ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1115.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1115/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2012 o dovoláních, která podali obviněný M. V. , a obviněný R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 4 To 497/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 85/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 8. 2011, č. j. 15 T 85/2011-597, byli uznáni vinnými obviněný M. V. (ad 1) zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a obviněný R. P. (ad 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za které byli odsouzeni obviněný M. V. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební bodu čtyř let, přičemž mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svým sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a obviněný R. P. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, přičemž mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svým sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti CZECH-LOGISTIC, a. s., Chomutov, Pražská 585 škodu – obviněnému V. ve výši 1.138.570,90 Kč a obviněnému P. ve výši 404.866,60 Kč, přičemž uvedená poškozená společnost byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Těchto trestných činů se obvinění podle zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
„ 1. obžalovaný M. V.
v období od 8. 1. 2010 do 25. 8. 2010 jako řidič kamionu, zaměstnaný u společnosti CZECH - LOGISTIC, a. s., Chomutov, Pražská ul. 585, s uzavřenou dohodou o odpovědnosti, při služebních jízdách po Evropě s přiděleným vozidlem tahačem Daf FT, najezdil celkem 67.780 km, přidělenou tankovací kartou W.A.G natankoval celkem 78.993,43 litrů nafty a následně společnosti CZECH - LOGISTIC, a. s., vykázal průměrnou spotřebu 116,96 litrů na 100 km, přičemž při maximální průměrné spotřebě stanovené výrobcem 35 l na 100 km mohl spotřebovat maximálně 23.723 l nafty, a tedy natankovaný rozdíl 55.270,43 litrů nafty nemohl užít do svěřeného kamionu, tento rozdíl odcizil a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti CZECH – LOGISTIC, a. s., Chomutov, Pražská 585, škodu ve výši minimálně 1.138.570,90 Kč,
2. obžalovaný R. P.
v období od 6. 1. 2010 do 27. 8. 2010 jako řidič kamionu, zaměstnaný u společnosti CZECH - LOGISTIC, a. s., Chomutov, Pražská ul. 585, s uzavřenou dohodou o odpovědnosti, při služebních jízdách po Evropě s přiděleným vozidlem tahačem Daf FT, najezdil celkem 48.199 km, přidělenou tankovací kartou W.A.G natankoval celkem 35.877,44 litrů nafty a následně společnosti CZECH - LOGISTIC, a. s., vykázal průměrnou spotřebu 79,95 litrů na 100 km, přičemž při maximální průměrné spotřebě stanovené výrobcem 35 litrů na 100 km mohl spotřebovat maximálně 16.869,65 litrů nafty, a tedy natankovaný rozdíl 19.007,82 litrů nafty nemohl užít do svěřeného kamionu, tento rozdíl odcizil a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti CZECH – LOGISTIC, a. s., Chomutov, Pražská 585, škodu ve výši minimálně 404.866,60 Kč.“
O odvoláních, která proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Lounech podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 4 To 497/2011, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Davida dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků označili závěr soudu prvního stupně, přijatý i odvolacím soudem, že se dopustili trestné činnosti v rozsudku popsané, za značně nepřesvědčivý, což má dle obviněných odraz i v hmotně právním posouzení skutku. Soudům obou stupňů vytýkají, že se nevypořádaly s jejich obhajobou, pochybnosti, které vznikly o skutkových okolnostech důležitých pro jejich trestní odpovědnost, nevykládaly v jejich prospěch, ale právě naopak. Při vymezení rozsahu páchané trestné činnosti soud vycházel výlučně z důkazů předložených obžalobou, aniž by se vypořádal s pochybnostmi, které ohledně odběru nafty vznikly. Vycházeno bylo z vyčíslení škody společností CZECH – LOGISTIC, a. s., které vycházelo ze zprůměrované spotřeby přiděleného vozidla, škoda byla soudem prvního stupně pouze nepodstatně snížena podle nejnižšího kursu české koruny k euru. Protože škodu je nezbytné řádným způsobem objektivizovat, představuje postup obou soudů (pokud soud druhého stupně odvolání zamítl) zásadní porušení zásady in dubio pro reo. Zásadní výhrada obviněných však spočívá v tom, že tankovací kartu W.A.G nikdy nezneužili, stejně jako nezneužili systém tankování nafty v sídle společnosti v M. u Ch. I poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1959/11, obvinění namítají, že existuje zcela zásadní rozdíl mezi průměrnou spotřebou uvedenou v technickém průkaze a spotřebou faktickou. Na konkrétní spotřebu má vliv celá řada faktorů, a to jak technika jízdy řidiče, hmotnost nákladu, technický stav vozidla, klimatické podmínky a v mnohých případech i technická závada. Soudu vytýkají, že měl zjistit, zda provozovatelé výdejních míst pohonných hmot mají k dispozici záznamy z kamerových systémů, a že měl tyto v kladném případě vyžádat. Vyloučena není podle obviněných ani manipulace s odběrem na ně evidovaným na výdejním místě v M.
Pro uvedené skutečnosti oba obvinění navrhli, aby dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, č. j. 4 To 497/2011-626, případně i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 8. 2011, č. j. 15 T 85/2011-597, byly dovolacím soudem zrušeny a věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem, případně Okresnímu soudu v Lounech, přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke dni svého rozhodování neobdržel Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádření s tátního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) ke shora uvedeným dovoláním obviněných. Uvedená skutečnost však nebránila dovolacímu soudu v tom, aby ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 4 To 497/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali obvinění prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v nich uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům bylo přistoupeno k hodnocení dovolání obviněných Nejvyšším soudem.
Nejvyšší soud má za to, že obsahem námitek obviněných nebyl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Obvinění zpochybňují provedené dokazování a je zjevné, že jejich námitky nekorespondují s tím, co bylo předmětem skutkového zjištění soudů nižších stupňů. Výhrady obviněných nesměřují vůči důvodnosti právní kvalifikace, tj. vůči správnosti právního posouzení skutků, jak byly soudy zjištěny a vyjádřeny v rámci tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku, nýbrž vůči těmto zjištěním a soudy provedenému hodnocení důkazů. Domáhají-li se uplatnění zásady in dubio pro reo, je zřejmé, že míří svými mimořádnými opravnými prostředky do té části rozhodovacího procesu, v níž se tvoří skutková zjištění. Přitom toliko zpochybněním správnosti právní kvalifikace skutků, jimiž byli uznáni vinnými, resp. důvodností aplikace zákonných znaků příslušných skutkových podstat (tzn. nesprávností tzv. právní věty) by mohli naplnit deklarovaný dovolací důvod.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné uvést, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, kterou takto uplatnili již v řízení předcházejícím pravomocnému ukončení jejich trestního stíhání. Soudy nižších stupňů se obhajobou obviněných zaobíraly a ve svých rozhodnutích s ní řádně vypořádaly. I tuto skutečnost musel vzít v úvahu soud dovolací při svém rozhodování, neboť nemohl opomenout právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ve věci posuzované byla odvolání, která obvinění proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 8. 2011, č. j. 15 T 85/2011-597, podali, zamítnuta jako odvolání nedůvodná podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí nadřízeným soudem. Zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšším soudem by za tohoto stavu věci přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by jako soud dovolací dospěl k poznatku, že odvolací soud rozhodl nesprávně, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Tak tomu však ve věci obviněných není. Z věcného hlediska proto není naplněn ani druhý obviněnými deklarovaný dovolací důvod, tj. důvod upravený zněním §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Závěrem tohoto rozhodnutí se připomíná, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Výše uvedeným rozborem dovolacích námitek obviněných došel Nejvyšší soud k závěru, že jejich obsah deklarovaným dovolacím důvodům [ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.] neodpovídá.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných M. V. a R. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil