ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.832.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 832/2012-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2012 dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 5 To 64/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 13/2010, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného M. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 5 T 13/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), jehož se měl dopustit tím, že
dne 13. 12. 2006 v M. B. v H. ulici v kanceláři notářky JUDr. Vágnerové po předchozí dohodě o poskytnutí finanční půjčky ve výši 300.000,- Kč, za kterou měli manželé H. a J. B. blíže nespecifikovaným způsobem ručit bytem v úmyslu uvést je v omyl a převést tak na sebe práva k jejich družstevnímu bytu s vědomím, že poškození ve skutečnosti družstevní byt převést nechtějí, s využitím jejich naivity a důvěřivosti, kdy uvěřili jeho ujištění, že jde o formalitu, vylákal vedle podpisu smlouvy o půjčce rovněž jejich podpis Dohody o převedení členských práv a povinností v družstvu, aniž by si přečetli obsah listiny, čímž stvrdili, že vedle sjednané půjčky 300.000,- Kč, kdy uhradil pouze 295.000,- Kč a 5.000,- Kč si nechal jako provizi, jim obžalovaný uhradil i 690.000,- Kč za převod družstevního bytu, přičemž tuto částku obžalovaný poškozeným ve skutečnosti nikdy nepředal, na základě této dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu vzápětí na sebe nechal převést členský podíl k bytu o velikosti 3 + 1 v ulici T. v B. p. B. v hodnotě 1,200.000,- Kč a poškozeným H. B. a J. B., tak způsobil škodu ve výši 1,200.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Z podnětu včas podaného odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 5 To 64/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. B. uznal vinným zločinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tím, že
cíleně zneužil důvěřivosti poškozených H. B. a J. B., a jejich zřejmé nezkušenosti a neschopnosti uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic, které v souvislosti se získáním půjčky a jejím zajištěním přislíbili učinit, a po předchozím ústním jednání vyvolaném jeho inzerátem v denním tisku, kterým nabízel rychlé půjčky bez poplatků, bez ručitele a prověřování, ovšem s nutností ručení nemovitostí nebo družstevním bytem, s nimi veden snahou získat pro sebe neadekvátní prospěch z ústně dohodnutého zajištění půjčky převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu, uzavřel v přesně nezjištěný den v prosinci 2006 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč, ve které se poškození solidárně zavázali dluh včetně smluvních úroků ve výši 0,05 % denně zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 8.283,- Kč v době od 22. 1. 2007 do 22. 8. 2011 a poslední splátku ve výši 8.183,- Kč dne 20. 9. 2011, s tím, že úroky jsou splatné před splátkou jistiny, a současně se zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 % z celkové výše poskytnuté půjčky pro případ, že se zpozdí se zaplacením kterékoli ze sjednaných splátek, a v souvislosti s ručením za tuto půjčku s nimi dne 13. 12. 2006 v M. B. v H. ulici v kanceláři notářky JUDr. Evy Vágnerové, uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu B. p. B., ve které bylo nepravdivě uvedeno, že za převod práv poškozeným před podpisem dohody zaplatil 690.000,- Kč, načež jim vyplatil pouze 295.000,- Kč, s vysvětlením, že 5.000,- Kč si nechal jako provizi, a na základě dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu vzápětí na sebe oficiálně převedl členský podíl v družstvu včetně uživatelského práva k bytu o velikosti 3 + 1 v ulici T. v B. p. B., jehož hodnota, ke dni podpisu smlouvy činila 1.200.000,- Kč, takže směnná plnění při jejich vzájemném porovnání byla pro poškozené výrazně nevýhodná, neboť obžalovaný pro sebe získal členský podíl v hodnotě 1.200.000,- Kč a současně měl vůči poškozeným pohledávku na celkem 472.031,- Kč, s možným navýšením o dalších 150.000,- Kč v případě nedodržení splátkového kalendáře, a za to jim poskytl hotově 295.000,- Kč, takže na jejich úkor ihned po uzavření předmětných dohod a vyplacení výpůjčky získal prospěch ve výši 905.000,- Kč a v budoucnu měl získat další prospěch ve výši nejméně 177.031,- Kč na sjednaných úrocích.
Za tento trestný čin a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 14 T 252/2006, byl obviněný odsouzen podle §218 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. 14 T 252/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 5 To 64/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 5 T 13/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání. V něm napadl rozhodnutí soudů obou stupňů ve výroku o vině a o trestu, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel spatřuje v tom, že skutek, který rozdílně popsaly ve svých výrocích a odůvodněních rozsudků soudy obou stupňů, nevykazuje znaky zločinu jak dle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tak ani trestného činu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Zejména odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že aniž by zkoumal rozumovou vyspělost (či slabost), tíseň a nezkušenost manželů B., bez dalšího jen opsáním zákonné dikce uvedené v ustanovení §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku posoudil rozdílně od Krajského soudu v Praze jeho jednání, které však nemělo všechny zákonné znaky dle zákonného ustanovení, které aplikoval.
Dovolatel dále namítl, že ačkoli má odvolací soud možnost posoudit skutek odlišně od soudu prvního stupně, nemá naopak právo se od skutkové věty odlišit do té míry, aby byla tato změna natolik zásadně odlišná, že je neudržitelná a nemá tak z hlediska hmotného práva skutkový podklad. Tím, že Vrchní soud v Praze kvalifikoval skutek odlišně od rozsudku Krajského soudu v Praze, aniž by dal obviněnému možnost se k němu vyjádřit a nebo se s ním seznámit, mu odejmul právo se do tohoto výroku odvolat, zaujmout stanovisko a objasnit věc ve vztahu k této změně, když jde o naprosto odlišný právní pohled na danou věc, což je dle dovolatele porušením dvojinstančnosti řízení a neudržitelný stav. Dovolatel se o změně právní kvalifikace v podstatě dověděl až tím, že odvolací soud, aniž by v průběhu jednání jakkoli naznačil možnou změnu právní kvalifikace činu podle §218 tr. zákoníku, prostě vyhlásil rozsudek, což bylo oním okamžikem, kdy byla obviněnému změna právní kvalifikace skutku sdělena. Jelikož obviněný podával odvolání do rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo celé hlavní líčení vedeno pro skutek kvalifikovaný dle §250 tr. zákona a nikoli pro zločin dle §218 tr. zákoníku, kdy také bylo v tomto směru vedeno dokazování a obviněnému byla dána možnost se k tomuto vyjádřit, u Vrchního soudu v Praze již obviněnému tato možnost dána nebyla. To dovolatel označil za protiprávní a protiústavní stav spočívající v porušení práva na obhajobu, rovnost a spravedlivý proces, a to přesto, že trestní sazba dle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona je vyšší než trestní sazba dle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Na adresu Vrchního soudu v Praze dovolatel dále namítl, že tento soud se dopustil nesprávného právního posouzení skutku, nevzal v potaz skutkový stav, k němuž bylo vedeno dokazování u soudu prvního stupně, neodstranil i jeho pochybení, které obviněný spatřoval v tom, že to byli manželé B. a jejich dcera paní H., co se diametrálně rozcházeli ve svých výpovědích a že manželé B. si prokazatelně byli dobře vědomi, co je ve věci zjišťováno. Věc podle jeho názoru nebylo možno posuzovat tak, že by poškození jednali v rozumové slabosti, nezkušenosti či tísni ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 tr. zákoníku.
Za naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel označil okolnost, že mu byl uložen trest souhrnný, byť v zákonné trestní sazbě, neboť Vrchní soud v Praze mohl posoudit, zda se obviněný ve zkušební době předchozího odsouzení osvědčil nebo ne, nadto závěr, zda jsou dány důvody pro to, aby byl trest uložený Okresním soudem v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 14 T 252/2006, přeměněn na trest odnětí svobody, byl věcí Okresního soudu v Mělníku a nikoli Vrchního soudu v Praze, přičemž dovolatel má za to, že se skutku kvalifikovaného dle §250 tr. zákona ani skutku dle §218 tr. zákoníku nedopustil a nebylo by důvodné, aby byl podmíněný trest uložený Okresním soudem v Mělníku v jeho rozsudku přeměněn na trest nepodmíněný.
V souladu se svou předchozí obhajobou dále dovolatel uvedl, že nikdy nebylo prokázáno, že by manželům B. "podvrhl" k podpisům jinou smlouvu, podle které by na sebe nechal převést členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, že soud jen na secvičených výpovědích manželů B. a jejich dcery tomuto přisvědčil. Oba soudy se dle názoru dovolatele nevypořádaly s rozdílnými výpověďmi těchto osob. Pokud by tyto výpovědi soudy obou stupňů posuzovaly jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, nemohly by dospět k právní kvalifikaci ani podle §250 odst. 1 tr. zákona, ani podle §218 odst. 1 tr. zákoníku. Jednáním dovolatele dle jeho názoru nebyly naplněny objektivní ani subjektivní znaky těchto trestných činů a měl být tedy zproštěn obžaloby.
V další obsáhlé části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl řadu okolností a úvah ve vztahu ke skutkovým zjištěním obou soudů, a to především k rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů, opět se závěrem, že právní kvalifikace jak podle §250 tr. zákona, tak podle §218 tr. zákoníku na jeho jednání nedopadá a nadto dle jeho mínění existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudu a učiněnými právními závěry. Svou argumentaci dovolatel doprovodil úvahou o tom, že prostředky trestní represe nemají sloužit k uspokojení subjektivního práva soukromoprávní úvahy, s tím, že v jeho případě nebyly dány předpoklady jeho trestně právní odpovědnosti.
Dovolatel namítl rovněž porušení zásady "in dubio pro reo" i zásady presumpce neviny, zopakoval také námitku porušení práva na spravedlivý proces. Ačkoli dovolatel uvedl, že si je vědom v řízení o dovolání možnosti nápravy právních vad s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na několika místech svého dovolání zopakoval a rozváděl řadu dalších námitek ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu a z nich dovozoval nesprávnost právního posouzení skutku.
Ve vztahu k uloženému trestu dovolatel namítl, že na něj bylo třeba pohlížet jako na osobu netrestanou a za tohoto stavu věci mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Dovolatel rovněž uvedl, že mu přísluší právo navrhnout zpětvzetí obžaloby a že tak s odkazem na §226 písm. b) tr. řádu činí.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v plném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal „Krajskému státnímu zástupci k dalšímu přípravnému řízení s právem názoru NS ČR, že se nejedná o tr. čin dle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku či dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona“, nebo aby Nejvyšší soud České republiky ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Dovolatel současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně nebo Nejvyššího soudu České republiky rozhodli o odkladu výkonu trestu odnětí svobody a aby toto rozhodnutí bylo učiněno do 14 dnů po obdržení spisu.
Dovolání obviněného bylo Nejvyššímu soudu České republiky předloženo Krajským soudem v Praze spolu se spisem sp. zn. 5 T 13/2010, se sdělením předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Naděždy Bittnerové, že odložení výkonu trestu odnětí svobody nenavrhuje.
Přípisem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 NZO 604/2012, se k obsahu podaného dovolání vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Poukázal především na omezenou možnost přezkumu skutkových zjištění soudu v rámci dovolacího řízení s tím, že při posuzování správnosti vyslovených hmotně právních závěrů je nutné vycházet právě ze skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy první a druhé instance. Podle těchto skutkových závěrů učiněných, v konečném důsledku, zejména Vrchním soudem v Praze, obviněný cíleně zneužil důvěřivosti poškozených a jejich zřejmé nezkušenosti a neschopnosti uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic a veden snahou získat pro sebe neadekvátní prospěch s nimi uzavřel smlouvu o půjčce částky 300.000,- Kč, se smluvními úroky 0,05% denně a smluvní pokutou ve výši 50% z poskytnuté půjčky pro případ prodlení s kteroukoli splátkou. Současně s nimi uzavřel smlouvu o převodu práv a povinností poškozených v bytovém družstvu, v níž bylo nepravdivě uvedeno, že poškozeným uhradil 690.000,- Kč, když členská práva na sebe také ihned převedl. Přitom poškozeným skutečně vyplatil pouze 295.000,- Kč jako půjčku, a získal členský podíl v družstvu v hodnotě 1.200.000,- Kč a pohledávku na 472.031,- Kč s možným navýšením o dalších 150.000,- Kč. K tvrzením obviněného týkající se zejména otázky skutečnosti úhrady 690.000,- Kč poškozeným, resp. týkající se hodnocení výpovědi poškozených (které měly být na jednu stranu velmi rafinované, ovšem současně rozporné), tak dle názoru státního zástupce v řízení o dovolání nelze přihlížet.
Státní zástupce konstatoval, že Vrchní soud v Praze zcela jednoznačně rozhodoval o tomtéž skutkovém ději jako soud prvního stupně, resp. pro jaký byla podána obžaloba (§220 odst. 1 tr. řádu). Pokud soud druhého stupně v určitých ohledech projednávaný skutek upřesnil, učinil tak poté, co znovu provedl některé důkazy (§259 odst. 3 písm. a/ tr. řádu). Takto zjištěné jednání obviněného posléze Vrchní soud v Praze sice právně kvalifikoval odlišně od soudu prvního stupně, ovšem ve prospěch obviněného (tedy není dán rozpor s §259 odst. 5 písm. b/ tr. řádu). Nejednalo se ani o tzv. překvapivé rozhodnutí, tedy o rozhodnutí, jež by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení vůbec nesměřovalo a na skutkových okolnostech, stojících zcela mimo předmět nebo jen na okraji předchozího dokazování – výchozí skutkové okolnosti soudů obou stupňů totiž byly v zásadě totožné, pouze byly jinak právně kvalifikovány. V tomto směru by tak ani nebylo dle názoru státního zástupce rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ničeho vytknout.
Dále státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze shledal naplnění skutkové podstaty konkrétně tím, že obviněný zneužívaje něčí nezkušenosti a lehkomyslnosti dal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získal tím pro sebe značný prospěch. Pokud tedy obviněný napadl údajný závěr, že poškození trpěli rozumovou slabostí (resp. požadoval v daném ohledu doplnění dokazování), jedná se o námitku irelevantní, neboť takové tvrzení nebylo vysloveno. Podle skutkových zjištění soudu poškození sice obecně vzato věděli, jakou smlouvu uzavírají, nicméně jednali nezkušeně a lehkomyslně, čehož obviněný zneužil a sjednal s nimi smlouvu, na jejímž základě pro sebe získal plnění, které je v hrubém nepoměru s plněním, získaným poškozenými. Zmíněný nepoměr přitom nelze odvíjet tolik od výše smluvní pokuty (50%), ale od celkového plnění, které bylo na jedné straně tvořeno právy a povinnostmi v družstvu v hodnotě 1.200.000,- Kč a další finanční pohledávkou 472.031,- Kč, resp. 150.000,- Kč, a na druhé straně půjčkou ve výši 295.000,- Kč. Pro hmotně právní posouzení je proto nepodstatnou dovolatelem namítaná okolnost, že poškození nepodali trestní oznámení ihned či případně až po určité době.
Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a právní posouzení skutku tedy bylo správné. Aplikaci trestní normy ani nebránila zásada ultima ratio, neboť jednání obviněného nevykazuje žádné okolnosti, které by měly vést k závěru, že užití trestní represe není namístě. Takovou okolností zásadně není sama o sobě skutečnost, že ke spáchání deliktu došlo v rámci soukromoprávního vztahu, jak je u řady majetkových trestných činů běžné.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, státní zástupce akcentoval zjištění, že dovolatel nepoukázal na žádnou z alternativ sledovaných tímto dovolacím důvodem, ale namítl nesprávné vyhodnocení podmínek pro uložení souhrnného trestu, takovou námitku však nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Pokud by snad byla tato námitka opodstatněná, mohla být uplatněna v intencích dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce však poukázal na učiněná skutková zjištění, že obviněný se dopustil posuzovaného zločinu dříve, než mu byl v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 252/2006, doručen dne 18. 1. 2007 trestní příkaz (když pravomocně byl následně odsouzen rozsudkem ze dne 17. 4. 2007 pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a byl mu podle §60a odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného stanovení dohledu). Vztah souběhu je tedy mezi zmíněnými trestnými činy nepochybně dán. Vyloučit uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku proto v zásadě mohlo zejména zjištění podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení, tj. že dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Tak by tomu mohlo být ovšem pouze v případech popsaných v §60a odst. 4 nebo 5 tr. zákona, z nichž však žádný nenastal. Uložení souhrnného trestu tedy bylo dle názoru státního zástupce zcela namístě.
K námitkám obviněného státní zástupce ještě dodal, že Vrchní soud v Praze nijak nerozhodl o přeměně uloženého trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, ani není přesné tvrzení, podle něhož by v případě zproštění obviněného obžaloby v nyní posuzované věci nebyl důvod k přeměně trestu v trestní věci vedené Okresním soudem v Mělníku, neboť zločinu lichvy podle §218 tr. zákoníku se obviněný nedopustil ve stanovené zkušební době. Státní zástupce rovněž vyslovil s ohledem na své výše uvedené stanovisko názor, že není důvodu k obviněným požadovanému postupu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Státní zástupce v závěru svého písemného vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice na jedné straně připustil znalost judikatury a zákona, že v řízení o dovolání s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze zasahovat do skutkových zjištění soudu, na druhé straně však vznesl řadu námitek právě ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů s tím, že v jeho trestní věci se jedná o výjimečný případ, kdy existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku. Za námitky vůči skutkovým zjištěním soudů – a tedy za námitky neslučitelné se zákonným dovolacím důvodem - je nutno označit ty námitky, v nichž dovolatel vytýkal údajný nedostatečný rozsah dokazování (např. ve vztahu ke zjištění údajné rozumové slabosti poškozených), nesprávné hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch apod. Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že de facto tytéž námitky v různých formulacích dovolatel opakoval na více místech obsáhlého odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, a teprve na základě těchto námitek namítl rovněž nesprávnou právní kvalifikaci skutku.
Dovolatel tak ve značné části své argumentace vycházel ze své vlastní konstrukce skutkového stavu s tím, že jeho jednání mělo dle této konstrukce být také právně posuzováno. Znamená to, že dovolatel z velké části nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Takovou procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nekonstatoval Nejvyšší soud ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, jehož se obviněný dovolává. Soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci skutková zjištění doplnil a upřesnil o důkazy provedené ve veřejném zasedání, a dospěl ke skutkovým závěrům, o nichž nelze mít důvodné pochybnosti. Z těchto skutkových závěrů pak dospěl k právní kvalifikaci jednání obviněného, které je s těmito skutkovými závěry zcela v souladu. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného (viz např. odůvodnění závěru soudu o nezkušenosti, lehkomyslnosti s důvěřivosti poškozených na str. 13 rozsudku Vrchního soudu v Praze). V tom rozsahu, ve kterém Vrchní soud v Praze zjistil dílčí nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně, tyto nedostatky také sám napravil, přičemž není nepodstatné, že tak učinil ve prospěch obviněného. Argumentace odvolacího soudu je podrobná, přesvědčivá, v souladu se zásadami formální logiky, nadto vyslovené právní závěry se nevymykají ani požadavkům kladeným na tzv. logické soudy, takže hodnocení důkazů bylo učiněno plně v intencích požadavků stanovených §2 odst. 6 tr. řádu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze akceptovat toliko ty námitky dovolatele, ve kterých vytýkal jednak změnu právní kvalifikace soudem prvního stupně a v důsledku toho porušení práva na obhajobu, jednak porušení zásady ultima ratio a vyvození trestní odpovědnosti za jednání, které bylo soukromoprávního charakteru.
Obě tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Pokud jde o námitku dovolatele, že dokazování u soudu prvního stupně bylo vedeno pro jiný skutek (trestný čin), než pro který byl pravomocně odsouzen soudem odvolacím, pak této námitce nelze přisvědčit. Za skutek je v trestním řízení považováno to, co je předmětem dokazování. Normy trestního práva procesního i hmotného sice pojmu „skutek“ či „týž skutek“ používají, neposkytují však detailní definici těchto pojmů a jejich výklad svěřují především soudní praxi. Je pochopitelně nezbytné odlišit význam pojmů „skutek“ a „trestný čin“, přičemž každý trestný čin logicky musí být současně skutkem, nikoli však každý skutek musí být současně trestným činem. Platí přitom, že skutek (konkrétní jednání člověka) může naplnit znaky skutkové podstaty jednoho či více, nebo naopak žádného trestného činu. Dle dosavadního obecně chápaného významu pojmu „skutek“ je konkrétní jednání pachatele a relevantní následek tohoto jednání z hlediska trestního práva. Podstatu skutku určuje účast pachatele na určité události, ze které vzešel následek porušující či ohrožující zájem chráněný zákonem. Skutek tedy tvoří souhrn právně relevantních skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (označení za konkrétní trestný čin). Takto vyjádřený
skutek musí být přesně označen v aktech orgánů činných v trestní řízení – v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě, návrhu na potrestání, v rozsudku atd. – a to s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání či jiných skutečností, tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným a aby byla odůvodněna jeho trestně právní kvalifikace.
Otázku, která je předmětem námitky dovolatele, zda postupem Vrchního soudu v Praze byla či nebyla zachována totožnost skutku, je nutno zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. K zachování jednoty skutku je nezbytné, aby byla zachována shoda podstatných skutkových okolností , přičemž je nutno přihlížet k případným změnám skutkového stavu, pokud k nim došlo v průběhu trestního stíhání. Orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje později (tedy i odvolací soud) může nepřesný popis skutku upřesnit , avšak nemůže změnit podstatné skutkové okolnosti.
V posuzovaném případě je zjevné, že upřesnění popisu skutku, ke kterému přistoupil v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze, nezměnilo podstatné skutkové okolnosti a nedošlo k narušení jednoty skutku, pro které bylo trestní řízení vedeno a k němuž bylo vedeno dokazování. V tomto ohledu Nejvyšší soud nemohl než plně akceptovat rovněž výše uvedený závěr státního zástupce, že se v dané věci nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo a na skutkových okolnostech, stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování, neboť výchozí skutkové okolnosti soudů obou stupňů byly v zásadě totožné, byť s odlišnou právní kvalifikací (u odvolacího soudu ve prospěch obviněného). Změnu skutkového stavu oproti napadenému rozsudku ostatně konstatoval a také řádně ve svém rozhodnutí odůvodnil již odvolací soud, když konstatoval, že tento skutkový stav se oproti rozsudku nalézacího soudu změnil sice nepodstatně (a s tímto hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje), avšak s dopadem do právní kvalifikace skutku. Odvolací soud změnu právní kvalifikace odůvodnil tím, že skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona, neboť nebylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že poškození jednali při majetkové dispozici v omylu, ale (tentýž skutek) vykazuje znaky mírnějšího zločinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Protože dokazování u soudů obou stupňů bylo vedeno k totožnému skutku, byť s odlišnou - a pro obviněného v konečném důsledku příznivější - právní kvalifikací, je nutno námitku dovolatele v tom směru, že mu nebylo umožněno „jakkoli se vyjádřit“ k nově užité právní kvalifikaci činu, považovat za zjevně neopodstatněnou. Z procesního předpisu nevyplývá odvolacímu soudu povinnost dopředu obviněného upozorňovat na případnou změnu právní kvalifikace činu. Takovouto povinnost má pouze soud prvního stupně podle ustanovení §225 odst. 2 tr. řádu, avšak jen v tom případě, že podle stávajících výsledků dokazování hodlá obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. O tuto skutečnost se v posuzované trestní věci nejedná.
Za zjevně neopodstatněnou je nutno označit i tu námitku dovolatele (uplatněnou ostatně mimo zákonný dovolací důvod), že nebylo provedeno dokazování ve vztahu k údajné rozumové slabosti poškozených.
Pachatelem zločinu lichvy podle §218 tr. zákoníku je ten, kdo se jednání popsané v tomto ustanovení dopustí, zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení. Jde o alternativní a nikoli kumulativní vyjádření nepříznivých okolností na straně poškozeného a k naplnění znaku skutkové podstaty v tomto směru postačuje, aby byla prokázána alespoň některá (nikoli nezbytně všechny). Jestliže Vrchní soud v Praze ve skutkové větě výroku o vině konstatoval zřejmou nezkušenost poškozených a jejich neschopnost uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic a v tzv. právní větě použil v souladu s ustanovením §218 odst. 1 tr. zákoníku „zneužívaje něčí nezkušenosti a lehkomyslnosti“, přičemž tato konstatování dále v rozsudku řádně odůvodnil, pak tomuto postupu Vrchního soudu v Praze nelze ničeho vytknout.
K další námitce dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ohledně údajného porušení zásady ultima ratio Nejvyšší soud – obdobně jako státní zástupce ve svém výše citovaném vyjádření – konstatuje, že sama skutečnost, že k jednání obviněného došlo v rámci soukromoprávního vztahu, nemusí znamenat a také neznamená, že z tohoto jednání je bezezbytku vyloučena trestní odpovědnost. Jestliže ze zjištěného a soudem popsaného jednání obviněného vyplývá porušení zájmu chráněného trestním zákonem je nesporná značná společenská škodlivost tohoto jednání, pak sama skutečnost, že k tomuto jednání došlo v rámci (resp. cíleným zneužitím) soukromoprávního vztahu, nemůže vést k závěru, že by neměla být vyvozena trestně právní odpovědnost a přikročeno k trestní represi. Zúžené chápání zásady ultima ratio tak, jak nabízí dovolatel, by vedlo de facto k trestní nepostižitelnosti převážné části majetkových trestných činů, což zajisté nebylo úmyslem zákonodárce a příčilo by se i dosavadní soudní praxi. Z uvedených důvodů i tuto námitku dovolatele považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
Druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod – podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu – je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S odkazem na tento dovolací důvod obviněný namítl jednak údajně nesprávné uložení souhrnného trestu, jednak uložení trestu údajně nepřiměřeně přísného.
Žádnou z těchto námitek však pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu však přiřadit nelze, neboť jednak souhrnný trest není druhem trestu ve smyslu §52 tr. zákoníku, jednak obviněnému nebyl uložen druh trestu či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro zločin lichvy, jednak „přiměřenost“ či naopak „nepřiměřená přísnost“ trestu není předmětem přezkumu v dovolacím řízení s odkazem na žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud pak jde o věcnou argumentaci k námitce dovolatele ve vztahu k uloženému souhrnnému trestu, Nejvyšší soud nebude verifikovat její odůvodněnost či nedůvodnost, a to s ohledem na skutečnost, že námitka není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem.
Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že neshledal obviněným namítané porušení zásad spravedlivého procesu v posuzovaném trestním řízení. Zásadám spravedlivého procesu je nutno rozumět tak, že ve spojení s procesním předpisem musí být účastníkovi dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení v rámci své obhajoby za potřebné, přičemž této možnosti účastníka na druhé straně odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jím nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů dostály a nelze proto dospět k závěru, že nebyl konán „fair proces“. Řádnou aplikaci všech prvků takovéhoto procesu nelze zaměňovat se subjektivním hodnocením obviněného, zda pro něj proces dopadl příznivě či nikoli, čili z hlediska výsledku spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 463/200, I. ÚS 2368/2009). Nejvyšší soud tak nezjistil žádné vybočení z procesně zaručených práv obviněného, který by odůvodňoval jeho výjimečný zásah do zjištěného právního stavu, ani jinou skutečnost, která by závěr o porušení práva na spravedlivý proces podporovala.
Zásada „in dubio pro reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného, je stěžejní zásadou trestního procesu a znamená, že vyskytnou-li se po provedení všech dostupných důkazů jakékoli pochybnosti o vině obviněného, je povinností soudu tuto okolnost hodnotit ve prospěch obviněného a dle konkrétních okolností případu buďto trestní stíhání obviněného zastavit nebo jej obžaloby zprostit. Nezbytným předpokladem pro aplikaci této základní procesní zásady je ona existence pochybností. V posuzovaném případě však její užití nebylo na místě, neboť takovéto důvodné pochybnosti v řízení nenastaly, naopak skutková zjištění a vyhodnocení provedených důkazů naopak svědčily jednoznačnému závěru o vině obviněného.
Pokud jde o porušení zásady presumpce neviny upravené v ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu, neuvedl dovolatel kromě závěru, že „byla porušena“, nic konkrétního k tomu, v čem její porušení spatřuje. Nejvyšší soud tak další závěry v tomto směru nečiní, když kladné poznatky v tomto směru ze spisu neplynou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, v níž odpovídá zvoleným dovolacím důvodům, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K rozhodnutí o odkladu výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud neobdržel návrh předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu, sám pro tento odklad neshledal důvodů a proto návrhu dovolatele nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á