám se závěry soudu nesouhlasí, nikterak nedokládá jejich nesprávnost a nezakládá nutnost jejich přezkumu. Ačkoli je Nejvyššímu soudu dostatečně známa ta část judikatury Ústavního soudu, dle které je ve zcela výjimečných případech extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením přípustný zásah i do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání, dospěl v posuzovaném případě k závěru, že o takový výjimečný případ se zcela zjevně v dané trestní věci nejedná. Dovolání obviněného má pouze charakter dalšího odvolání a i když dovolatel na jedné straně odkázal na výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu, obsahem svého mimořádného opravného prostředku nikterak nedoložil výjimečnost situace, která je touto judikaturou řešena.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. Š. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á