ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.88.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 88/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2012 dovolání obviněného J. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 12 To 430/2011, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 186/2010, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného J. Č. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 32 T 186/2010, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 16. 3. 2010 kolem 10.30 hodin na 8,6 km dálnice D8, na okrese P.-v., ve směru jízdy na P., při šetření porušení pravidel silničního provozu z jeho strany, v úmyslu vyhnout se postihu za své protiprávní jednání poskytl hlídce Policie ČR, ve složení pprap. M. V. a nstržm. V. S., finanční částku ve výši 4.000,- Kč, za to, aby jeho jednání nebylo řešeno ve správním řízení.
Obviněný byl za toto jednání podle §332 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – a to dvou bankovek v nominálních hodnotách 2.000,- Kč. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč (40 denních sazeb po 500,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců.
Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 12 To 430/2011, podané odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 12 To 430/2011, dovolání (byť je zjevným omylem označil jako „dovolání odsouzeného proti rozsudku OS Praha – východ č.j.: 23 T 186/2010-113 ze dne 8. 6. 2011“), ve kterém napadl rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku s odkazem na zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, s tím, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku především zpochybnil, že by mu bylo prokázáno úmyslné a vědomé jednání, opravňující k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu podplacení, stejně jako to, že by takové jednání vyplývalo z obsahu spisu. Poukázal především na výpovědi svědčících policistů o tom, že během zákroku nenabyli pocitu, že by byli podpláceni. K tomu dovolatel uvedl, že nikdo jiný než zasahující policisté není schopen objektivně posoudit jeho chování, takže soudy nemohou dovozovat závěry o jednání konkrétní osoby, když jejich úvahy odporují i skutečnostem a svědeckým výpovědím osob, které se konkrétního jednání osobně účastnily. Vzhledem k těmto námitkám dovolatel konstatoval, že nemohlo být jeho jednání jako podplácení vyhodnoceno.
Dovolatel svou argumentaci doplnil námitkou, že závěry soudů obou stupňů se pohybují výhradně v rovině domněnek a nikoli nesporných faktů, a že soudy obou stupňů se neřídily zásadou „in dubio pro reo“. Namítl rovněž, že poskytnutí úplatku by ani nemělo žádného smyslu, když byl obeznámen s tím, že po sepsání protokolu o přestupku nebylo možno věc stornovat a zasahující policisté tedy nemohli v jeho prospěch věc ovlivnit.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného J. Č. Nejvyšší státní zastupitelství nevyužilo svého oprávnění se k obsahu dovolání vyjádřit.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že citovaný dovolací důvod je obviněným uplatněn právě s poukazem na to, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení Krajského soudu v Praze byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal nesprávnost užité právní kvalifikace jeho jednání, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a s vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, neodpovídající tomu skutkovému stavu, který byl soudem objektivně zjištěn. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nekonstatuje Nejvyšší soud ani tzv. extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tak zřejmé jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané, o které důkazy soud svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, přičemž v daném případě konfrontoval obhajobu obviněného s výslechy slyšených svědků – policistů, zejména pak se zvukovým záznamem, pořízeným během silniční kontroly a policisty prováděného šetření. Hodnocení důkazů je přiléhavé, konvenuje požadavkům stanoveným §2 odst. 6 tr. řádu a je rovněž v souladu se zásadami formální i výrokové logiky. Z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Krajský soud v Praze pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným a přesvědčivým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které jsou ostatně v celém rozsahu opakovány v rámci nyní posuzovaných dovolacích námitek, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a pro jejich správnost na ně plně odkazuje.
Zásadu „in dubio pro reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného, lze aplikovat tehdy, jestliže po provedení všech dostupných důkazů zůstává pochybnost o úplnosti a správnosti skutkových zjištění. V daném případě však byl skutkový stav zjištěn tak, že pochybnosti nevznikly, naopak byl spolehlivě zjištěn a proto aplikace uvedené zásady trestního řízení není na místě.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. Č. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á